05. května, 2014 Miroslav Šepták
Obsazení stupňů vítězů u letošního květnového klání je jasnou záležitostí. Kdo ale získá pomyslnou zlatou medaili? Poslední významné měření sil v září minulého roku, kterým byly parlamentní volby, prohloubilo trend postupného oslabování sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP). V říjnu 2013 slavila SPÖ hořkosladké vítězství. Zaznamenala totiž stejně jako druzí lidovci nejhorší výsledek od konce druhé světové války. Ani historicky nejnižší přízeň voličů nezabránila oběma stranám v pokračování vládní spolupráce. Rakouskou exekutivu nadále vede socialita Werner Faymann, vicekancléřem zůstal lidovec Michael Spindelegger. ÖVP a SPÖ tím učinily špatné rozhodnutí. Vláda bude muset nadále pokračovat v nepopulárních opatřeních. V takovém případě by bylo strategicky prozíravější rozložit spoluodpovědnost na více beder rozšířením koalice o Zelené nebo o liberální Nové Rakousko (NEOS).
Hlavní témata voleb
Měnová a dluhová krize Evropské unie dává květnovému souboji specifický náboj. Strany budou muset více než kdy předtím srozumitelně zformulovat, jakou „Evropu“ chtějí budovat, a především pak odpovědět na otázku, co s eurem nebo s členy Unie na pokraji hospodářského kolapsu.
Do výsledku voleb promluví nepochybně aktuálně nejdůležitější rakouské vnitropolitické téma – případ banky Hypo Alpe Adria. Kdysi prosperující finanční instituce, za jejíž úvěry ručila spolková země Korutany, se v roce 2007 zapletla do vysoce rizikových obchodů na Balkáně. Poté jí začala hrozit insolvence. Z obav před destabilizací rakouského finančního sektoru podala spolková vláda bance pomocnou ruku. Nyní se však ukazuje, že k ozdravení Hypo Alpe Adria nebude stačit „jen“ bezmála 5 miliard euro. Další sanaci zaplatí daňoví poplatníci. Občané Rakouska si právem kladou otázku, kdo je vinen. Ukazovat prstem výlučně na bývalého korutanského hejtmana Jörga Haidera neobstojí. Odpovědnost měli i jiní. Proč vládní strany trvale blokují ustanovení parlamentního vyšetřovacího výboru?
Šance jednotlivých stran
Za velmi mírného favorita eurovoleb platí sociální demokraté. Zatím příliš nefigurují v kauze Hypo a mají zajímavého lídra Eugena Freunda. Bývalý populární moderátor veřejnoprávní televize ORF volí cestu podobnou někdejšímu proslulému vídeňskému starostovi Helmutu Zilkovi. Sociální demokracie po poklesu voličské přízně v minulém roce nechtěla nominovat vysloužilého politika. Upřednostnila Freunda z marketingových důvodů; jedná se o veřejně známou osobnost donedávna pravidelně vystupující v nejsledovanější televizi, navíc s dobrou orientací ve světě médií, kterým straničtí stratégové připisují v krátké volební kampani klíčovou roli.
Na známou tvář vsadili rovněž lidovci. Othmar Karas má vítězstvím v květnových volbách pomoci ÖVP z krize. Synovec Kurta Waldheima, bývalého generálního sekretáře Organizace společnosti národů a rakouského prezidenta, patří mezi horlivé stoupence evropské integrace. Již v roce 1984 podal jako první z poslanců Národní rady návrh na vstup alpské země do Evropského hospodářského společenství. Ze všech lídrů rakouských stran má s Evropským parlamentem nejdelší zkušenosti, neboť v něm zasedá od roku 1999. Karas bude chtít voliče upozornit na výhody členství v Evropské unii v podobě usnadněného pohybu osob, zboží a kapitálu.
