27. listopadu, 2012 Jan Prášil
Zatímco Česká republika chladně a racionálně přemýšlí o svých omezených energetických mo-žnostech, které chce podle svých dosavadních zkušeností v mantinelech EU maximálně využít, dopřálo si Německo po fukušimské havárii luxus politického manévru, který neohrožuje jen bezpečnost dodávek, ale zvyšuje cenu a připravuje problémy sousedům. Střet dvou koncepcí, pragmatické, konvenční a experimentální, vizionářské. Vize se naplní, ale bude mít svou cenu. Jsme na ni připraveni?
Správné rozhodnutí, tvrdí kancléřka
Komu by se nelíbilo nabíjet své spotřebiče přímo ze střechy, ekologicky, bezpečně, levně. Nebo z větru, který fouká zdarma a na některých místech, např. v Severním moři i hodně. Nicméně slunce a vítr do zásuvky neztečou, je potřeba je napojit na síť, tedy když fouká, svítí a není tam zrovna uhlí nebo jádro. Zde začíná první z mnoha problémů pro energetiku. Za deset let naši sousedé odstaví poslední jadernou elektrárnu, za deset let tedy v jejich sítích slunce jádro nepotká. Nebo ano, z Francie, Ruska či České republiky?
Energetický převrat Angela Merkelová spustila narychlo přímo z kancléřství, bez velkých konzultací. Poté, co rok předtím její vláda představila energetickou koncepci, přišla jaderná havárie ve Fukušimě a kancléřka se rozhodla reagovat na náladu veřejnosti další změnou kurzu. Přiblížila svou projadernou stranu protiatomovým srdcím a zeleným partnerům. Osud osmi od-stavených jaderných elektráren bude následovat dalších devět. Potřebnou kapacitu má nahradit čistý plyn a špinavé uhelné elektrárny. Jimi i v roce 2050 bude zapotřebí jistit 60 procent potřebného výkonu. Pro případ, že by nefoukalo. Přestavbu pocítí Němci jak v peněženkách, tak za svými domy, přenosové soustavy budou muset stát brzy i tam, kde je dnes nikdo nechce. Jinak než přes vůli veřejnosti to nepůjde a tady začíná problém pro vládu.
Spotřebitel platí dobrý pocit
Cena za elektřinu stoupá. Ale jen pro někoho. Merkelová totiž ví, že nemůže svým plánem průmysl ničit, proto je intenzivní průmysl (10 GWh za rok) od poplatků za zelenou energii výměnou za energetické úspory osvobozen, což představuje cca 2,3 mld. eur. Ozývají se již první zástupci průmyslu, kteří platit také nechtějí. Od března někteří výrobci neplatí a čekají na rozhodnutí Ústavního soudu, zda zákon o obnovitelných energiích neodporuje Základnímu zákonu.
Příplatek za zelený proud roste, a to se nelíbí spotřebitelům. Průměrná domácnost bude muset příští rok zaplatit o 50 eur více. Co vlastně spotřebitelé chtějí? Vědí vůbec, za co platí? Pokud větrné parky nebudou připojeny do sítě, a to jim dnes nikdo negarantuje, mají mít nárok na odškodnění za elektřinu, kterou nemohly prodat. Za růstem ceny stojí vysoké náklady na výrobu, výstavbu a přestavbu sítí, napojení větrných parků na moři, rezervní a vyrovnávací energii a flexibilní opatření jako zásobníky energie. Na to Německo není připraveno.
Koaliční partneři kancléřky, Svobodní, navrhují pro úspěšný krok kupředu zrušit Zákon o obnovitelných energiích a požadují model kvót, který by předepsal, kolik zeleného proudu má v sítích být. Za každou MWh by výrobci elektřiny obdrželi certifikát, který by byl obchodovatelný. Museli by dokázat, že dosáhli kvóty, ať už výrobou nebo zakoupením certifikátu. Výrobci by se museli vypořádat s dalšími zásahy do trhu, řízenými státem, přinášejícími s sebou další finanční a administrativní náklady. Cena za certifikát není jistá a bude do ní započítána prémie za riziko, která bude nafakturována opět do ceny elektřiny. Svobodní nehledí na špatné zkušenosti s podobným systémem z ostatních zemí EU, a svůj návrh by nejraději prosadili pro celou EU.
Zdá se, že německým politikům není dnes zcela jasné, jak situaci zachránit. Energetika, jako každý jiný průmyslový sektor, potřebuje spolehlivě predikovatelné rámcové podmínky, bez nichž se do nových investic nepustí, ať se jedná o větrné, uhelné nebo jaderné elektrárny. Německá politika se řítí do zaslíbené doby čisté výroby metodou pokus omyl.
Rozpaky mezi sousedy
Zatímco evropské plány nárůstu obnovitelných zdrojů také fandí a německé písmo je znatelné v nejednom unijním dokumentu, je přístup kancléřky též pro komisaře Oettingera, jejího stejnobarevného rivala, přespříliš rychlý. Chybí čtyři tisíce kilometrů přenosových sítí, povolovací procedury pro výstavbu trvají pět let a více, na severu je zelené elektřiny přespříliš a proudí nekontrolovaně přes Polsko, Českou republiku až do Rakouska, kde ohrožuje stabilitu tamních sítí. O obnovitelné elektřině rozhoduje, slovy komisaře, „milý Bůh nebo rosnička“. Není-li evropský propojený energetický systém na integraci obnovitelných zdrojů připraven, je zapotřebí počítat s potížemi, které narušují stabilitu sítí i v okolních zemích. Nejen, že dochází ke kritickým hodnotám, které mohou způsobit black-out, ale výrobci elektřiny musí počítat s odstavováním svých naplánovaných zdrojů.
Česká republika již v pravidelných intervalech upozorňuje na ohrožení svých sítí nedodržováním bezpečnostních principů, které tvoří přetoky ze severních větrných elektráren, ale Německo zatím neakceptuje problém a nehlásí se k odpovědnosti. Nekontrolované přetoky bude EU muset řešit, zde rosnička nepomůže. Buď v častých kritických situacích bude muset být zajištěno snížení výkonu větrných elektráren, nebo bude Německo muset přistoupit na vyplácení poplatků sousedním zemím, dojde-li k překročení bezpečnostní normy.
EU v nadcházejících měsících bude řešit svou představu obnovitelných zdrojů v jednotném energetickém trhu, který ale stojí na národních rozhodnutích o skladbě energetického mixu. Bude zajímavé sledovat, zda se debata povede v podobně nevěcném duchu jako v Německu. Vládní Svobodní již vědí, že pro Řecko by v jednotném evropském systému mohl být kvótový systém cestou ven z krize. Hesenský ministr hospodářství Florian Rentsch se dovozu elektřiny ze slunného jihu nemůže dočkat.
Jan Prášil
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024