18. října, 2018 Michal Lebduška
Předseda Evropské rady Donald Tusk s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Jak se asi Tuskovi zamlouvají ukrajinské reformy? Foto: Facebook/petroporoshenko
Není žádným tajemstvím, že vznik skutečně nezávislých soudů není pro mnoho mocných na Ukrajině žádoucí. Také proto zůstává justice slabým článkem reforem, když představuje jednu z největších brzd postupně zaváděných protikorupčních opatření. Dlouhodobě totiž platí, že i když velmi dobře fungující protikorupční úřad, který vznikl v roce 2015, dokáže poměrně efektivně odhalovat úplatkářství i mezi vysoce postavenými činiteli, tak obviněné nemá kdo odsoudit. Jiným symptomatickým příkladem dosavadní bezradnosti změn v justici je fakt, že se od roku 2014 prakticky neposunulo z místa vyšetřování smrti více než stovky demonstrantů na Majdanu. Obecně se dá říct, že prosazené reformní zákony zpravidla čelí legislativní protiofenzívě, která se snaží jejich dopad neutralizovat. Nejinak je tomu v resortu spravedlnosti.
K jednomu z vůbec nejkontroverznějších kroků v oblasti justice došlo v květnu 2016, kdy prezident Petro Porošenko jmenoval generálním prokurátorem bývalého ministra vnitra Jurije Lucenka. Musel se kvůli tomu dokonce upravit zákon, jelikož Lucenko neměl právnické vzdělání. V jeho případě se sice nejedná o tak obskurní osobnost, jakou byl za prezidenta Viktora Janukovyče generální prokurátor Viktor Pšonka (v jeho domě se po Majdanu našel například obraz, na kterém je vyobrazený jako Julius Caesar), ale zároveň to není člověk, který by mohl cokoliv změnit.
Svědčí o tom i Lucenkův konflikt s ředitelem již zmíněného protikorupčního úřadu Artemem Sytnykem. K vyostření sporu došlo po zadržení syna ministra vnitra Arsena Avakova na konci října 2017. Podle ukrajinských komentátorů tímto krokem ztratil protikorupční úřad ve vládě posledního spojence, kterým byl právě šéf vnitra. Záhy prokuratura obvinila Sytnyka z překročení pravomocí a z toho, že vyzradil novinářům státní tajemství a utajené informace z vyšetřování. O jaký případ přesně jde a zda přímo souvisí s kauzou Avakova mladšího, není známo. Každopádně krok prokuratury vypadal jako odveta.
Kontroverze se nevyhýbají ani nově vytvořené speciální protikorupční prokuratuře, v jejímž čele stojí Nazar Cholodnyckyj (od loňska je také viceprezidentem Fotbalové federace Ukrajiny). V březnu 2018 ho protikorupční úřad začal vyšetřovat a odposlouchával jeho kancelář. Silnou kritiku si Cholodnyckyj vysloužil od ukrajinských proreformních aktivistů, podle kterých zabrzdil vyšetřování přinejmenším šesti významných případů týkajících se například již zmiňovaného Avakova juniora či oligarchy Ihora Kolomojského.
Reformní legislativa vztahující se k soudnictví se výrazněji prosazuje až od roku 2016, kdy byly schváleny klíčové změny v ukrajinské ústavě. Mezi hlavní úpravy patřila reorganizace Vyšší rady spravedlnosti, jejímž úkolem je mimo jiné navrhovat prezidentovi kandidáty na nové soudce. Rada však rozhodně nefunguje bezproblémově, když doporučila ke jmenování řadu poměrně kontroverzních osob. Zároveň nedošlo k odstranění většiny soudců, kteří sloužili jako instrument Janukovyčovy vlády během Majdanu, kdy účelově odsuzovali protestující, aby jim zabránili v další účasti na demonstracích. Podobně jako v mnoha jiných oblastech také zde platí to, že jedna věc jsou reformy prosazené na papíře a druhá věc jejich zavádění a dodržování. V létě 2017 tak například ukrajinské nevládní organizace vyzývaly prezidenta Porošenka k respektování procedur při výběru a jmenování soudců.
Na velké problémy narážejí především snahy o proměnu klíčových soudních institucí. V roce 2017 sice vznikl nový Nejvyšší soud, což ale neproběhlo podle představ reformních aktivistů. Problém spočívá především v tom, že na svých místech zůstalo osmdesát procent soudců z původního Nejvyššího soudu. Na vině jsou netransparentní procedury jejich výběru, při kterém hraje největší roli loajalita vůči mocným. Velmi podobná situace je de facto také u Ústavního soudu. Bohužel tedy dochází k zakonzervování současného stavu a veškeré změny jsou spíše kosmetického charakteru.
Nedávno ovšem vznikl na Ukrajině speciální protikorupční soud, jenž má být jakýmsi završením protikorupčních reforem. Bez něho totiž není možné uzavřít systém tak, aby skutečně došlo k odsouzení osob usvědčených protikorupčním úřadem. Právě tento soud představoval vedle změny volebního zákona a omezení poslanecké imunity jeden ze tří požadavků protestujících, kteří vytvořili v říjnu 2017 u ukrajinského parlamentu menší stanové městečko.
Na vytvoření tribunálu silně tlačily i nadnárodní organizace v čele s Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou unií, Radou Evropy či Transparency International. Na druhou stranu existovaly silné vnitrostátní tlaky na jeho „kastraci“, tedy aby fungoval spíše jen na papíře. Proto se sešlo hned několik konkurenčních návrhů zákona, které neodpovídaly požadavkům zmíněných organizací. Zákon o protikorupčním soudu byl definitivně schválen v červnu 2018 a tentokrát měli proreformní aktivisté důvod ke spokojenosti. A to i přesto, že se v první schválené verzi našla díra, která by mohla práci soudu sabotovat. Podle původní předlohy měly totiž o případných odvoláních rozhodovat běžné soudy, a nikoliv tento specializovaný tribunál. Problém se ale nakonec podařilo odstranit. Nyní se bitva o protikorupční soud přesouvá na další úroveň, a sice k výběru soudců, který bude klíčový pro jeho fungování.
Celkově lze tedy situaci v oblasti ukrajinského soudnictví označit jako značně problematickou a reformy v ní za nedostatečné. Určitě bychom Ukrajincům křivdili, kdybychom tvrdili, že k vůbec žádným pozitivním změnám nedošlo. Tu největší představuje úspěšné zřízení protikorupčního soudu, který je nezbytným předpokladem pro účinný boj se stále velmi vysokou mírou úplatkářství. Jiné reformy jsou ale spíše dílčí, a proto nelze v nejbližší budoucnosti očekávat ani výrazné zlepšení práce ukrajinských soudů, ani skokové zvýšení důvěry Ukrajinců v justici. Celý problém totiž spočívá především v nedostatku politické vůle, a to se jen tak nezmění. Jistou šancí na změnu jsou prezidentské a parlamentní volby v příštím roce, ale to by se zřejmě musela především ve volbě hlavy státu objevit zcela nová tvář, která není spojená s různými klientelistickými skupinami. Zatím není nikdo takový na obzoru.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025