05. března, 2025 Radomyr Mokryk
Petro Hryhorenko byl za svou lidskoprávní činnost několikrát zatčen. Zdroj: Muzeum hnutí šedesátníků v Kyjevě
Disidentské hnutí se ve východním bloku utvářelo různě. V Československu především v prostředí hudebního undergroundu, v Polsku v továrnách, na Ukrajině na literárních večerech. Avšak v roce 1975 získalo společného jmenovatele v podobě Helsinských dohod a hnutí na ochranu lidských práv. V Československu disidenti sepsali Chartu 77, v Polsku bylo založeno Hnutí na obranu lidských a občanských práv (ROPCiO), v SSSR začaly vznikat takzvané Helsinské skupiny – v Moskvě, Jerevanu, Tbilisi, Vilniusu a v Kyjevě. Na Ukrajině došlo k prolnutí národních hnutí bojujících proti sovětskému impériu a pokusů o ochranu lidských práv. O svou zkušenost s bojem proti impériu – tehdy a teď – se dělí někdejší političtí vězni sovětského režimu: Mustafa Džemilev, Josyf Zisels a Myroslav Marynovyč.
„Byla to nová podstata disidentského hnutí – lidskoprávní. Tímto krokem se ukrajinští disidenti vepsali do formátu mezinárodní ochrany lidských práv. Sovětská vláda usilovala o to, aby vykreslila ukrajinské disidenty jako ukrutníky, vrahy, násilníky a podobně. Západní společnost je právě takto vnímala. Bylo navýsost důležité, že Ukrajinská helsinská skupina (UHS) najednou měla společného jmenovatele s celým světem. Znamenalo to, že Ukrajinci přizpůsobili své snahy evropským a světovým snahám. Byl to příběh demokratizace a práv člověka. Byl to symbolický, ale důležitý krok.“ Takto popisuje význam UHS Josyf Zisels, ukrajinský Žid, jak sám o sobě říká, který za svou účast v lidskoprávním hnutí strávil celkem šest let v sovětských táborech.
Zisels dodává, že důležitá byla také snaha názorně předvést faleš sovětského systému, aby na Západě nikdo neměl iluze ohledně toho, že se Sovětským svazem nelze vést skutečný dialog v mantinelech práva. „Něčím to připomíná dnešní iluze, které lze často vidět v Evropě ve vztahu k Rusku.“
UHS byla založena v roce 1976 skupinou pouhých deseti statečných, kteří chápali, že je tato iniciativa přivede do vězení. Ale odhodlali se k činu pod vlivem osobních, národních a obecně evropských pohnutek. To, že se stali součástí evropského způsobu ochrany lidských práv, před ukrajinské aktivisty kladlo otázku, zda je jejich činnost bojem za práva člověka, nebo národa. Vždyť hodně lidí do disentu přivedla právě neuspokojivá národnostní politika Moskvy, která marginalizovala ukrajinskou kulturu a hrubě diskriminovala ukrajinský jazyk.
Filosof a religionista Myroslav Marynovyč vzpomíná, jak se v listopadu roku 1976 přidal k UHS. Cítil se být diskriminován podle národnostního klíče, takže když vznikla konkrétní iniciativa, Marynovyč, kterému tehdy bylo sedmadvacet let, se odhodlal k činu: „Ta všudypřítomná faleš a lež systému mi byly odporné. Styděl jsem se dokonce přiznat sobě samému, že se bojím. Odmítl jsem se bát.“
Příjmení Marynovyč se objevilo spolu s devíti dalšími lidmi, kteří otevřeně deklarovali legální založení skupiny zaměřené na ochranu lidských práv. „Z těch pěti skupin, které fungovaly v SSSR, byla pouze moskevská skupina čistě ‚demokratická‘. Zajímaly ji pouze občanské svobody. Všechny ostatní se ptaly po svobodě tvorby, svobodě sebevyjádření, po kulturních právech – byl to boj za národní práva. Moskevští disidenti to v lásce moc neměli. Neblokovali nám tyto dokumenty, ale pohlíželi na ně s nedůvěrou, prý, proč to děláme, mícháme jablka s hruškami… Prý se máme soustředit na občanská práva. Podvojnou přirozenost sovětského systému – coby totalitního režimu a ruského impéria – zpochybňovali v Moskvě dokonce i v disidentských kruzích.“
Hned od prvních memorand UHS disidenti zdůrazňovali, že působí legálně a budou sledovat případy porušování lidských práv, ale musí hned zkraje konstatovat, že nesmí zavírat oči před faktem, že většina porušení lidských práv v SSSR se odehrává právě podle národnostního klíče.
Už řadu let je Mustafa Džemilev lídrem krymskotatarského národního hnutí. Narodil se na Krymu v listopadu roku 1943, ale už po půl roce byl – stejně jako ostatní krymští Tataři – sovětskou vládou násilně vysídlený do Střední Asie. Deportaci nepřežily desítky tisíc krymských Tatarů. Džemilev několikrát během našeho rozhovoru používá slovo genocida, a není to metafora. Krymští Tataři přežili hrůzy okupace, ale jejich zkušenost se sovětským režimem nebyla o mnoho lepší.
