29. září, 2016 Michal Lebduška
Andrzej Duda na Ukrajině. Spokojenost na obou stranách. Foto: Facebook/ andrzejduda
V poslední době lze v Polsku pozorovat nárůst antiukrajinských nálad. Ty se obzvlášť silně projevují ve městě Přemyšl, jež leží jen okolo deseti kilometrů od ukrajinských hranic a které je tradičním kulturním centrem ukrajinské menšiny v Polsku. Důkazem zhoršující se situace může být květnové vandalství na místním ukrajinském vojenském hřbitově z počátku 20. let 20. století a červnové napadení tradičního procesí, které na tento hřbitov směřovalo. Na začátku července vzbudil rozruch i incident, kdy nebyli z důvodu možného „ohrožení pořádku“ do Polska vpuštěni členové ukrajinské kapely Ot Vinta cestující na koncert do Varšavy. Tato kapela přitom v Polsku už sedmnáctkrát vystupovala.
Vrcholem protiukrajinských nálad bylo červencové usnesení Sejmu, které podpořila vedle zástupců vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) i většina opozičních poslanců. Tato rezoluce označila masakry Poláků Ukrajinci na Volyni v průběhu druhé světové války (takzvaná „Volyňská řež“ respektive v ukrajinském diskursu „Volyňská tragédie“) za „genocidu“. Na Ukrajině bylo toto usnesení přijato s velkým rozhořčením a bylo vnímáno mimo jiné jako „kudla do zad“ a faktický konec polsko-ukrajinského dialogu, který už dlouhé roky vedou Instituty národní paměti obou zemí. I přesto ale není situace tak jednoznačná. Pro současnou polskou vládu zůstává Ukrajina strategickým zahraničněpolitickým partnerem, což se odrazilo například v tom, že polský prezident Andrzej Duda byl jedinou cizí hlavou státu, která se v Kyjevě zúčastnila srpnových oslav 25. výročí ukrajinské nezávislosti.
Historie polsko-ukrajinských vztahů sahá až do středověku, kdy se etnicky ukrajinská území poprvé dostala pod polskou nadvládu. Od té doby žili Poláci a Ukrajinci vedle sebe nepřetržitě až do druhé světové války. Jen v meziválečném Polsku bylo téměř pět milionů Ukrajinců a to po obou stranách dnešní polsko-ukrajinské hranice. Mnoho Poláků tradičně žilo i za hranicemi tehdejšího Polska v regionu Podolí, okolí města Žytomyr či v Kyjevě.
Dlouhodobé vzájemné soužití obou národů by se dalo charakterizovat Palackého pojmem „stýkání a potýkání“. Názorným příkladem toho může být první polovina 17. století, kdy máme na jedné straně postavu kozáckého hetmana Petra Sahajdačného, který válčil s Poláky proti Moskvě a Osmanům, a na druhé straně protipolské povstání Bohdana Chmelnického v roce 1648. Podobně jako v českých zemích i v tomto případě začalo docházet ke skutečně významným konfliktům až s rozvojem národních hnutí a emancipací, k čemuž došlo u obou národů (u Ukrajinců výrazněji) v rámci rakouské Haliče. Obzvlášť pro Ukrajince sehrála rakouská Halič jakožto „ukrajinský Piemont“, který měl sjednotit celou zemi, v rozvoji národního hnutí zásadní roli. Vrcholu dosáhl vzájemný konflikt v období od rozpadu Rakousko-Uherska do konce druhé světové války.
Již v listopadu 1918 totiž vypukla polsko-ukrajinská válka o území východní Haliče, již si nárokovaly oba národy. Na jedné straně se jednalo o etnicky většinově ukrajinské území, které klíčovým způsobem přispělo k rozvoji ukrajinského národního hnutí, a na druhé straně zde žila nemalá polská populace, jež tvořila většinu především ve velkých městech v čele se Lvovem a pro kterou bylo toto území historicky neoddělitelnou součástí Polska. Již v roce 1920 se ale Poláci s Ukrajinci spojili (dohoda mezi Józefem Piłsudským a Symonem Petljurou) proti společné hrozbě – sovětskému Rusku. Oproti slibům ale nakonec Poláci nepomohli Petljurovi k udržení vznikajícího ukrajinského státu (tzv. Ukrajinské lidové republiky) za hranicemi polské Haliče a Volyně, který tak definitivně zanikl v roce 1921. Ukrajina tedy zůstala v meziválečném období rozdělena mezi čtyři státy – SSSR, Polsko, Československo a Rumunsko.
