02. března, 2020 Tomáš Fošum
Foto: Pixabay/luxstorm
Americký historik Timothy Snyder to říká jasně: Pokud vám záleží na svobodě, podporujte mimo jiné nezávislá média. Že tento apel začíná být stále více aktuální, vidíme všude okolo sebe. V Česku si velké mediální domy rozebrali oligarchové, a to včetně premiéra Andreje Babiše. Politický tábor, který společně s prezidentem Milošem Zemanem, Tomiem Okamurou a komunisty reprezentuje, navíc s oblibou útočí na veřejnoprávní média, především pak na Českou televizi. Její redaktory neváhal Babiš nazvat „zkorumpovanou pakáží“. Českou televizi ráda atakuje též Okamurova SPD a tak by se dalo pokračovat. Pro prezidenta jsou už skoro třicet let terčem novináři jako takoví, výjimku představují jen ti spřátelení nebo vyložení patolízalové.
To, že si i přes podobné útoky Česká televize a Český rozhlas udržely svou relativně vysokou kvalitu, má řadu důvodů. Jedním z nich je takzvaná televizní krize na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy se veřejnoprávní televizi snažily dostat pod kontrolu ODS Václava Klause a ČSSD Miloše Zemana, jež spojovala takzvaná opoziční smlouva. I pod vlivem hojně navštěvovaných demonstrací na Václavském náměstí nakonec ze svého záměru víceméně vycouvaly. Od té doby se podobně otevřený útok politiků na ČT nekonal. To se ale může rychle změnit.
Tlak na veřejnoprávní instituce se u nás totiž neprojevuje jen ve verbální rovině, ale i při postupném obsazování jejich rad. Současná autoritářská většina v Poslanecké sněmovně tam vysílá jedince, kteří by v budoucnu mohli otočit kormidlem a pomocí nového vedení proměnit Českou televizi a Český rozhlas (a nesmíme zapomínat ani na vlivné zpravodajství ČTK) do podoby, kterou vídáme v Polsku nebo Maďarsku.
Veřejnoprávní instituce ovšem neúpějí zdaleka jen v zemích Visegrádu. Například britský premiér Boris Johnson se snaží oslabit vliv BBC a jde na to přes peníze. Lidé by se prý sami měli rozhodnout, zda si její služby budou předplácet. To je samozřejmě nejlepší cesta, jak každou velkou veřejnoprávní stanici zničit. V dnešní internetové době prudce klesá ochota za zpravodajství a publicistiku platit. Nezávislou žurnalistiku to logicky notně oslabuje. Potýkají se s tím hlavně tištěná média, u nichž bývají náklady celkem pochopitelně vyšší.
Rovněž Demokratický střed je médiem, byť nepříliš známým. Nikoho z nás časopis neživí, děláme ho ve svém volném čase. Jeho provoz financujeme sami. V poslední době se na zadní obálce objevuje inzerce, díky níž můžeme autorům nabídnout alespoň symbolický honorář. Třikrát jsme se během posledních čtyř let zúčastnili projektů v rámci Česko-polského fóra. Peníze, které jsme z nich získali, jsme investovali hlavně do autorského týmu a zkvalitňování obsahu.
Roční předplatné i s poštovným po několik let činilo 180 Kč. Jelikož jenom poslání jedné dopisní obálky s Demokratickým středem Českou poštou se blíží třiceti korunám, rozhodli jsme se zvýšit cenu na 230 Kč. Věříme, že to naši předplatitelé pochopí. Ostatně mnozí z nich nám pomáhají vyšší částkou. Snažíme se jim za to nabízet kvalitní čtení o střední Evropě, přičemž se sem tam vydáváme i za její hranice. Pořád si myslíme, že to celé má smysl – pro čtenáře i pro nás.
Toto číslo je třicáté v pořadí. Poprvé se Demokratický střed objevil na podzim 2012 a od té doby se nám daří vycházet čtyřikrát ročně. Do budoucnosti nikdo z nás nevidí. Tento čtvrtletník tu nemusí být za půl roku, ale může taky vycházet ještě třeba deset let. Do značné míry to záleží právě na abonentech. Nejde ani tak o peníze, ačkoliv jsou bezpochyby důležité. Jde hlavně o jinou věc. Především díky existenci předplatitelů – a reakcím na sociálních sítích a v redakční poště – víme, že časopis někdo čte a že mu na něm záleží. Bez toho by nemělo cenu ho vydávat.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025