„Ovšemže během nacistické okupace lidé viděli ty hrůzy: popravy Židů, masové vraždy a násilí. Určitě neměli žádné iluze, nacismus i komunismus – to je zlo. I krymští Tataři se zachovali různě. Ale je třeba chápat, že deportace krymských Tatarů nijak nesouvisela s jejich chováním nebo jejich činy. Byla to část obecnější strategie Ruska vůči Krymu a zejména pak vůči krymským Tatarům. Pamatuji si ještě noviny Rudý Krym, jak se tehdy jmenovaly, kde jsme mohli číst, že: ‚Krym se má stát čistě ruským regionem s ruským životním stylem.‘ O tohle jim šlo. Tohle ‚vysídlení‘ se stalo naší genocidou. Ničilo se vše, co bylo spojeno s Tatary: mešity, hřbitovy, přejmenovávaly se obce. Cílem bylo zničení národa,“ říká Džemilev.
Jeho život se stal neutuchajícím bojem za právo na návrat domů. A i nyní, poté, co došlo k ruské okupaci poloostrova, má zakázaný vjezd na Krym. Právě ztráta domova se pro něj stala prvořadou příčinou jeho disidentství. Ale Džemilev zdůrazňuje, že se od národní otázky rychle přesunul k obecným otázkám lidských práv a svobod. Coby mladého maximalistu jej již v šedesátých letech 20. století rozčiloval příliš servilní tón řady projevů a otevřených dopisů na podporu krymských Tatarů. Toto hnutí radikalizoval teprve Ukrajinec – generál Petro Hryhorenko.
„Právě Hryhorenko přišel s tezí, že nemáme prosit, ale požadovat. Texty jeho prohlášení byly snad v každé krymskotatarské rodině. Žádný Tatar neudělal pro naši národní věc tolik, jako Petro Hryhorenko,“ vzpomíná Džemilev.
Hryhorenko byl za svou lidskoprávní činnost několikrát zatčen. S mnohaletým politickým vězněm Džemilevem jej pojilo přátelství. Jednou poté, co si Mustafa poranil při pokusu o útěk před agenty KGB nohu, strávil půl roku v Hryhorenkově moskevském bytě, kde bydlel a léčil se. „V určitém smyslu jsem mu tehdy dělal sekretáře, uváděl jsem návštěvy. Byli to různí lidé nejrůznějších národností a názorů – ti, které pronásledoval sovětský režim. Všichni šli za Petrem Hryhorenkem, který byl tehdy celkem po zásluze považován za vůdce disidentského hnutí,“ dodává Džemilev.
Disidenti – ať už to byli Ukrajinci, Židé nebo krymští Tataři – bojovali za své národní kultury, ale zároveň to nebylo na překážku jejich vzájemné podpoře, nýbrž, jak se zdá, naopak ji to posilovalo. Marynovyč vzpomíná, jak seděl v jedné cele s Arménem Išchanem Mkrtčjanem: „Byl to kluk, který bojoval za svobodu arménské kultury. Měl moc rád arménský jazyk a všechno arménské. V táboře byl jako ta včela, kterou oddělili od včelstva, a ona pomalu umírá. Cítil jsem to. Když jsem se dozvěděl, že několik příštích měsíců budeme sedět spolu, oslovil jsem ho: ‚Išchane, uč mě arménsky.‘ A on se pro to nadchl, vysvětloval mi písmo, slova. Časem jsem se naučil několik jejich písní, zpíval jsem Cicernak, tedy Vlaštovku. Moc to pro něj znamenalo, že se někdo zajímá o jeho kulturu.“
Právě v táborech nabýval „internacionalismus“, který proklamovala komunistická strana, skutečných obrysů. Ale ne takových, jaké by si stranické vedení přálo. „Podpora baltských národů a národů Kavkazu byla samozřejmá, byli jsme na jedné vlně. Ale nejsilnější bylo spojenectví trojzubce a Davidovy hvězdy,“ upozorňuje Myroslav Marynovyč. Ten není jediný, kdo ve svých vzpomínkách zdůrazňuje právě ukrajinsko-židovskou solidaritu a vysvětluje ji následovně: „Židé, kteří se dostávali do táborů, obvykle už podporovali Stát Izrael. Byli to národně uvědomělí lidé a postoj Ukrajinců byl pro ně pochopitelný. Protože jedni i druzí zkrátka měli rádi svůj národ.“
Josyf Zisels zdůrazňuje, nakolik blahodárný byl pro něj osobně vliv ukrajinského národního hnutí: „Jsem Žid. Celá moje rodina jsou Židé. To je moje kulturní identita. Ale moje disidentství i můj všestranný rozvoj mě posléze přivedly k obecně lidským, demokratickým otázkám. Ukrajinští disidenti mi napověděli – nepřímo, zprostředkovaně – že člověk se na této své cestě nemůže vyhnout svému etnickému původu a náboženskému kontextu, ani je ignorovat. Člověk je musí prožít. Pak můžeš jít dál, na nějakou obecně lidskou rovinu. Ale nemůžeš se tvářit, že nic takového není. Takže jsem udělal něco jako krok zpět […] a po svém druhém uvěznění jsem stvořil právě židovskou organizaci.“
Poznámka Myroslava Marynovyče o tom, že ruští disidenti nelibě nesli, když přišlo na národní otázky, by neměla být brána jako retrospektivní přepisování dějin. Aniž bychom chtěli snižovat roli moskevských disidentů a takových osobností jako například Andrej Sacharov, národní otázku vesměs nevnímali jako palčivou. Vždyť Rusové nebyli objektem každodenní diskriminace jen proto, že mluvili svým vlastním jazykem, netýkal se jich latentní antisemitismus sovětského systému a motorem jejich disidentství nebyla touha po návratu do ukradeného domova.
