10. března, 2020 Wojciech Hofmański
Zdroj: https://www.facebook.com/RobertBiedron
Nadcházející polské prezidentské volby mají mimořádný význam. Patrné to je zejména z perspektivy společenských procesů vyvolaných extrémně polarizující politikou strany Právo a spravedlnost (PiS), která vládne již druhé volební období. Po relativně chabém výsledku opozice v boji o europoslanecké mandáty v květnu 2019 a jejím skromném úspěchu v následných říjnových volbách do Sejmu a senátu, v nichž se jí podařilo získat v horní komoře těsnou většinu, nastal čas další kampaně. Ta má definitivně rozhodnout o podobě Polska v nejbližších letech.
Pro šéfa PiS Jarosława Kaczyńského je udržení kontroly nad prezidentským palácem klíčové. Ztráta senátu zkombinovaná se ztrátou zcela podřízeného prezidenta Andrzeje Dudy by totiž zastavila nebo přinejmenším značně zkomplikovala demontáž kontrolních mechanismů demokratického zřízení. Teprve po jejich odstranění může PiS získat jistotu, která se mladším spolupracovníkům předsedy Kaczyńského zdá nezbytná k dosažení přinejmenším dočasné beztrestnosti. A to vzhledem k obviněním z úmyslného a systematického porušování ústavy, jež vládnutí Práva a spravedlnosti provázejí.
Kvůli tomu všemu by měla volební štafeta pokračovat ve vysokém tempu. Zjevně však došlo k nečekané únavě materiálu. Místo tradičně vypjatých emocí na politické scéně, nekonečných výměn jízlivostí, na které si už všichni zvykli, nebo nákladných volebních mítinků v americkém stylu mobilizujících pouze železný elektorát sledují Poláci unylé představení plné tápajících herců a markýrovaných pohybů. Odehrává se to na pozadí poněkud slábnoucí podpory PiS, neměnné pasivity nejsilnější opoziční strany Občanské platformy (PO) a stagnace levice, která po svém loňském zmrtvýchvstání v preferencích dále neroste. Dalo by se čekat, že všichni hlavní hráči budou plni odhodlání. Evidentně tomu tak není.
Prezident Andrzej Duda dokonce dlouho odkládal oficiální oznámení, že se uchází o znovuzvolení, ačkoli z výroků politiků PiS bylo možné vyvodit, že přesně to má v plánu. Kandidátka Občanské platformy Małgorzata Kidawa-Błońska musela navzdory jasnému vítězství ve stranických primárkách svou kampaň pozastavit, protože její partaj příliš pohltil vnitřní boj o nástupnictví po všeobecně kritizovaném předsedovi Grzegorzi Schetynovi. Občanská platforma svou vlastní favoritku přehlížela do té míry, že teprve osm týdnů po zmíněných primárkách určila šéfa jejího volebního štábu.
Marasmus se v minulosti nevyhnul ani levici. Polská sociální demokracie má za sebou těžké časy. Táhne se za ní série neúspěchů. Po katastrofálním experimentu s celebritou Magdalenou Ogórek – kandidátkou Svazu demokratické levice (SLD) na prezidenta v roce 2015, dnes třetiřadou novinářkou ve službách propagandistického molochu PiS – přišla sociální demokracie nejen o důvěryhodnost, ale následně také o reprezentaci v parlamentu a o větší přístup do médií. Její hlas už nikoho nezajímal. O ekonomicky vyloučené voliče se mezitím postaralo Právo a spravedlnost, o ty více liberální a proevropské zase Občanská platforma, jež se polarizaci společnosti v Kaczyńského stylu rozhodně nevyhýbá.
