29. září, 2016 Alena Mikolášková
Turul u města Tatabánya. Foto: Wikimedia Commons/Gajárszki László
V době, kdy obsazovali svou vlast, byli Maďaři kočovníky, bojovníky a především pohany. Onu pohanskou víru sice postupem času vytlačilo křesťanství, ale určité její prvky hrály a dodnes hrají důležitou roli při utváření maďarského národa. S jejich pomocí si můžou Maďaři mimo jiné vysvětlit, jak se ocitli ve středu Evropy obklopeni jinými etniky, a odůvodnit právo na svou domovinu.
Náboženství ugrofinských národů (včetně maďarského) se jmenovalo tengrismus – podle nejvyššího boha Tengriho, boha nebes, který stvořil svět pomocí všeho, co měl k dispozici. Nikoliv však pomocí slova, což vede některé odborníky k domněnce, že v době formování tengrismu neměly slovo ani řeč takovou moc. Tengrismus tudíž možná pochází ještě z dob, kdy se lidé domlouvali posunky a skřeky. Jednalo se o polyteistické náboženství, a proto v něm vedle Tengriho figurují ještě bohové zimy, léta, deště, větru, lesa, lidí, koní, vody, slunce/dne, noci… Zkrátka vše, co ovlivňovalo život, mělo svého patrona.
Uspořádání světa si staří Maďaři představovali jako třípatrový strom, tzv. világfa či égig erő fa (motiv do nebe rostoucího stromu se objevuje i v maďarských pohádkách). V koruně žili zmínění bohové v čele s Tengrim, duše zemřelých dobrých lidí a strážkyně větrů Szélanya, stařena známá též jako boszorkány (kdo v tomto slově vidí slovenskou bosorku, má dobré oči). V kořenech sídlili démoni a další zlé mocnosti: ďábel, čerti, kteří způsobovali různé nemoci, nebo jiná roztodivná strašidla, pomocí nichž se děsily malé děti. Kmen stromu patřil lidskému světu, jejž ovšem neobývali pouze lidé, ale též spousta dobrých i zlých bytostí – víly, bludičky, jezinky, obři, trpaslíci nebo kouzelná zvířata.
Zprostředkovateli, nebo lépe řečeno posly mezi světem lidí a světem bohů či démonů byli šaman a táltos, mezi nimiž byl velmi malý rozdíl (táltos měl navíc buď hvězdu na zádech, nebo zlaté zuby či vlasy). Oba dokázali předpovídat budoucnost, ovládat počasí a dorozumět se s bytostmi z jiných světů nebo s dušemi zemřelých. Od ostatních lidí se odlišovali zvláštnostmi – nejčastější měli jiný počet prstů na noze nebo ruce. Zde není bez zajímavosti, že slavný maďarský básník Endre Ady (1877-1919) měl šest prstů na levé ruce, a mnozí jej proto považovali za šamana…
V maďarské mytologii hrála významnou úlohu zvířata. Pes doprovázel mrtvé duše do zásvětí, jelen se díky každoročnímu shazování parohů stal symbolem znovuzrození, obnovy a slunce. Později fungoval i jako symbol Krista. Kůň se objevuje v legendách jako znamení maďarské vychytralosti. Jedná se především o pověst o bílém koni. Ta pochází z dob honfoglaláse (obsazování vlasti), kdy Maďaři překročili Karpaty a dostali se na území ovládané Velkou Moravou. Arpád daroval vládci Velké Moravy knížeti Svatoplukovi bílého koně se zlatým sedlem, a za to dostal úrodnou půdu v okolí Dunaje. Ale darovaný kůň dlouho u nového majitele nevydržel a vrátil se k Arpádovi. Tato pověst není jen symbolem maďarské mazanosti, ale slouží i jako důkaz, že Panonská nížina patří Maďarům plným právem.
Pokud se božstvo chtělo zjevit smrtelníkovi, nebylo to v lidské podobě, nýbrž ve zvířecí. Jak již bylo výše naznačeno, ústřední postavení v maďarské mytologii zaujímá posvátný pták turul. Nikdo vlastně neví, zda je to orel, sokol, jestřáb anebo jiný dravec. Každopádně stará maďarština znala tři jména pro orla a turul je jedno z nich. Vlastně není tak důležité, jak turul vypadá, jeho podoba je podmíněna hlavně fantazií umělce. Jak pestrá dokáže tato fantazie být, se můžete přesvědčit sami, neboť v Maďarsku se nachází na dvě stě soch zmíněného opeřence. Důležitější než jeho vzhled je však to, jakou úlohu sehrál v maďarských pověstech.
První úkol, kterého se turul zhostil, bylo oplodnění princezny Emese. Té se v noci zdálo, že na ni sesedl ohromný pták a zplodil s ní syna. Sen se stal skutečností, a Emese o devět měsíců později porodila chlapce, jemuž dala jméno Álmos (álom znamená sen). A Álmos byl otcem samotného Arpáda, zakladatele dynastie Arpádovců.
Podle druhé pověsti Maďaři hledali zemi, kam se odebrali jejich předci Hunové, ale nemohli ji nalézt. Opět ve snu jim bylo řečeno, že mají následovat turula. Na místě, kde jim opeřenec zmizí z očí, bude jejich staronový domov. Turul je dovedl až do Panonské nížiny.
Turul tak hraje důležitou úlohu v konstituování národa – jakožto děd Arpáda a při nalezení vlasti. Není proto divu, že maďarští obrozenci z něj v podstatě udělali emblém Maďarska, ze kterého není záhodno si utahovat (viz kniha Guláš z turula od polského spisovatele Krzysztofa Vargy).
Maďaři mohou děkovat nejen turulovi. Již před tím kouzelný jelen (csodaszarvas) s ohromnou hvězdou mezi parožím dovedl dva sourozence, Magora a Huna, od kterých se odvozuje původ Maďarů a Hunů, do jejich nové domoviny. Bratři byli při lovu jelenem tak uchváceni, že jej sledovali se svou svitou až do neznámých končin, „medem a strdím oplývajících“, kde se pak usadili.
Pokud se tedy bohové zjevili v podobě turula nebo jelena, aby dopomohli starým Maďarům k získání domoviny, můžeme tyto pověsti chápat jako potvrzení maďarského nároku na obývání daného území. Jedná se v podstatě o boží dar… Na každý pád v příbězích o turulovi a csodaszarvasovi nadále přetrvává onen kouzelný pohled na svět, který měli pohanští Maďaři. Je z nich cítit úcta k silám, jež nás přesahují a zároveň jitří fantazii. Co my víme, třeba se někomu ještě zdává o turulovi…
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025