02. prosince, 2024 Marián Balázs
Ministr obrany Robert Kaliňák se po atentátu na Roberta Fica stal expertem i na zdravotnictví. Foto: Wikimedia Commons/ U.S. Secretary of Defense
Robert Fico, který se po loňských zářijových volbách stal už počtvrté slovenským premiérem, používá tento kód s velkým nasazením. Válcuje, šlape po demokratických pravidlech, pohrdá slušností a politickou kulturou, sází na pomstu a nenávist. Dodejme, že to, co Fico dělá dnes, je mnohem nebezpečnější než cokoliv, co činil během svých předchozích vlád. Jde mu hlavně o moc jako takovou, dekriminalizaci trestné činnosti lidí blízkých jeho straně Směr a pomstu dnešní opozici a kritickým novinářům.
Robert Fico před loňskými volbami ještě coby opoziční politik tvrdil, že speciální prokuraturu nezruší. Opět se ale ukázalo, že mu nelze věřit ani slovo. Vládní koalice se na speciální prokuraturu vrhla takřka okamžitě po nástupu do funkcí, což vyvolalo vlnu protestů. Fico kritikům vzkázal, ať respektují výsledky voleb, byť je nikdo nezpochybňoval. Speciální prokuratura už dnes neexistuje.
Následně vládní moc změnila i trestní zákoník, aby vyhovoval jejím lidem, kteří za minulé vlády čelili různým vyšetřováním. Znovu se pořádaly demonstrace, a když se ozvali i představitelé institucí Evropské unie, Fico zaútočil na opozici, která prý škodí Slovensku.
Potom přišla na řadu veřejnoprávní média. RTVS (Rozhlas a televize Slovenska) se účelově přejmenoval na STVR (Slovenská televize a rozhlas), aby vládní koalice mohla vyměnit generálního ředitele a dosadit místo něj prověřeného člověka, jenž jí půjde na ruku. Dosazený ředitel okamžitě zametl s nepohodlnými moderátory a redaktory, takže během pár hodin splnil politické zadání. Vzedmula se další vlna protestů, ale ministryni kultury Martinu Šimkovičovou (SNS) to nezastavilo. Slovenské národní divadlo dostalo novou ředitelku, která sice není pro danou funkci ani trochu kompetentní, ale zato odpovídá představám nekompetentní ministryně.
Martina Šimkovičová není jediným příkladem personální politiky současné vlády. Ředitelem Slovenské informační služby se stal Pavol Gašpar, jehož kompetence pro tuto funkci spočívá v tom, že je synem někdejšího policejního prezidenta Tibora Gašpara, dnes politika Směru. Je jen otázkou času, kdy se objeví paralely mezi tajnou službou vedenou Pavlom Gašparem a tajnou službou řízenou Ivanem Lexou za časů vlády Vladimíra Mečiara.
A pak je tu poslanec Slovenské národní strany (SNS) Peter Kotlár, původně ortopéd, který z dezinfoscény přešel do politiky. Od vládní koalice dostal za úkol vyšetřit dění kolem pandemie nemoci covid-19. Koupil si proto mikroskop a začal zkoumat vlastní krev, načež došel k závěru, že vakcíny jsou špatné a pandemie na Slovensku nebyla. Přesto ji chtěl stále vyšetřovat, takže už i koaliční strana Hlas mu vzkázala, že nepochopil zadání, kterým bylo najít špínu na současnou opozici.
Důležitou událostí byl květnový atentát na premiéra, po němž o zdravotním stavu Roberta Fica neinformovali zdravotníci, jak je v civilizovaném světě zvykem, ale ministr obrany a dvojka Směru Robert Kaliňák. Po zadržení pachatele bleskurychle uniklo z policejního prostředí video s několika jeho vyjádřeními, která umožnila Ficovi, Kaliňákovi a dalším šířit konspirační teorii, že za atentát může opozice, případně kritičtí novináři.
Robert Kaliňák mluvil v této souvislosti o jakémsi smíření, ale zároveň šířil nenávist vůči kritikům vládní moci, čímž jen dokázal, že šlo z jeho strany o cynické a falešné řeči. Protože skutečné smíření začíná změnou rétoriky, což Kaliňák a další nejenže neudělali, ale naopak ještě znásobili slovní agresivitu. Kaliňákova představa smíření byla asi taková, že se oponenti mají v tichosti smířit s tím, že na ně budou vládní politici neustále útočit.
Ficovi, jenž se z atentátu relativně rychle zotavil a po pár týdnech se vrátil do práce, schválili koaliční poslanci doživotní rentu, zatímco ministrům zvedli platy. Lidem na oplátku zvýšili daně, což vládní strany dříve vylučovaly. Vedlo to k okamžitému zdražení potravin, ačkoliv Fico a další jejich vysoké ceny před volbami kritizovali.
