30. května, 2021 Jan Holovský
Tenkrát v Londýně. Foto: Tomáš Fošum
Asi nejrozšířenější česká definice podnikatele nám říká, že se jedná o fyzickou nebo (v případě firmy) právnickou osobu, která se věnuje podnikání, tedy soustavné a samostatné činnosti prováděné za účelem zisku. Jenže podnikatel je něčím víc. Ať chceme, nebo ne, jde o hlavního hybatele hospodářského i společenského pokroku a jeho zrození a zformování do dnešní podoby rozhodně nebylo jednoduché a automatické. Podnikatel v dnešním slova smyslu je prostě „dítětem“ Západu. Nemá smysl zastírat, že existují podnikavci, kteří žádnou změnu k lepšímu nepřinášejí, ba naopak. Tento text však pojednává o těch, kteří svou aktivitou posunuli společnost kupředu.
Snad každý, kdo se někdy alespoň krátce seznámil s dějinami Číny nebo muslimského světa, přemýšlel nad důvody, proč moderní civilizace nevznikla právě tam. Místo toho spatřila světlo světa v Evropě, jež byla v době vrcholu obou těchto kulturních celků chudým příbuzným. Seriózně se tím zabývalo mnoho odborníků včetně Středoevropanů – od průkopníků sociologie Maxe Webera a Émila Durkheima přes českého filosofa Emanuela Rádla, maďarského historika Karla Polanyiho a francouzskou historickou školu Annales až po relativně nedávná díla anglofonních autorů Davida S. Landese, Thomase E. Woodse, Jareda Diamonda nebo Nialla Fergusona. Z českých autorů se tématem po roce 1989 zabývali například historik Dušan Třeštík a ekonom Jan Vlachý. A je smutné a nepochopitelné, že aktuální výsledky jejich bádání většinou v učebnicích nenajdeme.
Zásadní je pochopení rozdílu mezi inovačním podnikáním a podnikáním redistributivním (přerozdělovacím). Známe civilizace, po nichž zůstala řada zajímavých vynálezů, které však využil někdo jiný. Pro vývoj je tak důležitá především inovace, tedy v praxi uplatněný objev. A právě praktická aplikace nových užitečných řešení je silně ovlivňována sociokulturním prostředím a institucemi. Dnes se v takzvané kulturní válce mezi progresivisty a konzervativci vedou spory o historickou vinu za kolonialismus, otrokářství, negativní stránky globalizace a nerovnoměrně rozdělené bohatství. Přitom jde o debatu z principu nesmyslnou, protože v různých obměnách se tyto jevy vyskytovaly napříč civilizacemi, světadíly a dějinami. Úspěch Západu nebyl dán tím, že by se choval bezohledněji než zbytek světa, ale spočíval v jeho kultuře a také trochu v geografii.
Vraťme se k otázce, proč se kolébkou moderní společnosti nestala třeba Čína. Jednu z odpovědí nabízí ve své knize Velká transformace (1944) Karl Polanyi. To, že staré civilizace měly trhy, podle něj neznamená, že měly tržní hospodářství. Hospodářský systém Číny byl historicky vysoce centralizovaný a v souladu s místní kulturou představovala hlavní zásadu poslušnost vůči autoritě vynucovaná odměnami a tresty. Osobní iniciativa nebyla příliš vítána. Opak platil jen tehdy, když se zaměřovala na zdokonalení vládnoucího systému. Obchodníci byli tolerováni jako spojnice mezi výrobci a spotřebitelem, ale měli sloužit především státu. Takže pokud došlo k inovaci, bylo to buď díky státní podpoře (například knihtisk), nebo navzdory pravidlům. A přestože dynastie Ming a Čching během druhé poloviny minulého tisíciletí nechaly podnikání a vnitřnímu obchodu volnější ruku, paradoxně došlo k útlumu novinek ve výrobě. Ten byl posílen izolací Číny od obchodu mezinárodního, jenž vždy znamenal základní předpoklad skutečného pokroku. Pro Čínu je příznačné, že když tam od poslední čtvrtiny 19. století zakládali místní podnikatelé se západními zkušenostmi skutečné moderní firmy, byli postupně vytlačeni úředníky, kteří podniky propojili se státem a opět podvázali jejich činnost. Teprve částečné přijetí západního modelu podnikání a především napojení Číny na mezinárodní obchod od 70. let 20. století umožnilo její současný hospodářský úspěch.