Obrození levé části politického spektra přinesly teprve loňské eurovolby. Renesance však už neměla tvář neúspěšných lídrů postkomunistického Svazu demokratické levice. Stal se jí Robert Biedroń, populární starosta stotisícového Słupsku, bývalý představitel Kampaně proti homofobii, gay otevřeně hovořící o své sexuální orientaci a také politik s parlamentní zkušeností. Biedrońovi se poměrně dobře povedlo to, čeho SLD už dávno nebyl schopný – ukázat, že existuje reálná alternativa ke středopravicové Občanské platformě, alternativa se zájmem o potřeby menšin, které obě uskupení dominující polské politické scéně ve svých naracích přehlížejí. Biedrońova loni založená strana Jaro (Wiosna) se proto dokázala nejen probojovat do povědomí voličů znavených neschopností PO a znechucených neotesanou politikou populistů z PiS. Dokázala především dostat svoje zástupce do Evropského parlamentu.
A právě tehdy začaly problémy. Biedroń však neměl na výběr. Když se chtěl vrátit do vrcholné politiky, musel hrát vabank. Vytvořil tedy formaci vůdcovského typu a sám se stal jejím nejviditelnějším lídrem. Ostatní představitele Jara veřejnost téměř neznala a efekt novosti si vybíral svou daň – celá pozornost voličů, médií i politických konkurentů se soustředila prakticky jen na Biedroně. Žádná doba hájení ani možnost částečně rozložit odpovědnost na více lidí nepřipadala v úvahu.
S jídlem však rostla chuť. Přišly další plány a prohlášení a na obzoru se objevily parlamentní volby, v nichž se měl Biedroń opět stát tahounem, jenž dovede levici k vítězství. Tato koncepce se však ukázala těžko realizovatelná, a to hned ze dvou důvodů. Mnoho stoupenců Jara silně rozčarovalo, když Biedroń nesplnil slib, že složí mandát europoslance a vrátí se do polského parlamentu. Než se však vyjasnilo, že k tomu nedojde, začaly koaliční rozhovory s dvěma zbývajícími levicovými uskupeními – v politickém boji ostříleným Svazem demokratické levice a salónní velkoměstskou stranou Spolu (Razem). Biedroń totiž rychle pochopil, že jeho mladičké formaci scházejí potřebné zkušenosti a funkční místní struktury. Zároveň vyšlo najevo, že Jaro má jepičí život a jeho někdejší lídr – který teď plnil „pouze“ roli šéfa volebního štábu sjednocené levice – byl čím dál hlasitěji obviňován z egoistického pragmatismu a opuštění voličů.
Ačkoli nově vzniklá Levice skončila v podzimních parlamentních volbách na třetím místě a těší se stálé podpoře okolo patnácti procent, je zatížena prvotním hříchem nedostatečné důvěryhodnosti. To je potenciálně skvělá munice pro politickou konkurenci, jíž umožňuje před nadcházející prezidentskou bitvou systematicky ostřelovat celé uskupení. Robert Biedroń proto po říjnových parlamentních volbách omezil svoji mediální aktivitu a jeho roli do značné míry převzali dosavadní lídři Levice Włodzimierz Czarzasty (SLD) a Adrian Zandberg (Razem). Přirozeně se nabízející kandidatura Biedroně na prezidenta tím spadla pod stůl a Levice začala horečně hledat náhradu.
Jednání však byla bezvýsledná. Někteří možní kandidáti si dobře uvědomovali, že jsou málo známí, což jim nedává šanci na vítězství, a nevyhnutelná porážka se v budoucnosti může stát velkou přítěží. Ze stejného důvodu se rostoucí popularitou nenechal zlákat ani Adrian Zandberg. Levice neměla jinou možnost: po významně dlouhém rozmýšlení musela na Biedroně vsadit a on sám na sebe musel vzít odpovědnost za předchozí sliby a prohlášení. Tímto krkolomným způsobem se snaží splatit volební dluh a obnovit silně narušenou důvěryhodnost. A ačkoli se jeho šance porazit Andrzeje Dudu nebo Małgorzatu Kidawu-Błońskou zdají čistě iluzorní, Levice profesionální kampaň na podporu své image v tuto chvíli prostě potřebuje. A samotný Biedroń ještě víc.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025