17. prosince, 2017 Martin Gonda
Nejedná se o jedinou zajímavost vztahující se ke Spišské Nové Vsi, která běžně vítězí v anketách o nejkrásnější slovenské město. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1268 a hovoří o Villa Nova, což můžeme z latiny přeložit jako Nová Ves. V rámci Uher se užíval název Igló, jemuž se přisuzovaly maďarské kořeny. V této souvislosti není bez zajímavosti, že se po vzniku Československa uvažovalo o přejmenování Spišské Nové Vsi na Iglov, ale kvůli značnému odporu se tak nestalo. Mnozí totiž argumentovali, že to příliš připomíná maďarskou éru, ačkoliv už tehdy existovaly relevantní důkazy o slovanském původu slova Iglov. Každopádně spory o přejmenování ukázaly životaschopnost názvu Spišská Nová Ves.
Spiš obývalo hned několik etnik. Vedle Maďarů a Slováků zde své zastoupení měli rovněž Němci, kteří Spišské Nové Vsi říkali Neuendorf. Dodnes tu žijí Romové, kteří se usazovali na okraji měst. Ve spišském nářečí byli označováni za „farahuny“, neboť podle legendy pocházeli z Egypta, odkud je vyhnal faraon.
K multikulturnímu rázu města přispívali též Poláci, protože uherský král Zikmund Lucemburský dal v roce 1412 město do zástavy polskému králi Vladislavovi II. Jagellonskému, jenž mu půjčil 37 tisíc kop českých grošů. Celkem třináct spišských měst tak na neuvěřitelných 360 let zůstalo jako zástava pod polskou nadvládou, která skončila v roce 1772 díky rakouské císařovně a uherské královně Marii Terezii, jež získala území v rámci prvního dělení Polska.
Za časů Rakousko-Uherska vzkvétalo v okolí Spišské Nové Vsi hornictví. Rozvoji města také velmi pomohla železnice. Páni z Levoče totiž „pekelnou“ novinku 19. století odmítali, a Levoča, dlouholeté centrum tehdejší Spišské župy, se tak ocitla mimo hlavní trať Košicko-bohumínské dráhy. Profitovala z toho právě Spišská Nová Ves, jež díky železniční dopravě prudce rostla. Přesouvaly se sem státní úřady a časem se stala okresním centrem, pod nějž spadala města Krompachy, Gelnica a zmíněná Levoča.
Po vzniku Československa přicházejí na Spiš Češi. Nová republika zde byla přijímána vlažně, protože místní Maďaři ztrácející své pozice strašili lid českou nadvládou. Maďaři podnikli mimo jiné zoufalé pokusy o vyhlášení Východoslovenské republiky, respektive Spišské republiky, která slíbila věrnost Maďarsku a chtěla být jeho integrální součástí. Československý stát si musel svou autoritu zajistit pomocí vojska, jež Spišskou Novou Ves obsadilo. To posilovalo obavy části obyvatelstva, že maďarské pány pouze vystřídají páni čeští.
Jak ve své biografii vzpomíná slavný slovenský operní pěvec Štefan Hoza (1906-1982), v této době místní často nechtěli jeho českým profesorům z gymnázia prodávat potraviny a označovali je za neznabohy nebo husity, což mělo na křesťanské Spiši silně negativní nádech. Hoza popisuje, že později se názor na Čechy změnil, neboť místní zjistili, že nově příchozí nemají mocenské úmysly. Přiznává, že se ve škole učili jakousi „českoslovenštinou“, protože například v přírodních vědách ještě neexistovaly adekvátní výrazy ve slovenštině. Český jazyk znamenal pro aktivní slovenské studenty vstupní bránu ke klasické i odborné literatuře. Hoza vzpomíná, že se knihovny škol doplňovaly o české knihy, které posílaly jako dar československé spolky z Prahy. Češtinu lze na Spiši občas zaslechnout i dnes, pětadvacet let po rozpadu společného státu. Krom toho se zde vyskytuje řada příjmení odkazujících na český původ.
Přívlastek zraněné město souvisí mimo jiné s událostmi, které se staly pár měsíců před vypuknutím druhé světové války. Jak je všeobecně známo, 14. března 1939 byl vyhlášen Slovenský stát, ale už málokdo ví, že o deset dní později, 24. března, byla Spišská Nová Ves bombardována maďarským letectvem. Historici tento útok, při kterém zahynulo třináct lidí, nazývají Malou válkou, po níž muselo Slovensko odstoupit Maďarsku část svého území. Dělo se tak pod patronátem nacistického Německa. Spišská Nová Ves se tedy stala vůbec prvním městem ve střední Evropě, jež bylo bombardováno ještě před oficiálním začátkem druhé světové války.
Po válečných útrapách následovala budovatelská léta socialistické éry. Ke změnám došlo i na náměstí, kde vyrostl památník Slovenského národního povstání a pomník Milana Rastislava Štefánika nahradila socha zdejšího rodáka, československého kapitána Jána Nálepky. I když Štefánik ve městě pravděpodobně nikdy nebyl, bydlel tu jeho bratr a poslední roky života zde strávila i jeho matka. Všechny zásahy do podoby města včetně jeho centra nenarušily majestátnost velkého náměstí, kde se vedle rozsáhlých zelených ploch nacházejí dvě dominanty – evangelický kostel s půdorysem kříže a výše zmíněný římskokatolický chrám Nanebevzetí Panny Marie. Dále zde stojí čtvercová budova radnice z 18. století a překrásná secesní stavba, kde sídlí Spišské divadlo zaměřené na dětské diváky. Spišské muzeum najdeme v nově zrekonstruované historické budově někdejšího Provinčního domu, kde ve středověku bývala radnice.
Novodobou jizvu na duši Spišské Nové Vsi i celého regionu způsobilo územněsprávní členění Slovenské republiky z roku 2001. Původně se počítalo se vznikem Spišské župy, jež by region znovu sjednotila a navrátila mu samosprávnou identitu. Města Levoča, Spišská Nová Ves a největší Poprad soupeřila o to, kde bude sídlo regionální správy. Ve finále nechtěla Spišská Nová Ves ustoupit Popradu, sepisovaly se petice. Navržený zřizovací zákon uváděl jako sídlo kraje Poprad. Hlasování v parlamentě však skončilo úplně jinak a hlavně nešťastně pro celou Spiš. Většina poslanců totiž odmítla variantu šestnácti žup a schválila osm větších celků. Zmíněná soupeřící města byla rozdělena do různých krajů. Severní Spiš a okresy Levoča, Kežmarok a Poprad skončily ve velkém Prešovském samosprávném kraji, okresy Spišská Nová Ves, Krompachy a Gelnica se zase staly součástí Košického samosprávného kraje. Naštěstí alespoň v očích návštěvníků zůstala Spiš souvislým, jedinečným regionem, kde lidé mluví měkkým nářečím a vedle přírodních krás, jež nabízejí Tatry a Slovenský ráj, zde lze navštívit třeba i značné množství gotických památek.