Střední Evropa a čínské pokušení

15. června, 2018 Łukasz Kołtuniak RUBRIKA Střední Evropa

---

Miloš Zeman. Český, nebo čínský prezident? Foto: Wikimedia Commons/Miloslav Hamřík

 

V devadesátých letech žil západní svět v přesvědčení, že se Čína brzy vydá cestou reforem a demokratizace. Za současné krize liberální demokracie je to ovšem naopak Peking, kdo zkouší prosadit ve střední Evropě svůj model řízení společnosti. Přenesení kombinace konfucianismu a komunismu na evropskou půdu se však nezdá být příliš reálné.

 

Když se střední Evropa zbavila nadvlády Sovětského svazu, těšila se zde velké popularitě optimistická vize „konce dějin”. Avšak již v polovině devadesátých let varoval Fareed Zakaria před vítězstvím takzvané neliberální demokracie. Americký politolog poukazoval na to, že mnohé země, které se po roce 1989 přihlásily k liberální demokracii, ji chápaly velice povrchně. V jejich pojetí se omezovala na svobodné volby konající se zpravidla jednou za čtyři roky. Mezi volbami pak platila zásada „vítěz bere vše”. Mechanismy brzd a protivah či práva opozice se akceptovaly pouze na Západě. V zemích, jež se k demokracii přiklonily později, hrozil vznik její hybridní, neliberální verze.

 

Bezproblémový region?

Stojí za pozornost, že v eseji z roku 1997 Vzestup neliberální demokracie (The Rise of Illiberal Democracy) Zakaria zařadil Polsko, Maďarsko a Česko mezi státy, kde již liberální demokracie zvítězila. Transformace se zde podle jeho názoru povedla, takže se tyto tři země měly rychle stát členem rodiny rozvinutých západních demokracií. Ostatně tehdy pro středoevropské politické elity neexistovala k „návratu na Západ” žádná alternativa. Čína mezitím ekonomicky sílila a její demokratizace měla být podle na Západě převažujícího názoru otázkou času. Urychlit ji mělo konsekventní připomínání lidských práv při jednáních s čínskými vládci. Činil tak například český prezident Václav Havel, jenž je dráždil pravidelnými setkáními s dalajlamou.

Na začátku dnes již pomalu končící dekády se stalo víceméně zřejmé, že Čína model západního konstitucionalismu zavrhla. Tamní vládnoucí elity sice o něm vedly vážnou debatu, došly však k závěru, že by mohl zbrzdit dlouhodobý ekonomický růst a především že se nehodí do čínských reálií a kultury.

V té době čínští vládci navrhli zemím střední a východní Evropy spolupráci ve formátu 16+1. Během summitu ve Varšavě v roce 2012 pak nabídli příchod svých firem na středoevropský trh a rychlý hospodářský vzestup. Prakticky všech šestnáct přizvaných států reagovalo na nabídku s nadšením, které posilovalo ujišťování čínských partnerů, že jim jde pouze o byznys. Středoevropské a východoevropské země začaly spřádat plány na zisk čínských miliard.

 

Sliby versus realita

Dnes, po šesti letech od varšavského summitu převažují rozpaky nad reálnými zisky. Dokonce ani v Česku, jež se do projektu nejvíce zapojilo, hodnota čínských investic nepřekročila hranici padesáti miliard dolarů. Mnohokrát se navíc objevily pochybnosti o jejich kvalitě. Zatčení šéfa společnosti CEFC čínskou policií a nejasnosti ohledně podnikání této firmy v Česku jsou toho nejlepším příkladem. Otazník visí nad mnohými čínskými projekty i v souvislosti s možnou kolizí s právem EU. Například čínský investor, jenž hodlal stavět nový reaktor v Dukovanech, usiloval o zisk zakázky bez výběrového řízení. Nabídka vypadala na papíře velice lákavě, ale česká vláda se bála, aby se neopakoval případ ruské investice do maďarské elektrárny Paks, kterou zpochybnila Evropská komise. Vlajkovou lodí spolupráce 16+1 měla být stavba železniční trati Budapešť–Bělehrad. Ovšem tento plán nejenže vyvolává námitky opírající se o unijní právo, ale hlavně se ho podle Maďarska nevyplatí realizovat.

