27. září, 2017 Wojciech Hofmański
Jarosław Kaczyński na snímku z letošního roku. Foto: Facebook/Prawo i Sprawiedliwość
Jarosław Kaczyński vzbuzuje extrémní emoce. Pro jedny je to guru a vizionář, pro druhé největší ničitel polského společenského života. Jisté je jedno – má mimořádné charisma i politický talent. Bezpochyby se jedná o jednoho z nejzkušenějších evropských politiků posledního čtvrtstoletí a jeho takřka ostentativní nezájem o Brusel lze vysvětlit jedině neznalostí cizích jazyků. Jeho postoj k Bruselu je ostatně čistě účelový, absolutní moci v Polsku si cení více než podílu na moci v Evropské unii. Je přitom pravda, že díky svému rozhodujícímu – ač neformálnímu – vlivu na mezinárodní politiku bezmála čtyřicetimilionového národa v souladu s vlastní logikou skutečně o mnoho nepřichází.
Polský komunistický režim se Jarosława Kaczyńského příliš neobával, což jeho političtí protivníci ostatně dodnes rádi připomínají („trzynastego grudnia / spałeś do południa“, tj. „třináctého prosince / jsi spal až do oběda“). Vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 pro něj nepředstavovalo traumatický zážitek. Navzdory spolupráci s Výborem na obranu dělníků (KOR) a dohledu milice nebyl na rozdíl od jiných představitelů protikomunistické opozice včetně svého bratra Lecha internován. O celé události se dozvěděl teprve, když se sám probudil, aniž se po něm kdokoli sháněl. Politická kariéra bratří Kaczyńských nabrala na tempu po prezidentských volbách v roce 1990, kdy oba získali důležité posty v kanceláři prezidenta Lecha Wałęsy. Vzhledem k osobním sporům mezi nimi a prezidentem však tato spolupráce netrvala dlouho. V roce 1993 již Jarosław Kaczyński spoluorganizoval takzvaný pochod na Belvedér, který požadoval demisi Lecha Wałęsy obviňovaného účastníky protestu ze spolupráce s komunistickou státní bezpečností.
Polskou postsolidaritní pravici vzájemné konflikty brzy rozdrobily natolik, že parlamentní volby v roce 1993 vyhrála postkomunistická sociální demokracie. Bratři Kaczyńští mezitím systematicky budovali svou pozici na politické scéně. V roce 2002 byl Lech Kaczyński zvolen primátorem Varšavy a Jarosław po něm převzal funkci předsedy Práva a spravedlnosti (Prawo i Sprawiedliwość, PiS) – strany, kterou bratři založili o rok dříve. Nedlouho poté, v roce 2005, Lech vyhrál prezidentské volby, zatímco Právo a spravedlnost zvítězilo v těch parlamentních. Tehdy si Jarosław Kaczyński poprvé vyzkoušel řízení „ze zadního sedadla“, když na post premiéra instaloval poměrně málo známého Kazimierze Marcinkiewicze, bývalého učitele fyziky z Gorzowa Wielkopolského, jehož ovšem po necelých devíti měsících sám nahradil. Čtrnáctého července 2006 prezident Lech Kaczyński přijal přísahu nové vlády, jejímž vedením byl pověřen jeho bratr-dvojče. Kaczyńští se ocitli na vrcholu.
K absolutní moci jim chybělo jen málo. Bratry však lákala čím dál víc. Koaliční vláda Jarosława Kaczyńského fungovala díky relativně křehké dohodě s radikální pravicí (Liga polských rodin) a populisty (Sebeobrana). Zdá se, že právě tehdy se Jarosław Kaczyński poprvé reálně pokusil soustředit moc plně do svých rukou. Provokace připravená na politickou objednávku tajnými službami měla za cíl eliminovat z politického života vicepremiéra a lídra Sebeobrany Andrzeje Leppera, jehož spolustraníky pak měl podle plánu pohltit parlamentní klub Práva a spravedlnosti, kterému by se tak otevřela cesta k parlamentní většině.
Provokace se však nezdařila. Došlo k předčasným volbám (v roce 2007 v nich zvítězila Občanská platforma vedená Donaldem Tuskem) a Mariusz Kamiński, šéf Ústředního protikorupčního úřadu jmenovaný Jarosławem Kaczyńským, byl v souvislosti s operací proti Lepperovi později odsouzen k odnětí svobody za překročení pravomocí. Teprve prezident Andrzej Duda Kamińského v roce 2015 za kontroverzních okolností omilostnil, čímž mu umožnil vrátit se do politického života a opět zaujmout pozici spojenou s tajnými službami.