Jiná byla situace v muslimském světě. Obchodník tu měl vždy silné a relativně nezávislé postavení, vždyť sám Mohamed byl původně kupec a islám se šířil nejen klasicky mečem, ale také obchodními stezkami. Tomu napomáhala i standardizace základních smluvních forem v rámci islámského práva šaría. Před tisíci lety, kdy byla Evropa po době stěhování národů, rozpadu Franské říše, invazí bezpočtu kočovníků a Vikingů a islámské expanzi relativně chudá a vyčerpaná, se muslimský svět ocitl na vrcholu. Inovační podnikání tu však stejně nevzniklo. Příčina této stagnace byla stejná jako důvod zrodu této obrovské civilizace – islám. Z charakteru jeho základních textů, které byly navždy dané a svaté, pramenil konzervativní přístup k novinkám.
Nesmírně důležitý byl také vztah k majetkovým právům. Odmítání úroku, rovnostářský dědický systém nebo islámské náboženské nadace vakf (waqf) ve výsledku znamenaly nemožnost dlouhodobější akumulace kapitálu. Třešničkou na dortu je pak všeobecný islámský fatalismus, který má negativní vliv na aktivní a kreativní chování jednotlivce. Mimochodem, knihtisk znali muslimové díky kontaktům s Čínou již od 8. století, ale i kvůli jeho neexistenci za života proroka Mohameda byl v Osmanské říši povolen až v polovině 18. století. Přitom v Evropě zažil po Gutenbergově vynálezu z půlky 15. století doslova raketový rozvoj.
Proč se to povedlo právě na starém kontinentě? Odpověď se skrývá v západní křesťanské kultuře. Křesťanství obohatilo evropskou společnost o svobodnou vůli, motivaci k aktivitě, oddělení moci světské a duchovní, pojetí lidského života i stvořeného světa jako hodnot, pocit nadnárodní sounáležitosti a mnoho dalšího. Z antiky bylo do určité míry převzato kritické myšlení, dále mimo jiné latina jako univerzální jazyk nebo koncepce některých institucí a práva. Svou trošku do mlýna přinesla germánská a keltská svobodomyslná tradice i geografie subkontinentu kombinující členité pobřeží vhodné pro obchod a dopravu s taktéž členitým vnitrozemím tvořícím přirozené hranice. Po dlouhém období krvavých zmatků ve 4. až 10. století, které vyvrcholilo rozpadem v jádru ještě pozdně antické Franské říše, se už vynořila zcela nová civilizace. Jejím centrem se staly Francie a severní Itálie, odkud se šířila do zbytku křesťanské Evropy. Jednotný kulturní okruh od té doby tvořil bezpočet soupeřících států, státečků, měst, šlechtických rodů, institucí atd. Společnost se budovala odspodu. Důležitou roli hrálo svobodné sdružování a určování pravidel na křesťanských základech a zcela se změnil i vztah k majetku a podnikání.
Kritické myšlení a kreativní přístup k životu se projevily ve chvíli, kdy byl zpochybněn zákaz úroku, který měl svůj předobraz ve Starém i Novém zákoně. Křesťanští teologové připustili úroky z úvěrů, které nebyly určeny ke spotřebě, a vymysleli i koncept časové hodnoty peněz. Důležitý byl vznik směnky, vynalezené janovskými obchodníky, jejíž podoba se definitivně ustálila na konci 13. století. Umožňovala obejít zákazy úroků, snižovala riziko i náklady a byla jednoduše praktická. Ve stejnou dobu vzniklo v severní Itálii podvojné účetnictví, formovaly se první pojišťovny a rozvíjel se koncept právnické osoby. Etablovala se také potřebná infrastruktura. Díky ní se nový finanční systém šířil po Evropě a zprostředkoval větší a pružnější alokaci a akumulaci kapitálu. V místech setkávání obchodníků se pak objevily zárodky burzy.