 

Příliš jistá Čína

Zaznívají však rovněž pochybnosti týkající se politiky. Číňané rychle zjistili, že mohou jednat podle zásady „rozděluj a panuj“. Svědčí o tom mimo jiné neformální sankce uvalené na Slovensko kvůli setkání prezidenta Andreje Kisky s dalajlamou. Dobře známé jsou vazby lidí z okolí českého prezidenta Miloše Zemana na představitele čínských korporací. V Praze se navíc ve vládních kruzích mluví o čínských pokusech o infiltraci české politiky.

Zdá se tedy, že se Čína začala v našem regionu cítit příliš jistě. Ve vztazích nejen s ní, ale i s Ruskem musíme vzít v úvahu, že jejich elity vědí o nás mnohem víc, než naše elity vědí o situaci v těchto státech. Vyplývá to z tamního velice dobrého expertního zázemí. Proto si v Pekingu bezpochyby všimli rostoucí poptávky v zemích střední a východní Evropy po jiném než euroatlantickém modelu rozvoje. Stačí si připomenout památné vystoupení maďarského premiéra Viktora Orbána v rumunském Băile Tuşnad. Neliberální demokracii, před níž Fareed Zakaria varoval, Orbán označil za žádoucí pro rozvoj své země. Maďarský lídr navíc uvedl příklady zemí, jež podle něj díky neliberálnímu uspořádání uspěly: Turecko, Singapur, Indie, Rusko a právě Čína. Tento signál nemohli v Pekingu přehlédnout. Vyhodnotili si náš region jako potenciálního trojského pro vstup do Evropy?

 

Ochota k dialogu i kritický distanc

Samozřejmě nemá smysl snažit se Peking izolovat. Zdá se ovšem, že po roce 2012 ztratily mnohé středoevropské politické elity zdravý rozum, když nekriticky přistupovaly ke slibu miliardových investic. Bylo naivní věřit, že Číňané vnímají své kroky výhradně ekonomicky. Brzy nabídli pomocnou ruku těm, kteří hledají alternativu k liberální demokracii.

Zde se nabízí otázka, zda Západ v geopolitickém střetu s Čínou neprohrává. Vzpomeňme na sedmdesátá léta. Celá armáda analytiků a sovětologů prognózovala rychlý soumrak Západu a triumf Sovětského svazu. A přece se nakonec západní model ukázal být silnější. Dnes znovu prožívá vážnou krizi. Potřebuje nový ekonomický i ideový impuls. Připomíná to situaci z konce sedmdesátých let, kdy se pečovatelský stát ukázal být nevýkonný. Nastoupila ovšem reaganovsko-thatcherovská alternativa, jež přinesla Západu vítězství nad zkostnatělým protivníkem. Dnes se vyčerpal jak model neoliberální, tak model levicovo-liberální. To však neznamená, že je Západ odsouzen k porážce. Vždy ho totiž charakterizovala schopnost tvůrčím způsobem korigovat své směřování.

Jakýkoliv pocit nadřazenosti vůči Číně není namístě. Jedná se o fascinující velmoc, která předvedla v poslední době ohromný civilizační skok. Ovšem čínské řešení problémů není přenositelné do střední Evropy. Navzdory různým vlivům, jež utvářely náš region, tvoří evropský individualismus nedílnou součást zdejší kultury. Kolektivní a autoritářský konfuciánský model se do této části světa nehodí. Vztahy s Čínou tedy musíme utvářet jako součást Západu, k němuž jsme dlouhá léta toužili patřit. Neboť přece „nevstáváme z kolen“ (oblíbené heslo současné polské vládnoucí garnitury – pozn. red.) v rámci EU jen proto, abychom na ně padli před Moskvou nebo Pekingem.

 

Z polštiny přeložil Tomáš Fošum.