29. května, 2018 Tomáš Fošum
All You Need Is Love. Foto: Tomáš Fošum
V eseji Vzestup neliberální demokracie publikované v roce 1997 označil americký politolog Fareed Zakaria Polsko, Maďarsko a Česko za liberální demokracie. Osm let po pádu komunismu šlo pro náš region o vyznamenání. Navíc se o pár měsíců později přidali i Slováci, když se ve volbách zbavili autoritářského premiéra Vladimíra Mečiara.
Po dvaceti letech od publikace této eseje se ve středoevropských zemích hodně změnilo, například onen přívlastek „liberální“ v jejich případě znatelně vybledl. Vezměme si jen události z poslední doby. V Maďarsku upevňuje moc premiér Viktor Orbán, jenž sice volby nefalšuje, ale o jejich férovosti existují z mnoha důvodů vážné pochyby. Na Slovensku byl společně se svou partnerkou úkladně zavražděn novinář Ján Kuciak, který před svou smrtí rozkrýval napojení mafie na lidi blízké vládní straně Směr. Vedle samotné vraždy působilo děsivě též všeobecné přesvědčení slovenské veřejnosti, že tamní policie pachatele nevypátrá. Polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) se zase snaží přesvědčit evropské instituce, že pacifikace Ústavního tribunálu a omezení nezávislosti justice je ve skutečnosti bojem s postkomunismem a soudcovskou „kastou“. V Česku důležité instituce tlaku politické moci zatím odolávají: policie, justice nebo třeba veřejnoprávní média zde mají lepší renomé než v ostatních visegrádských státech. Jenže to nepotrvá věčně, pokud se rychle nezastaví nárůst autoritářských tendencí na tuzemské politické scéně.
Ten je svým způsobem znepokojivější než v Polsku nebo Maďarsku, neboť se neděje ve jménu žádné jasné ideologie. Konání PiS do určité míry vyplývá z hodnotového rozdělení polské společnosti, kde si jednotlivé tábory navzájem nedůvěřují. Orbán sice při koncentraci moci ve svých rukách postupuje zcela pragmaticky, některé jeho názorové obraty jsou dobře známé, ale navzdory všem výhradám určitý světonázor reprezentuje. To samé ovšem nemůžeme tvrdit o českém prezidentovi Miloši Zemanovi a premiérovi Andreji Babišovi. Zeman provedl od roku 1989 tolik veletočů, že Orbán vedle něj vypadá jako zásadovost sama. Andreji Babišovi nedělá problém vydat během dvou dní k jedné události dvě naprosto rozdílná stanoviska, jeho hnutí ANO se za pět let proměnilo z pravicového v levicové.
Babišova politická orientace bývá taková, jaká je v danou chvíli zapotřebí k udržení moci. Tomuto cíli oligarcha přizpůsobuje mimo jiné výběr představitelů ANO. Ti, kteří se hodili v letech 2013-2014, kdy se hnutí ve vrcholné politice zabydlovalo, dnes rychle mizí. U normální demokratické strany by podobně rychlá výměna kádrů svědčila o jakési živelní katastrofě nebo morové epidemii. U ANO ovšem vypovídá o jeho podstatě: jedná se o servisní organizaci k naplňování vladařských tužeb Andreje Babiše. Tváře Martina Stropnického, Roberta Pelikána, Jiřího Zlatušky, Pavla Teličky nebo Adriany Krnáčové se už na billboardech ANO zřejmě nikdy neobjeví. Ponechme teď stranou, proč (nejen) zmíněné osobnosti daly všanc své jméno a spojily se zrovna s Babišem, o němž se v roce 2013 vše podstatné již vědělo. Každopádně odchod těchto tváří s liberálním mejkapem symbolizuje vyhasínání liberální demokracie v Česku. Těžko říci, do které skupiny by nás dnes Zakaria zařadil.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025