09. prosince, 2015 Jan Łapuszewski
Taková normální rodinka Dudova. Zdroj: andrzejduda.pl
Klíčová byla tzv. „odposlechová aféra”, která nejenže odhalila řadu nesrovnalostí ve fungování státu pod vládou Občanské Platformy (PO), ale také ukázala, jak nevybíravý jazyk nezřídka politici používají a k čemu využívají veřejné peníze. Díky tomu se zmenšoval strach z případné vlády Práva a spravedlnosti (PiS), ale také z volby Andrzeje Dudy, kterého v květnu Gazeta Wyborcza popsala jako „vyrobeného štábem PiSu a celkově závislého na jiném – v poslední době se skrývajícím politikovi“ (pozn. red.: narážka na Jarosława Kaczyńkého). Pro zpochybnění vládnoucí garnitury bylo stejně důležité neakceptování argumentace liberálních elit pocházejících z někdejší Solidarity, jako i odmítnutí Třetí republiky (III RP) jako celku, která vznikla v důsledku jednání u kulatého stolu v roce 1989. Tento trend byl zjevný především u mladších voličů. V tomto kontextu se začaly objevovat názory, že dochází k souboji dvou odlišných vizí politiky. Jedné ztotožňované s prezidentem Bronisławem Komorowským a pyšnými elitami III RP a druhé zastávající se práv opomíjených a naštvaných Poláků, kterou měl reprezentovat tábor PiSu.
Tento kontrast měl ukázat, že právě antiestablishmentový PiS je vzdálen od politického pozlátka a „chobotniček” (jeden ze symbolů odposlechové aféry, který se váže k setkáním prominentních členů PO v luxusních restauracích) a podává ruce elektorátu, pro nějž nejsou důležité spektakulární projekty, nýbrž pocit, že mu elity naslouchají. V této souvislosti bylo klíčové zdůrazňování voleb jako souboje dvou rozdílných osobností – vládou unaveného Komorowského, který se příliš neorientoval ve společenských problémech, a mladšího nadšeného Andrzeje Dudy blízkého problémům lidí. Dudovou výhodou bylo i to, že se často ukazoval se svou rodinou, tedy ženou, která je učitelkou němčiny na prestižní krakovské střední škole, a pohlednou dcerou. Během kampaně překvapila skutečnost, že se PO již podruhé v historii prezidentských voleb nechala chytit do pasti přebírání agresivní rétoriky, kterou PiS opustil. Tato chyba obzvlášť vynikla v momentě, kdy se Jarosław Kaczyński před volbami „schoval“, což bylo bezpochyby dobrým strategickým rozhodnutím plně zapadajícím do doktríny, podle níž je pro PiS tím nejhorším právě Kaczyński, bez kterého ale zároveň nemůže strana existovat.
Výše zmíněné faktory ve výsledku způsobily proražení „skleněného stropu”, který od roku 2007 omezoval PiS v cestě za volebním vítězstvím. Zásadní však nicméně bylo prolínání se prezidentské a parlamentní kampaně, neboť hesla o „krachu” III RP a volání po sanaci vlasti v prezidentské kampani připravovala půdu před mnohem důležitější bitvou o místa v Sejmu. Vítězství Andrzeje Dudy znamenalo svým způsobem i jistou prémii, která měla vliv na výsledek souboje z 25. října a obrovský úspěch PiSu.
Prezident zvolený 25. května se do své inaugurace 6. srpna příliš neangažoval v politickém životě ani předvolební kampani. To odporovalo argumentaci některých protivníků, kteří tvrdili, že Andrzej Duda bude využívat své autority k neustálé podpoře mateřského uskupení. Doplňme, že podobným tónem se vyjadřovali také novináři blízcí PO, kteří se snažili opakovaně dokázat, že Dudova nestrannost je mýtem a pouhým marketingovým tahem. Tyto názory však nenalézaly oporu v realitě a to tím spíš, že 26. května, tedy den po volbách, se prezident zřekl členství v PiSu a zároveň zdůraznil, že prezident je volen celým národem. Formálně se pochopitelně jednalo o návaznost na dosavadní praxi, neboť předchozí prezidenti také po volbách vystupovali ze svých stran, ale i přesto šlo o jistý symbolický krok.
Přelomovým momentem byl tedy až 6. srpen, kdy se Duda stal oficiálně úřadující hlavou státu. Již sám průběh inaugurace naznačoval nový prezidentský styl, neboť na rozdíl od svých předchůdců se Duda po aktu převzetí velení nad armádou vydal do prezidentského paláce pěšky, aby se po cestě mohl přivítat s tisíci Poláků, kteří přijeli na slavnostní inauguraci.
Brzy poté byl oznámen plán oficiálních zahraničních cest, mezi nimiž si zaslouží významnější pozornost první cesta do Estonska. Její datum totiž nebylo podle prezidentova spolupracovníka pro oblast zahraniční politiky Krzysztofa Szczerského náhodné. Odbyla se 23. srpna, což je podle usnesení Evropského parlamentu „Evropský den paměti obětí stalinismu a nacismu“, ale také výročí podepsání paktu Molotov-Ribbentrop. Proto v Tallinnu Duda prohlásil: „Na světě neexistuje mír bez úcty k mezinárodnímu právu. Nesmíme souhlasit s narušováním hranic.“ Tato slova se bezpochyby vztahovala ke krokům Ruska na mezinárodní scéně. Právě v reakci na ně si ruští novináři pokládali otázku, jestli se polský prezident „náhodou nepokouší o obnovení Rzeczpospolité od moře k moři pod záminkou protiruského baltsko-černomořského spojenectví“.