Právě meziválečné období definitivně nastartovalo procesy, které vedly k tragickým událostem za druhé světové války. Haličští Ukrajinci byli v meziválečném Polsku v jednoznačně horším postavení než za Rakousko-Uherska a fakticky byla vůči nim a jejich krajanům na Volyni vedena asimilační politika. Není divu, že za této situace došlo k výraznému posílení ukrajinského nacionalismu. Jeho projevem bylo v roce 1929 založení Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), na jejímž základě za války vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Vzájemný konflikt vyvrcholil roku 1943, kdy začaly velké masakry Poláků na Volyni, na něž později navázaly „odvetné akce“ Poláků v takzvaném „Zakerzoní“ (území dnešního Polska ležící na západ od linie, která byla určena v roce 1919 za polskou východní hranici), kterých se mimo jiné účastnily i jednotky Zemské armády.
Druhá světová válka a její důsledky ale zároveň paradoxně definitivně „vyřešily“ největší problém v polsko-ukrajinských vztazích a položily základ budoucímu smíření a výraznému zlepšení vzájemných vztahů. Vzhledem k posunu polských hranic směrem na západ a „repatriacím“ obyvatelstva po obou stranách hranice došlo k homogenizaci obou zemí. V Polsku byla záležitost uzavřena takzvanou operací Visla, v jejímž rámci byli zbývající Ukrajinci žijící v jihovýchodním Polsku v roce 1947 vystěhováni na nově získaná německá území. I přes silnou ekonomickou migraci z Ukrajiny do Polska dnes neexistuje ani v jedné zemi významnější tradiční menšina obývající souvislé území a spor o vzájemné hranice i díky tomu definitivně vyhasl.
Směr, kterým se polský vztah vůči Ukrajině ubíral po pádu komunismu, vychází hlavně z myšlenek exilového polského časopisu Kultura vydávaného za studené války v Paříži. Šéfredaktor tohoto časopisu Jerzy Giedroyc spolu s novinářem Juliuszem Mieroszewským rozvinuli takzvanou „koncepci ULB“, podle které měli Poláci definitivně rezignovat na jakékoliv nároky vůči Ukrajině, Litvě a Bělorusku a naopak těmto zemím pomáhat v boji o nezávislost a demokracii tak, aby bylo Polsko tímto „sanitárním kordonem“ chráněno proti Rusku.
Po pádu komunismu skutečně polská zahraniční politika vykročila tímto směrem, což ilustruje mimo jiné i to, že Polsko bylo spolu s Kanadou první zemí, která v prosinci 1991 mezinárodně uznala nezávislou Ukrajinu. Vztahy mezi oběma zeměmi však stále zatěžovaly vzájemné historické křivdy. Ačkoliv k pokusům o sblížení docházelo už za prezidenta Leonida Kučmy, výrazný zlom nastal až po Oranžové revoluci v roce 2004 a následném nástupu Viktora Juščenka do funkce ukrajinského prezidenta. Ukrajinci oceňovali polskou podporu Oranžové revoluci a celkově se atmosféra výrazně pročistila.
Bezprostředně po Oranžové revoluci se podařilo vyřešit i jeden z nejvýznamnějších symbolických sporů, který dlouho otravoval vzájemné vztahy. V červnu 2005 byl za přítomnosti prezidentů Aleksandra Kwaśniewského a Viktora Juščenka ve Lvově slavnostně otevřen zrekonstruovaný Hřbitov Obránců Lvova, který vznikl v meziválečném období především pro padlé z polsko-ukrajinské války z let 1918–1919, a nový památník Ukrajinské haličské armády, tedy ukrajinských jednotek bojujících v této válce proti Polákům. Tento pro Poláky symbolicky velevýznamný hřbitov byl v sovětském období kompletně zdevastován a spor o jeho obnovení se táhl dlouhé roky od začátku 90. let.
Na tuto politiku vzájemného usmiřování navázal po roce 2005 i nový polský prezident Lech Kaczyński, který byl iniciátorem výraznějšího východního akcentu v polské zahraniční politice. Za jeho funkčního období došlo mimo jiné k symbolickým aktům usmíření v bývalé polské vsi Huta Pieniacka nedaleko Lvova, která byla v roce 1944 vyvražděna jednotkami ukrajinské divize Waffen-SS Halič, a bývalé ukrajinské vsi Pawłokoma v dnešním Polsku, kde došlo v roce 1945 k masakru místních Ukrajinců příslušníky polské Zemské armády. Dále také došlo k oboustrannému odsouzení vysídlení Ukrajinců z jihozápadního Polska v rámci akce Visla. Nejbolestivější téma – masakry Poláků na Volyni – ale tehdy „vyřešeno“ nebylo. Dalším významným symbolickým aktem za účasti prezidentů Bronisława Komorowského a Viktora Janukovyče bylo v letech 2011 a 2012 položení základního kamene a slavnostní otevření polského vojenského hřbitova v Kyjevě-Bykivni, kde jsou pohřbení Poláci zabití v rámci katyňských masakrů.