Velký problém ÖVP spočívá v neschopnosti stanovit vhodnou strategii vůči Novému Rakousku. Oba subjekty chtějí oslovit pravostředové proevropsky orientované voliče. Především v městských aglomeracích zaznamenávají lidovci ve prospěch NEOS citelné ztráty. Nové Rakousko působí ve srovnání s nevýraznými lidovci dynamicky, vizionářsky, neopotřebovaně a odpovídá poptávce mnoha rakouských voličů po novém a negativní minulostí nezatíženém subjektu. NEOS považuji za černého koně květnových voleb. Nebude velkým překvapením, pokud obsadí čtvrté místo a porazí Zelené.
Svobodné straně Rakouska (FPÖ) nahrává vzrůstající popularita euroskeptických myšlenek. Na rakouském volebním trhu je možné získat až 35 % voličů. FPÖ požaduje více kompetencí jednotlivým státům a méně pravomocí pro Brusel; o setrvání alpské republiky v Evropské unii zamýšlí uspořádat referendum; nechce dále sanovat státy na pokraji bankrotu; volá po vypracování měnové alternativy vůči euru.
Svobodným výrazně ubyla v euroskeptickém volebním segmentu konkurence. Tým Stronach po odchodu svého zakladatele, úspěšného podnikatele Franka Stronacha marně hledá cestu z těžké vnitřní krize. Strana chce využít rok 2014 ke konsolidaci, a proto se rozhodla nekandidovat. Překvapení posledních dvou eurovoleb Hans-Peter Martin nemůže již spoléhat na podporu rakouského bulváru, a proto oznámil návrat k žurnalistice. Svazu pro budoucnost Rakouska pro změnu nevyšlo jedno z posledních vzepětí v podobě nominace Haiderovy nejstarší dcery Ulrike. Vystudovaná právnička a politoložka působila ve světle reflektorů nejistým dojmem. Neunesla silný mediální tlak související se slavným příjmením a předčasně hodila ručník do ringu. Poslední z pravicových euroskeptických stran – Reformní konzervatisté v čele s bývalým členem FPÖ Ewaldem Stadlerem – apely na tradiční formu rodiny, křesťanské hodnoty nebo rakouskou neutralitu nemohou prakticky výsadní pozici Svobodných ohrozit.
FPÖ si cestu za úspěchem zkomplikovala sama. Původně vedl kandidátku „modrých“ Andreas Mölzer. Známý publicista a ideolog Svobodných si nebere servítky, rád polarizuje a vyvolává kontroverzní debaty. V předvolební kampani však značně překročil rámec kultivované polemiky, když nejprve v souvislosti s Evropskou unií hovořil o „konglomerátu negrů“, později ji dokonce přirovnal k nacistické Třetí říši. Aby toho nebylo málo, pod pseudonymem rasisticky urážel oblíbeného rakouského fotbalistu černé pleti Davida Alabu. Mölzer se během několika dní stal pro FPÖ nepříjemnou zátěží. Vedení Svobodných jej ve snaze minimalizovat škody donutilo ke stažení kandidatury, ale pachuť z nevkusného chování zůstala a v konečném důsledku odradí nemalé množství potencionálních voličů.
Pozor na Stracheho
Vyústění květnového klání naznačí odpověď na otázku, zda jsou strany velké koalice schopny přinejmenším udržet stávající pozice. Na záda jim dýchají ambiciózní Svobodní. Celá situace mi připomíná období 90. let minulého století. Tehdy charismatický Jörg Haider posunul FPÖ z periferie na výsluní. V roce 1999 dovedl stranu v parlamentních volbách dokonce k druhému místu. Na vysněnou metu, být prvním spolkovým kancléřem z řad FPÖ, však nikdy nedosáhl. Jeho následovník, neméně kontroverzní Heinz-Christian Strache, chce svého slavnějšího předchůdce trumfnout. Sociální demokracie a lidovci proto budou muset v následujících letech věnovat nemalou pozornost, aby vlastními přehmaty nevydláždili Svobodným cestu k vítězství.
Miroslav Šepták
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025