Mustafa Džemilev říká: „Vzpomínám si, jak nás někdy v roce 1988 pozvali na americké velvyslanectví, kde se sešli téměř všichni známí disidenti. Chlebíčky, koktejly, rozhovory […]. Přijeli jsme tam s (lídrem ukrajinské opozice) Vjačeslavem Čornovilem. Vidím, že se se všemi zdraví tak nějak vlažně. Říkám mu: ‚Co se děje, Vjačeslave, vždyť to jsou naši spojenci.‘ Čornovil mi odpověděl: ‚Jsou to demokraté, dokud nezačneme mluvit o národnostních tématech.‘ A ukázalo se, že měl pravdu.“
Na Ukrajině je po roce 2022 stále oblíbená teze, která tvrdí, že „ruský liberál končí tam, kde začíná ukrajinská otázka“. Myroslav Marynovyč se ve svých vzpomínkách vrací do táborových časů: „Já jsem z Haliče, od malička jsme věděli, že sovětský systém je nepřátelský. Ale později jsem často slýchal od předchozí generace politických vězňů – ukrajinských nacionalistů – že až Ukrajina získá nezávislost, přijde válka s Ruskem. Nesouhlasil jsem s tím, oponoval jsem jim, že samozřejmě všechno chápu, celé dějiny a nepřátelství Ruska, ale ruský lid musí přece taky někdy zmoudřet, ani my se nemůžeme neustále točit dokola. V roce 1991 jsem měl radost – rozpad SSSR, dohoda o přátelství. Vypadalo to celkem civilizovaně, říkal jsem si – přece jen jsem měl pravdu. Ale ne, pravdu měli oni, jen bylo potřeba trochu si počkat. Rusko si zvolilo takovou strategii – nastavit košík a čekat, dokud plod nedozraje a nespadne sám. Ale ten ne a ne spadnout. Proto se rozhodli zatřást stromem a trochu mu k pádu dopomoct.“
Prvořadou otázkou na dnešní Ukrajině zůstává vojenská porážka Ruska. Jak přesně bude vypadat: rozpad, kolaps, dekolonizace? Právě dekolonizace je v Ukrajině rozšířenou představou, kterou se někteří badatelé snaží popularizovat na Západě. Bývalí političtí vězni jsou tu spíše zdrženlivými optimisty. Josyf Zisels říká, že udržuje v Rusku kontakty s hrstkou starých známých: „Ovšem, že s nimi soucítím, ale zároveň jim vysvětluji, že s takovou historií a ve stávajících hranicích se Rusko nemůže proměnit na demokratickou zemi. Svého času jsem si přál rozpad SSSR, protože jsem chápal, že demokratický Sovětský svaz není možný. A oni ho tam stále budují.“
Zisels je přesvědčený, že se mění pouze geopolitický kontext, nikoliv imperialistická identita Ruska, a Západ by to měl pochopit. Pro Mustafu Džemileva je otázka ruské porážky spojena s možností návratu domů. Dokud Ruská federace existuje v dnešní podobě, jeho Krym zůstává v sevření okupantů.
Podobně smýšlí také Marynovyč: „Věřím, že se Rusko rozpadne, jsem o tom přesvědčený. V březnu roku 2022 jsem se vyslovil v tom smyslu, že jsem šťastný, protože cítím mrtvolný pach ruského impéria. Stále ho cítím. Impérium nedokáže pohltit Ukrajinu, udusí se jí. O tom není pochyb, jde jen o to, kdy a jak se to stane. Podobné otázky jsem měl ohledně Sovětského svazu, když jsem seděl v táboře. Nikdo netušil, kdy se to stane, ale všichni věděli, že se jednou rozpadne.“
Není známo, kdy skončí válka a jaká bude konečná cena vítězství, avšak disidenti podávají svědectví o tom, že obecně lidské hodnoty nejsou překážkou pro porozumění mezi národy, ale naopak ho mohou podporovat. Nejdůležitější je, shrnuje Myroslav Marynovyč, pochopit, kde je náš společný nepřítel, nehledat v minulosti vzájemné křivdy, ale stavět společnou budoucnost.
Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk.
Text vznikl v rámci projektu Regained Culture. Ukrainian voices curate Ukrainian culture, v rámci stipendijního programu Rozstaje, s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Misí fondu je rozvíjení idejí vyrovnané regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025