Není tedy divu, že když do tohoto dynamického svobodomyslného prostředí přišel z Mohuče finální vynález knihtisku, byla po něm velká poptávka. Stala se z něj zásadní inovace. Díky němu vznikly celoevropské informační sítě včetně společenství vzájemně komunikujících vzdělanců. Dalším vývojovým skokem bylo osamostatnění Nizozemí. V této svobodomyslné kupecké republice se lidé zbavili nejen španělské nadvlády, ale také konzervativnějšího katolického pojetí společnosti, které nahradili dravou a individualistickou protestantskou etikou. Výsledkem byly inovace v oblasti burzovních technik (kupříkladu cenné papíry, první akciové společnosti), podnikatelsky příznivé prostředí nebo třeba vznik společnosti s ručením omezením, tolik potřebné v nejisté lodní dopravě. Přitom nizozemský bývalý vládce Španělsko, jež tolik zbohatlo při dobyvačných taženích v Americe, spíše utužovalo přerozdělovací systém, vynakládalo velké prostředky na reprezentaci a pomalu zaostávalo.
Na přelomu 17. a 18. století se nizozemská kultura podnikání dostala zvolením Viléma III. Oranžského anglickým králem na Britské ostrovy. Británie, silně aktivní v mezinárodním obchodě, uznávala specifické hodnoty fair play a gentlemanství, které vytvořily trvale udržitelné prostředí pro nizozemské podnikatelské způsoby. Zrodila se tak sebevědomá a soudržná podnikatelská vrstva, pro niž bylo lepší riskovat neúspěch při podnikání než porušit nepsaná pravidla a ztratit reputaci. Jejich cíle bývaly dlouhodobé a s myšlenkou na veřejný prospěch. Zároveň tam kladně zafungovalo konzervativní a hierarchizované pojetí společnosti podobné katolickému prostředí, neboť její malá prostupnost způsobila, že šlechtici do podnikání příliš nemluvili a věnovali se armádě, správě či politice. Podnikatelé zase nebyli v takovém pokušení dostat se mezi aristokracii a místo inovací se věnovat přerozdělování zdrojů. Právě v tomto prostředí se podařilo nejen vynalézt praktický parní stroj, ale také ho efektivně využívat. Industrializace mohla začít.
Pokrok se nevyhnul ani střední Evropě. Růst zdrojů a možností si vynucoval změny ve společnosti a úspěch jedněch znamenal nutnost adaptace druhých. Nezbytné přípravné práce už provedly osvícenské reformy 18. století zpečetěné během válek s revoluční a napoleonskou Francií. Tradiční společnost s komplikovanou hierarchií a řadou hospodářských bariér postupně nahradila společnost vzdělaná, kde byl každý v první řadě rovnoprávným a disciplinovaným občanem státu. Do tohoto prostředí už mohlo přijít britské podnikatelské know-how, které bylo s různým zpožděním přijato a rozvíjeno v odlišných podmínkách. Kvůli osvícenským reformám mohl vzniknout i moderní národ, jenž nahradil dosavadní složitý systém tradičních identit (v nich už ale byla myšlenka národnosti přítomna).
V českých zemích se industrializace definitivně rozjela někdy v letech 1825 až 1830 a kolem poloviny 19. století se do ní plně zapojila i národnostně česká společnost. A začali přibývat i představitelé inovativního podnikání, zatímco úvěrování státu a pozemkové šlechty zvolna ustupovalo do pozadí. Ke slovu se postupem času dostávali nejvýznamnější tuzemští podnikatelé, jako byli Lannové, Ringhofferové, Emil Škoda, Čeněk Daněk, Emil Kolben, Václav Klement nebo Tomáš Baťa. Mezi roky 1948 a 1989 sice došlo k přerušení vývoje, ale kolaps systému centrálního plánování jenom potvrdil nezastupitelnou roli moderního inovačního podnikatele. A přes porodní bolesti se během polistopadového režimu vynořili další – například Pavel Baudiš a Eduard Kučera (Avast), Tomáš Hofer a Jan Gritzbach (AVG), Oliver Dlouhý (kiwi.com) a částečně i Petr Kellner.