Ficův válec se nezastavil ani před opozicí. Zaměřil se na rodinu předsedy nejsilnější opoziční strany Progresivní Slovensko Michala Šimečky, o jehož blízkých mluvili vládní politici jako o příživnících a podobně. Nakonec Šimečku bezprecedentně odvolali z postu místopředsedy parlamentu, aby demonstrovali svou moc.
V poslední době musela Ficova vláda čelit řadě problémů. Lékaři pohrozili výpověďmi, starší zdravotní sestry odchodem do důchodu, učitelé mluvili o stávce. Herci pozvedli svůj hlas proti způsobu řízení resortu kultury ministryní Šimkovičovou. Slovensko ztratilo kredit a důvěru spojenců, kteří s ním přestali sdílet citlivé informace. Z poslaneckého klubu vládní Slovenské národní strany (SNS) odešli tři členové, takže Ficův Směr mu musel „půjčit“ svého poslance, což je samo o sobě absurdní. Hostování poslance v jiném klubu naznačuje vážné problémy ve vládní koalici a vyvolává otázku, zda má v parlamentu jistou většinu.
První rok Ficovy vlády byl zkrátka plný napětí, vnitřních konfliktů a pro premiéra nepříjemných situací. Pro odpoutání pozornosti se proto hodilo, že Martina Šimkovičová představila záměr změnit hudební aranžmá státní hymny, což má zrealizovat známy hudebník Oskar Rózsa. Mimochodem, hrdý antivaxer, jenž debatoval na konspiračně-dezinformačním youtubovém kanálu Daniela Bombice, na kterého je vydáno několik mezinárodních zatykačů.
Následovalo nedávné vystoupení Roberta Fica v jednom ruském televizním programu, který je natolik bezvýznamný, že tam místo ruských politiků chodí blogeři, řadoví učitelé a podobně. Jak se dalo očekávat, Fico v pořadu nevyzval k ukončení ruské vojenské agrese vůči Ukrajině, zato s chutí zkritizoval Západ a Evropskou unii. Jen tím potvrdil, že komunista zůstane komunistou a že stále bojuje proti vnitřnímu (kritická média, opozice, občanská společnost) i vnějšímu nepříteli. Toho si vyrobil ze Západu a Evropské unie. Ještě před Ficovým televizním vystoupením navštívil Rusko europoslanec Ľuboš Blaha (Směr), který viděl v Moskvě pračky, což ho natolik fascinovalo, že o tom natočil video, které publikoval na sociálních sítích.
Již dříve vyvolaly nevoli demokratické veřejnosti dvě schůzky ministra zahraničí Juraje Blanára (Směr) s jeho ruským protějškem Sergejem Lavrovem, které se uskutečnily letos v březnu a v září. Šlo sice jen o setkání v rámci větších diplomatických fór v Antalyi a New Yorku, avšak v obou případech je iniciovala ruská strana. Podle Blanára prý v USA řešili s Lavrovem otázku energetické bezpečnosti Slovenska. Lze s úspěchem pochybovat, že by šlo o vážné jednání.
Blanár se tak de facto stal součástí ruské vlivové operace. Vždyť po ruské invazi na Ukrajinu podobné schůzky slouží pouze propagandě a posilování sféry vlivu Moskvy. Blanár tak hraje svou roli, pro kterou si ho Fico do této pozice vybral. Post ministra zahraničí svěřil tomuto provinčnímu politikovi, který se diplomacii nikdy nevěnoval, právě proto, aby plnil jeho zadání a případně svým vystupováním podpořil Ficovu lásku k Moskvě. Blanárovo počínání bylo moc i na českou vládu, takže premiér Petr Fiala už po jeho prvním setkání s Lavrovem oznámil, že přerušuje mezivládní konzultace s Ficovým kabinetem.
Fico vládne se dvěma přestávkami od roku 2006. Když byl v letech 2020 až 2023 jeho Směr v opozici, došlo k odhalení množství korupčních kauz spojených s touto stranou. Ukázalo se, jak fungoval pod Ficovým vedením stát, který svého času prezident Andrej Kiska nazval mafiánským. Potvrdilo se, že skutečným obrazem Ficovy politické reality nebyla někdejší hesla o Slovensku v pevném jádru EU, ale chráněná kategorie „našich lidí“, nefunkční vláda a rozdmýchávání nenávisti. Dnes se však k tomu přidává ještě politika pomsty a bezbřehé útoky vůči kritickým novinářům.
Robert Fico nyní více než kdykoliv předtím oslovuje nejnižší vrstvy společnosti, podněcuje nenávist vůči médiím a oponentům vůbec, oslovuje kombinaci senility s nostalgií po Husákově normalizaci a Sovětském svazu, ale i různé pravicové extremisty, kterým přenechává veřejný prostor jako arénu pro zápasy v kleci bez pravidel.
Na konci toho všeho může být v Evropské unii nevídané ovládnutí státu a jeho institucí včetně justice, demontáž demokracie se zachováním jejích vnějších znaků, rozvrat státu a otevřené adorování Ruska. A to se Ficův pomyslný parní válec stále teprve rozjíždí.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025