Kamińského případ nejlépe ilustruje Kaczyńského chápání státu. Uniformované složky, administrativa a také veřejnoprávní média pro něj představují užitečné nástroje, jejichž nezávislost je nejen nepotřebná, ale přímo nežádoucí. Své politické aspirace přitom realizuje mimořádně důsledně a dovedně, postupně přebírá kontrolu nad dalšími a dalšími baštami. Sám však zůstává ve stínu. Nepracuje ve vládních budovách, ale ve své stranické kanceláři v Nowogrodzké ulici ve Varšavě. Zajímavé je, že to pravděpodobně není cynický útěk před potenciální odpovědností, ale spíše pragmatismus, který mu šetří čas. Jarosław Kaczyński se totiž už léta těší pověsti mimořádně pracovitého člověka, což bezpochyby dobře ladí s jeho image autority, jež se obětuje pro vlast, a duchovního vůdce polských konzervativců.
Neobyčejná schopnost shromažďovat kolem sebe lidi svědčí o výjimečnosti Jarosława Kaczyńského. Jeho síla je takřka hypnotizující. Nejortodoxnější stoupenci PiS, kteří se shromažďují na každoměsíčních setkáních na památku katastrofy polského vládního letounu ve Smolensku v roce 2010, nevnímají rozpory mezi spikleneckými teoriemi o údajném atentátu provedeném na objednávku ruského prezidenta Putina a domácích politických protivníků Lecha Kaczyńského a faktem, že letadlo pilotované s otevřeným kokpitem sestoupilo do výšky, z níž se už nedokázalo znovu vznést. Nevidí ani, že když požadují úctu pro své lídry, sami se podílejí na šíření jazyka nenávisti tím, že nařčení, jež umanutě opakují jejích političtí reprezentanti, proměňují v urážky. Ba co víc, ačkoli se domáhají Právem a spravedlností postulované bezpodmínečné dekomunizace, zároveň akceptují, že parlamentní Komisi pro spravedlnost a lidská práva vede někdejší komunistický prokurátor Stanisław Piotrowicz. Takových příkladů by se dalo najít mnoho, ale Jarosław Kaczyński přesto strhává davy, které mu dlouhodobě zůstávají věrné.
Davy však také vycházejí do ulic. Politický dar Jarosława Kaczyńského paradoxně přispěl k čemusi neočekávanému. Za obrovské slabosti polské opozice došlo k výraznému oživení občanské společnosti. Největšími městy se přelévají další a další vlny protestů, v nichž pro stranické lídry mnoho prostoru nebývá. Autentický odpor a iniciativy zdola způsobily, že po loňském podzimním „černém protestu“ proti zavedení zákazu potratů také v červenci 2017 statisíce lidí stejně odhodlaně demonstrovaly na obranu nezávislosti soudů, kterým PiS vyčítá neschopnost a komunistické kořeny.
Jarosław Kaczyński je natolik obratným lídrem, že za pomoci svých nejbližších spolupracovníků převzal v krátkém čase po volbách v roce 2015 bez větších obtíží kontrolu nad veřejnoprávní televizí, tajnými službami i prokuraturou. Jím vedená formace se přitom donedávna jevila jako monolit, ačkoli komentátoři v jejích krocích viděli také poněkud různoběžné, čistě osobní motivace – touhu pomstít se za dřívější prohry největšímu politickému rivalovi Donaldu Tuskovi v případě Kaczyńského, nebo celému resortu justice v případě ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra. Ten od smrti svého otce už roky neúspěšně vede soudní bitvy proti lékařům, jež viní z pochybení při otcově léčbě. Ambice obou politiků jsou obrovské. Ziobrovo tažení proti justici ovšem způsobilo, že doposud perfektně fungující vládní stroj poprvé povážlivě zaskřípal. Prezident Andrzej Duda, který byl dříve blízkým spolupracovníkem právě Zbigniewa Ziobra, nakonec vetoval dva ze tří kontroverzních návrhů zákonů o soudnictví, čímž se zároveň stal terčem útoku politických kruhů, z nichž sám pochází.
O tom, že kroky prezidenta a nejvyššího velitele ozbrojených sil nejsou nahodilé, svědčí také výrazně se prohlubující konflikt s ministrem národní obrany Antonim Macierewiczem. Andrzej Duda, který čím dál tím častěji sklízel kritiku za přílišnou poddajnost a nesamostatnost, se nečekaně rozhodl zasáhnout do politického dění výrazněji. Veta, která PiS za současného rozložení sil v parlamentu nemůže svými hlasy zvrátit, i zablokování aktivit Antoniho Macierewicze jsou výraznými signály, že prezidenta přestala bavit role „notáře“ nekriticky schvalujícího návrhy předsedy Práva a spravedlnosti, na níž byla dva roky jeho funkce redukována. Před Jarosławem Kaczyńským tedy leží obrovská výzva, v níž se hraje nejen o získání vytoužené absolutní moci, ale také o zachování jednoty vládního tábora. Může se to ukázat jako nejtěžší úkol v celé jeho politické kariéře.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025