V Německu, kde začal historický proces dříve, bylo takových (podle ekonoma Josefa Aloise Schumpetera) úspěšných tvůrčích duchů od počátku industrializace dost – namátkou Werner von Siemens, Gottlieb Daimler, Karl Benz, Karl Rapp (BMW), Hugo Boss, Carl Knorr, Rudolf a Adolf Dasslerovi (Puma, Adidas), Adam Opel nebo Karl Albrecht (Aldi Süd). A vzhledem ke vhodnému prostředí úspěšně formovali nejen německé, ale celosvětové hospodářství. Objevovali se i v Rakousku – kupříkladu část rodiny Rothschildů, Daniel Swarovski, Johann Puch, Ferdinand Porsche nebo Gaston Glock.
Zajímavá byla situace v Polsku, které se sice může pyšnit několika známějšími průkopníky podnikání polské národnosti (elektrotechnik Karol Pollak, strojař Hipolit Cegielski), ale světové proslulosti dosáhli hlavně polští Židé, a to až po emigraci ze země – ve filmu bratři Warnerové nebo Samuel Goldwyn a v kosmetice Max Factor a Helena Rubinsteinová. Podobně na tom bylo i Maďarsko, kde mají za židovské pionýry industrializace cukrovarníka Sándora Hatvany-Deutsche, vynálezce duplikátoru šablon Davida Gestetnera nebo zakladatele amerických Paramount Studios Adolpha Zukora. Na počátku minulého století emigrovala z chudého Slovenska rodina pozdějšího výrobce moderních kytar Jána Dopjery a do zahraničí odešli další slovenští vynálezci Aurel Stodola (parní a plynové turbíny) a katolický kněz Jozef Murgaš (bezdrátová komunikace).
V posledních desetiletích pak vedle celé řady úspěšných německých a rakouských podnikatelů, kteří mají na co navazovat (jmenujme alespoň německého šéfa Lidlu Dietera Schwarze a rakouského zakladatele Red Bullu Dietricha Mateschitze), můžeme po obdobích neustálého opožďování nalézt i zářné příklady z ostatních středoevropských zemí. Jsou to například zakladatelé slovenské antivirové firmy Eset (Miroslav Trnka, Peter Paško a Rudolf Hrubý) nebo trio s maďarskými kořeny Andrew Grove (CEO Intelu), Charles Simonyi (vývojář softwaru pro Microsoft) a proslulý finančník George Soros. V Polsku pak jde zmínit investora do nových technologií Sebastiana Kulczyka, nejbohatšího Poláka s širokým záběrem Michała Sołowowa či zakladatele proslulé herní firmy CD Projekt (stojí za herní sérií Zaklínač nebo za hrou Cyberpunk 2077) Marcina Iwińského a Michała Kicińského.
Složité hospodářské dějiny samozřejmě nelze zcela zachytit na ploše časopiseckého článku, ale z výše uvedeného stručného přehledu se dá několik poznatků vypíchnout. V první řadě to, že podpora inovativního podnikání by neměla ustoupit podpoře byznysu zaměřeného na přerozdělování. Nezbytností je zapojení do mezinárodního obchodu nebo zajištění dostatečně svobodného i konkurenčního podnikatelského prostředí. A zároveň si musíme uvědomit, že úspěch inovačního podnikání je organicky propojen s kulturou, která ho zrodila a rozvíjela. Pokud tedy vymažeme to, co k obdivuhodnému hospodářskému pokroku vedlo, zaděláváme si na smutnou budoucnost.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024