Na konci srpna se pak Andrzej Duda vydal do Německa a během této cesty došlo ke kontroverzím kolem jeho slov pronesených při rozhovoru s německým prezidentem Joachimem Gauckem, že „Polsko není spravedlivým státem“. Tato slova vzbudila řadu polemik. Na jedné straně tehdejší premiérka Ewa Kopacz konstatovala, že „se cítí zahanbena podobnou prezentací situace v Polsku“, na straně druhé se však Beata Szydło domnívala, že „prezident jednoduše poukázal na pro Poláky zřejmou věc“. Podobná bitva, i když s poněkud menší intenzitou, probíhala kolem hodnocení zářijové návštěvy v Londýně, kde prezident během setkání s Poláky prohlásil, že dnes nemá odvahu říct: „Vraťte se do země. Je ve vašich městech více pracovních míst, dá se snáze podnikat, je menší zátěž? Já ty změny nevidím. Polský rozvoj je pouze ve statistikách.“
Díky některým nepříznivě naladěným médiím se zdálo, že první kroky prezidenta na mezinárodní scéně jsou pouze pásmem nešťastných příhod, ale i zde došlo k určitému průlomu. Tím se stala návštěva New Yorku během 70. zasedání Valného shromáždění OSN, kde během Dudova proslovu padla slova o tom, že „musíme tvořit svět opírající se na síle práva, a ne na právu síly. Přesně taková vize světa postaveného na rozdělení sfér vlivu a agresi ze strany těch, kteří pro vlastní zájmy ignorují právo, budí odpor“. Bez ohledu na stranickou příslušnost většina polských politiků, včetně tehdejšího ministra zahraničí Grzegorze Schetyny, Dudův projev chválila. V kontextu zasedání OSN nelze podceňovat ani slavnostní oběd v jejím sídle, kde Duda seděl u stolu hned vedle Baracka Obamy a jiných důležitých politiků – mimo jiné i nedaleko Vladimira Putina.
Poslední událostí, která stojí za zmínku, byla listopadová návštěva Andrzeje Dudy v Rumunsku a spolupořádání summitu 9 zemí tzv. „východního křídla NATO“ (na němž nebyla hlavou státu reprezentována pouze Česká republika), během něhož vznikla deklarace prohlašující, že „agresivní politika Ruska na Ukrajině, včetně nelegální a neoprávněné anexe Krymu, podpora separatistů na Ukrajině a také ruská vojenská aktivita v našem sousedství podkopává evropskou bezpečnostní architekturu. Ukázali jsme jednotu, rozhodnost a učinili jsme důležitý příspěvek k rozhodnutím, která budou přijata příští rok na summitu ve Varšavě. Doufáme, že varšavský summit bude rozhodující a ukáže, že NATO žije. To, že NATO žije tváří v tvář ohrožení z východu a z jihu, znamená více armády a více infrastruktury“.
Ačkoliv jsem se ve svém článku soustředil především na zahraniční politiku nového prezidenta, nelze zapomenout ani na jeho domácí aktivity. Zde stojí mimo jiné za zmínku první veto, které se týkalo zákona o změně pohlaví podporovaného Občanskou platformou, ale také iniciování projektu snížení důchodového věku, což bylo realizací jeho předvolebního slibu. Neméně důležitý je také odpor proti zákonům o národnostních menšinách a státních lesích, tedy otázkách, kterým se PiS věnoval ve volební kampani. Značné kontroverze vzbudilo i nedávné omilostnění bývalého šéfa Centrální protikorupční kanceláře, v současnosti ministra ve vládě PiSu, Mariusze Kamińského ještě před vynesením pravomocného výroku soudu. Nejen v těchto otázkách, ale i obecně platí, že činy prezidenta na jedné straně budí odpor u politických oponentů z PO a na druhé straně jsou podporovány příznivci PiSu. Kromě zmíněné Dudovy návštěvy USA se snad ani jednou nepodařilo najít mezi oběma tábory shodu. Ačkoliv v demokracii je kritika a vytýkání chyb vládě přirozenou rolí opozice, je otázkou, jestli vždy jde o racionální chování. Kromě již zmiňované malé angažovanosti v předvolební kampani totiž Andrzej Duda ani v běžném politickém provozu otevřeně nepodporuje PiS.
Tábor PO samozřejmě neustále tvrdí, že Duda je politikem, který je zcela závislý na Jarosławu Kaczyńském, důkazem čehož mělo být i zcela bezvýznamné noční setkání těchto politiků v domu Kaczyńského krátce před parlamentními volbami. Některá média využila příležitosti a konstatovala, že vychází najevo pravda, a sice že záležitosti v zemi ovládá muž „ukrytý ve skříni“ a Duda je pouze jeho vyslancem. Na to nechť si každý udělá názor sám. Hodnocení Andrzeje Dudy by se mělo opírat o fakta, a nikoliv o pouhou interpretaci jeho činů jedním či druhým politickým táborem. Tím spíše, že na ramena PiSu nyní spadla plná odpovědnost za vládu v Polsku, a pouze skutečné činy, které změní život Poláků po tolik kritizovaném období „zhýralosti PO“, rozhodnou o tom, jestli budou splněny naděje milionů voličů.
Autor je členem strany Právo a spravedlnost
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024