28. února, 2016 Jan Škvrňák
Hej hou... Foto: Wikimedia Commons/Danuta B.
Na počátku 80. let student dějin umění Waldemar Fydrych, řečený Major, založil ve Vratislavi dadaistické Nové kulturní hnutí. To se v polovině 80. let vyvinulo v Pomerančovou (nebo Oranžovou – polština mezi těmito slovy nerozlišuje) alternativu, neformální uskupení, které na absurditu vládnoucího režimu reagovalo absurditou ještě větší. Po vzoru holandských ekoanarchistických hnutí Provo a Kabouters a na ně navazující politické Strany trpaslíků se symbolem Pomerančové alternativy stal trpaslík, který odkazoval též na polské pověsti. Vše začalo u pouličních graffiti, údajně v srpnu 1982. V okamžiku, kdy se na některé zdi objevilo protikomunistické heslo, a bylo posléze zamazáno vápnem, objevil se záhy i obrázek trpaslíka. Sám Major to vysvětloval v duchu Marxovy dialektiky: Trpaslík byl syntézou teze (urážky režimu) a antiteze (vápna režimu). Symbolika byla i v oranžové barvě, do níž se happeningy zahalily – bylo to vymezení proti rudé barvě režimu, ale i žluté klerikalismu – viz papežské vlajky.
Jak hrozivě a absurdně asi mohl vypadat policejní stát, který zatýká lidi převlečené za trpaslíky? Provokovalo se i hesly: „Občané, pomáhejte policii, bijte se sami“. Některé hesla se obracela i proti odborovému hnutí Solidarita – heslo „Není svobody bez s/Solidarity“ se proměnilo na „Není svobody bez trpaslíků“.
Waldemar Fydrych záměrně vybíral velká výročí komunistické vlády nebo přímo její postuláty, aby je zesměšnil. Jednou z prvních výraznějších akcí byla v roce 1987 aprílová „spontánní akce na podporu vědy“, kdy studenti oblečení jako dělníci z filmů padesátých let slibovali zvýšený pracovní výkon ve prospěch socialismu a začali čistit náměstí pomocí mopů a zubních kartáčků. Paweł Kocięba-Żabski přitom přednesl projev plný leninismů. Akce, které se účastnilo asi tisíc studentů, skončila zatčením několika účastníků – hlavně těch s fotoaparáty a kamerami. To předznamenalo přístup režimu k dalším manifestacím Alternativy.
Tím, čím Pomerančová alternativa skutečně vešla ve známost, byla oslava 70. výročí říjnové revoluce. Letáky již před událostí vyzývaly účastníky, aby přišli v něčem rudém, třeba s rudě nalakovanými nehty, případně měli bagetu s kečupem. Po manifestaci měli účastníci dojít do jedné z vratislavských restaurací, kde se měl podávat boršč. Odpoledne vše začalo. Papírovou maketu křižníku Potěmkin napadli příslušníci tajné policie, proti nimž se vrhli studenti převlečení za sovětské námořníky. Začalo zatýkání všech, i náhodných kolemjdoucích, kteří měli na sobě něco červeného. Ti, jimž se podařilo prchnout před rukou zákona a dostat se do zmíněné restaurace, museli na boršč zapomenout, protože ho režim nechal z jídelního lístku vyškrtnout. Vratislavané tak alespoň popíjeli jahodový džus.
Zásahem bezpečnostních složek státu skončil i Mezinárodní den žen v roce 1988. Fydrych a jeho stoupenci rozdávali nedostatkové dámské vložky a vyrobili i jednu v „nadživotní“ velikosti s nápisem „vložky ano, pershingy ne“. Na Den dětí si účastníci nasadili červené čepice a vydávali se za trpaslíky – dětem rozdávali sladkosti a bonbony. Bonbony rozhazovali i z oken policejních antonů, když jeli vstříc dalším 48 hodinám zadržení. Režim zatýkání ospravedlňoval tím, že demonstranti bránili lidem v práci a odpočinku.
Pomerančová alternativa „slavila“ i 20. výročí operace Dunaj, tedy vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po jejím vzoru se Alternativa pokusila u Sněžky překročit hranice a pomoci ohroženému socialismu v Československu. Fydrych v převleku za samuraje, ostatní v uniformách vojáků Varšavské smlouvy vyzbrojeni vodními pistolkami došli ke hranici, kde je zadržela pohraniční stráž, jež je donutila kapitulovat a vzdát se úmyslu bratrské pomoci.
Jednou z posledních akcí Pomerančové alternativy byl happening Havel na Wawel, kde se opět ukázalo spojení s Československem. Krátce poté, na počátku devadesátých let, hnutí de facto zaniká. Fydrych odjíždí do Francie, kde se snad stává hlavou polské exilové vlády, kterou sám založil. Po čase se vrací do vlasti a Pomerančová alternativa dává o sobě občas vědět. Mimo jiné Fydrych a spol. osobní účastí podpořili Oranžovou revoluci na Ukrajině.
V posledních letech polskými médii zahýbal soudní spor Fydrycha s Vratislaví, která začala popularity figurek trpaslíků využívat v rámci turistického ruchu, což Fydrych považoval za narušení svých autorských práv. Soud mu nakonec dal za pravdu. Pro znalce Vratislavi: spor se netýkal všech tamních trpaslíků, nýbrž pouze těch s oranžovými čapkami a kvítkem v ruce.
Pomerančová alternativa svým neotřelým způsobem přispěla k drolení komunismu. Nebyla záležitostí pouze vratislavskou, své „pobočky“ měla v Lodži, Lublinu a Varšavě, stejně jako následovníky u nás (Společnost za veselejší současnost, která vznikla v květnu 1989) a v Maďarsku. Alternativa se ve své době těšila popularitě jak u polské opozice sdružené kolem Solidarity, tak i u zahraničních médií, která ovšem ne vždy dokázala rozpoznat její dadaistický a absurdní charakter. Tak se stalo, že noviny v demokratických státech referovaly o trockistické demonstraci v městě nad Odrou. Tento omyl je pro dějiny Pomerančové alternativy vlastně charakteristický.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025