30. listopadu, 2014 Jan Holovský
Ať máte totiž na Stančíkovo dílo jakýkoli názor, jeho originalita vás určitě nenechá vlažnými. Lze se samozřejmě leckde dočíst, že se jedná o variaci na film Adéla ještě nevečeřela, knihy Julese Verna, ale i knihy Miloše Urbana nebo proslulou Magickou Prahu Maria Ripellina (a je to nejspíš pravda). Dějová linka s vyšetřováním vraždy některým připomene film Z pekla, zatímco těm světaznalejším spíše jeho skvělou komiksovou předlohu. Inspirací by se určitě našlo víc, nicméně kniha s podtitulem „aneb převratné odhalení komisaře Durmana“ je hodně těžko zařaditelná. Navíc u tohoto typu knih je jisté jenom to, že dostanete něco úplně jiného, než čekáte. A přitom vůbec ne špatného.
Takže o co v románu vlastně jde? Kniha popisuje pátrání mladého pražského komisaře Leopolda Durmana po prvním českém masovém vrahovi, který má spadeno na pošťáky. Děj se odehrává v letech 1865-1866, jeho část tak spadá do prusko-rakouské války. Detektiv během pátrání projde nejen Prahou a okolím, ale dostane se i do Francie (odkud přiveze důležitou technickou inovaci – orální sex) nebo do Mexika, kde se setká s tamějším císařem Maxmiliánem, bratrem Františka Josefa I. Mezi vyšetřováním rostoucího počtu vražd si dopřává neuvěřitelné kulinářské hody, poctivě navštěvuje nevěstince a nechybí ani láska. Kniha je směsí mysteriózní detektivky, přehnaného gastronomického exkurzu, pornografie, sci-fi, filosofického traktátu, historického románu, absurdního dramatu a bůhví čeho dalšího.
Každá kapitola je uvedena citací z díla fiktivního řádu Ordo Novi Ordinis, který má na svědomí celosvětové spiknutí. Citace jsou to opravdu výživné, viz malá ochutnávka: „Proč se prostitucí živí mnohem více žen než mužů? To nás nezajímá. Důležité je, že v důsledku této základní asymetrie mezi pohlavími je prosazování rovnosti mezi muži a ženami zničující pro jakékoliv společenské zřízení.“ Nekorektní duchaplnost je vůbec důležitou součástí příběhu a tmelí příběh možná silněji než detektivní zápletka. Hloubka některých myšlenek mě zaujala. Od snahy jistého anarchisty vymyslet stroj na praní, který dá ženám volný čas, jejž využijí k vyrovnání se mužům a svojí důsledností v prosazování roztěkanosti tak nakonec rozvrátí jím nenáviděnou civilizaci, přes zjištění, že autisté jsou kvůli minimální empatii a donekonečna opakovanému vzorci chování nejlepší úředníci, až po postřeh, že „nejlepší cenzura je tisknout cokoliv.“
Pokud to nebylo z předchozích řádek jasné, nutno dodat, že historické reálie jsou většinou přesné a autor musel u knížek typu Z dějin české každodennosti od Marie Mackové strávit nejeden prodloužený víkend. Komisař Durman tak na své hédonistické exkurzi potkává i slavná jména českého národního Panteonu – Jana Nerudu, Miroslava Tyrše nebo Bedřicha Smetanu. Všechno je korunováno silnou nadsázkou s někdy sice ebenově černým, ale celkově skvělým a vlastně typicky českým humorem. Jeho součástí je i roztomilá hra se jmény, takže hlavní německý záporák se jmenuje Hnuy, patolog Ohrobec a třeba cukrovarnický baron Sulz-Rossol d´Aspiq.
Zásadní je, že tenhle opulentní žánrový eintopf míchá Stančík s lehkostí modelky. Snad jen s některými zvrhlými pornografickými vsuvkami a dlaždičsky drsným výrazivem jsem měl trochu problém. Ačkoliv to zase dohromady působilo jako oslnivý kontrast k Durmanově romantické lásce k Libušce Hedbávné, dceři vlasteneckého malostranského měšťana a puškaře, stejně jako k tehdejšímu literárnímu jazyku. Když si děj vybírá své obscénní chvilky, má to navíc i jiný smysl, protože jednou z mnoha inspirací příběhu byl i Leopold von Sacher-Masoch. Ten muž, jehož jméno se stalo synonymem pro příjemnou bolest – masochismus. S odkazem na Sacher-Masochův „život a dílo“ se příběhem line ústřední filosofická otázka po smyslu trestu, který si trestaný užívá, což je provokativně vztažené i na světce. A nejen to, třešničkou na dortu je Sacher-Masochův otec jako šéf pražské policie. Věřte nebo ne, je to historický fakt.
Petr Stančík, mimochodem původně básník známý pod jménem Odilo Stradický ze Strdic a autor bizarní pohádky Mrkev ho stáhla pod zem či magické knížky Pérák, prostě vytvořil nevšední dílo. Plná hrst využitých literárních stylů je zajímavým pokusem o zachycení rozmanitosti skutečnosti, lidské fantazie a literární fikce a o vytvoření jakési nadstavby lidského prožitku. Na knihu se dá koukat i jako na pokus intelektuálně pojmout spíše pokleslou literaturu a pěkně v nestabilním rytmu postmoderny zpochybnit „umělecké“ žánry. Ať tak či onak, vážně se to čte dobře. A žádný strach, na konci se opravdu dozvíte, proč se kniha jmenuje, jak se jmenuje. Poslední otázka je pak jednoduchá. Jsme svědky počátku nového žánru, nebo je to jenom jeden neuchopitelný a neopakovatelný autor?
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025