29. února, 2024 Jan Gregor
Eliška Křenková ztvárnila hlavní roli ve filmu Úsvit. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Stanislav Honzík, Martin Mlaka, Barletta
Nejvíc nominací (15) na Českého lva a taky neúspěšný pokus dostat se na oscarový shortlist v kategorii o nejlepší cizojazyčný film mají Bratři. Příběh skupiny bratrů Mašínů rozděluje dlouhá léta společnost a vzbuzuje vášně. Film Tomáše Mašína s Oskarem Hesem, Janem Nedbalem a Tatianou Dykovou v hlavních rolích může ale diváka nechat překvapivě chladným. Je výborně zahraný a kompetentně natočený a některé akční scény člověka v kině přikovají do sedačky.
Ale jako celku snímku ubližuje několik věcí. Tvůrci občas neúspěšně lavírují mezi snahou odvyprávět příběh odbojové skupinky podle reality a mezi potřebou ho dramaturgicky vyšperkovat podle žánrových škatulek. Ve výsledku to pak není ani Hollywood, ani syrová artovka. A snímku také škodí, že vlastně nevyjadřuje žádný názor. Legitimní by bylo přijmout nesmlouvavou perspektivu Ctirada a Josefa, nebo naopak se na jejich anabázi podívat kriticky. Scénář Marka Epsteina však hraje bezpečně na neutrální notu a z kontroverzní látky vytváří poměrně bezzubou čítankovou dobovku.
To snímek Úsvit, zasazený do prostředí baťovského městečka pod Tatrami pár let před vypuknutím druhé světové války, je vším jiným než historickou kronikou. Druhý počin mladého režiséra Matěje Chlupáčka se skrze retro kulisy vyjadřuje jednoznačně k dnešku. Není to detektivka, byť v centru dění je polokriminální zápletka s tělem mrtvého novorozence. Jedná se o psychologické drama, v němž se hlavní hrdince Heleně – moderně smýšlející manželce ředitele továrny – během několika dní před porodem dítěte zcela zbortí životní jistoty.
Výborná Eliška Křenková je tahounem rafinovaně vystavěného vyprávění, v němž se nenásilně a bez didaktičnosti prolínají témata, jako jsou povaha korporátního kapitalismu, vztah společnosti k jinakosti nebo „gaslighting“ namířený vůči sebevědomým ženám. Neotřelý a silný film, vznášející se v jakémsi příznačném oparu nevědomosti před světovou krizí, vzbuzuje jen jednu otázku pro tvůrce: nešlo by příště podobně silnou látku rovnou natočit ze současnosti?
K dnešní době – ale z opačného pólu časové přímky – se vztahuje také ambiciózní sci-fi debut Roberta Hloze Bod obnovy. Jeho děj se točí kolem technologie, která lidem umožňuje zálohovat si životy a obnovovat si je v případě nenadálé smrti. Překotně vyprávěná zápletka se dotýká aktuálních témat, jako je touha po nesmrtelnosti ve jménu transhumanismu nebo ochota společnosti vzdát se ze strachu svobody ve prospěch iluzorního bezpečí, ale nikdy nejde do moc velké hloubky.
Hloze více zajímá vnějšková podoba světa budoucnosti včetně nejrůznějších vychytávek denní potřeby. Jeho pojetí sci-fi dystopie suverénně a sugestivně kombinuje chladnou sterilitu Černého zrcadla se špinavou realitou Blade Runnera nebo Potomků lidí. Na hranici otravné manýry je režisérovo vedení herců. Všechny postavy procházejí filmem s tak vážným, ustaraným a dramatickým výrazem na tváři, že je to obtížně snesitelné.
Ale jinak představuje Bod obnovy na tuzemské poměry nevšední žánrovou událost, která může talentovanému tvůrci – s ohledem na vesměs hodně kladné zahraniční ohlasy a kritiky – otevřít dveře u světových produkcí.
Kritiky, tentokrát ty české, si podmanil nečekaný komediální hit loňského roku s názvem Přišla v noci. Nízkorozpočtový snímek režisérů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara vypráví o páru třicátníků, jemuž se do bytu nastěhuje mužova excentrická matka. Film je koncertem brněnské herečky Simony Pekové, která exceluje v roli maniakální, manipulativní i lítostivé Valerie. Bohémské divy, jejíž životní strategií bylo vždycky hlavně naplno si užívat. Oběti jejích neustálých pasivně agresivních výlevů, lží a výmluv – syn Jirka (Jiří Rendl) a jeho přítelkyně Aneta (Anette Nesvadbová) – jsou zástupci generace městských mileniálů, která je tak trochu beztvará a nudná. Nic jim nechybí, přesto jsou úzkostní, nerozhodní a vztahovační. Těžko říci, jestli to tak tvůrci zamýšleli, ale řada diváků se z hlediska sympatií ráda přikloní na stranu Valerie.
Další výborný výkon herečky ve zralém věku nabídl snímek Tancuj Matyldo. Zkušený dokumentarista a debutant na poli hraného filmu Petr Slavík natočil vyzrálé lehce komediální drama o egocentrickém exekutorovi v podání Karla Rodena, kterého okolnosti přinutí postarat se o svou matku s Alzheimerem. Roden je tradičně dobrý, ale Regina Rázlová si pro sebe v roli bývalé barové zpěvačky Matyldy krade celý film. Tancuj Matyldo je příklad skvěle napsaného a zahraného mainstreamového filmu, který z vás vyždímá emoce bez sentimentálního tlačení na pilu.
Platí to i o snímku Němá tajemství, jenž uzavírá tento glosář. Symbolicky se vracíme na začátek, a to díky osobě režiséra Tomáše Mašína. Nutno podotknout, že tohle psychologické drama říznuté detektivní zápletkou je vydařenější než film Bratři. Policisté v něm vyšetřují záhadné okolnosti úmrtí veterináře Martina, který o několik měsíců dříve zůstal na vozíčku s těžkou afázií. Scénář Alice Nellis se ve flashbacích vrací k Martinově vztahu ke třem ženám: manželce Erice (Jana Plodková), matce Daně (Milena Steinmasslová) a milence Janě (Magdaléna Borová). Je to ten typ filmu, který roste v divákovi minutu od minuty. Relativně rutinní detektivka se postupně překlápí v silné melodrama o ženské solidaritě, za které by se nemusel stydět ani Pedro Almodóvar.
Rok 2023 byl v českém hraném filmu neobyčejně rozmanitý žánrově, ale našel se jeden společný jmenovatel, který nejlepší snímky loňského roku spojuje. Byl to rok silných a výrazných ženských hrdinek.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025