Dosud posledním významným gestem byla silná polská podpora Euromajdanu. V prosinci 2013 se v té době ještě opoziční lídr Jarosław Kaczyński zúčastnil jednoho z mítinků na Majdanu a rozjel silnou rétorickou kampaň, ve které obviňoval vládu Donalda Tuska z toho, že Ukrajinu nedostatečně podporuje. Významnou roli v té době sehrál tehdejší polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, jenž se přímo účastnil jednání mezi Viktorem Janukovyčem a lídry ukrajinské opozice v únoru 2014.
I přes tato symbolická gesta a výrazné narovnání vztahů po roce 1989 vládnou stále v polské společnosti silné stereotypy o Ukrajincích. Zatímco Poláci jsou na Ukrajině podle průzkumů dlouhodobě nejoblíbenějším národem, v Polsku panuje o Ukrajincích spíše negativní mínění. Kromě již zmiňovaného nedořešeného tématu volyňských masakrů dráždí Poláky oslavování ukrajinských nacionalistických organizací OUN-UPA v čele s vůdcem jedné z frakcí OUN Stepanem Banderou. Toto téma rozdmýchávají v Polsku především příslušníci poměrně mediálně vlivných kresowiaků, tedy rodin vysídlenců z východní části předválečného Polska. Připomínání zmíněných organizací ožilo na Ukrajině v souvislosti se zahájením ruské agrese v roce 2014, vůči níž se Ukrajinci vymezují mimo jiné i výraznějším přimykáním se k těmto symbolům, a to i v ruskojazyčných částech země.
Hlavní neporozumění spočívá v tom, že zatímco pro Poláky se jedná čistě o zločinecké organizace, které vnímají primárně prizmatem masakrů Poláků, pro Ukrajince jsou to především organizace bojující proti Sovětům, a to ještě dlouho po skončení druhé světové války. Pro průměrného Ukrajince je OUN-UPA především protiruským a protikomunistickým symbolem. Naopak zločiny těchto jednotek včetně Volyně jsou na Ukrajině velmi málo známé, což je i důsledkem toho, že Volyň představuje v rámci Ukrajiny geograficky malé území, a tyto události proto nejsou součástí „rodinné historie“ absolutní většiny Ukrajinců. Navíc se jednalo v sovětském období o tabuizované téma a průměrný Ukrajinec proto nemá třeba o ideologii zmíněných organizací žádné ponětí. Například přejmenování Moskevské třídy v Kyjevě na třídu Stepana Bandery proto není ničím jiným než ukázáním vztyčeného prostředníčku Rusům. Z těchto důvodů se v očích Ukrajinců nevylučuje pozitivní vnímání OUN-UPA na jedné straně a Poláků na straně druhé. I proto jsou Poláci hodnoceni nejpozitivněji na západě Ukrajiny, kde jsou „banderovci“ nejvíce oslavováni. Polsko je zde totiž již od sovětského období vnímáno mimo jiné jako „okno na Západ“ a vzor, kterému se chtějí Ukrajinci přiblížit.
I přes posilování protiukrajinských stereotypů, které současná polská vláda do značné míry podporuje, a faktické zastavení polsko-ukrajinského historického dialogu nelze na politické úrovni očekávat výraznou změnu kurzu nastoleného během posledních 25 let. I nyní vládnoucí strana PiS na politické úrovni Ukrajinu vždy podporovala, důkazem čehož je i v úvodu zmiňovaná nedávná návštěva prezidenta Dudy v Kyjevě nebo podpora Euromajdanu Jarosławem Kaczyńským, a její „protiukrajinské výpady“ jsou směřované především k domácímu publiku. Pro všechny relevantní politické síly mimo extrémní pravici totiž stále platí „axiom“ vyslovený Józefem Piłsudským: Bez svobodné Ukrajiny nemůže existovat svobodné Polsko.
To ale neznamená, že současná „hysterie“ nezanechá na vzájemných vztazích šrámy. V reakci na usnesení polského Sejmu začínají Ukrajinci připomínat vlastní křivdy, vůči kterým prý Poláci projevují příliš málo empatie. Ukrajinci jsou navíc nyní z Poláků do značné míry rozčarovaní i kvůli tomu, že v poslední době udělali několik vstřícných gest. V červnu se řada veřejných osobností včetně dvou bývalých ukrajinských prezidentů Leonida Kravčuka a Viktora Juščenka podepsala pod otevřený dopis, který byl formulovaný ve stylu „odpuštíme a prosíme o odpuštění“. V červenci během summitu NATO ve Varšavě pak položil současný ukrajinský prezident Petro Porošenko květiny u pomníku obětí volyňských masakrů. Ze strany polské vládnoucí garnitury bylo ale bohužel obojí přijato dosti chladně.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024