11. června, 2023 Erik Siegl
Hlavnímu náměstí v Charkově vévodí legendární sovětský tank T-34. Foto: Erik Siegl
Před 24. únorem 2022 byl Charkov druhým největším městem Ukrajiny s populací větší, než má Praha. Příchod mnoha nových obyvatel z východu a také stavební boom zažil po roce 2014, kdy Ruskem podporovaní separatisté zahájili ozbrojený konflikt na Donbase a do Charkova zamířili uprchlíci z této oblasti. V důsledku současné ruské agrese jej však populačně „předběhla“ ukrajinská města jako Dnipro a Lvov. Během loňského ostřelování totiž v Charkově podle ukrajinských zdrojů zahynulo přes šest set civilistů a polovina obyvatel velkoměsta utekla pryč.
Zda Charkov zažije svou renesanci, bude kromě délky trvání války záležet i na dalším pohybu fronty. Život se zde pomalu navrací do normálu, ale na rozdíl od Kyjeva v noci stále nefunguje pouliční osvětlení, takže nebe nad Charkovem je plné hvězd. Velká část obchodů a služeb má stále zavřeno a řada firem váhá s přesídlením zpět ze západu země.
V Charkově jsou stejně jako na většině území Ukrajiny už více než rok a čtvrt uzavřeny školy a školky. Zdejší děti musely během silného ruského ostřelování, které trvalo až do září, zůstávat doma nebo v krytech a ani následná tuhá zima jim neposkytla moc příležitostí k vyžití.
Hlavnímu náměstí v Charkově vévodí legendární sovětský tank T-34. Právě zde jej koncem třicátých let zkonstruovali a začali masově vyrábět. Během téměř dvouleté německé okupace (1941 až 1943) zemřely desítky tisíc lidí hladem a městem čtyřikrát prošla fronta.
Na rozdíl od západní Ukrajiny, kde je silné dědictví odboje „banderovců“ neboli ukrajinské osvobozenecké armády (UPA), veřejnému prostoru na východě země stále dominuje sovětský narativ dějin v podobě mnoha pomníků padlým vojákům Rudé armády. Současná charkovská radnice také oprášila starý sovětský slogan o Charkově jako „městě hrdinů“. Většina místních ale nevidí rozpor ve fúzi stále připomínaného sovětského vítězství nad nacismem a současnou válkou.
To dává naději, že si Ukrajinci z východu i západu budou vzájemně tolerovat různé příběhy o své minulosti, nebo časem dokonce vytvoří někdy jeden společný pro celou zemi.
Největší zkázu napáchalo ruské ostřelování na severně položeném sídlišti Saltyvka, odkud je to k ruským hranicím pouze třicet kilometrů. Před válkou Rusové z příhraničí jezdili do Charkova za levnějšími nákupy, velkoměstskou zábavou či za studiem. V Saltyvce již probíhají větší rekonstrukce i provizorní opravy oken a dveří s nadějí, že se sem lidé začnou vracet.
Lidé čekají na výdej teplého jídla ve veřejné kuchyni místní humanitární organizace Myrne Nebo ve městě Izjum. Od jeho zářijového osvobození ukrajinskou armádou zmíněnou organizaci podporuje česká Diakonie díky mnohým menším dárcům i vládní finanční pomoci. Vařili zde pět až šest tisíc obědů denně, v poslední době však kvůli nedostatku peněz počet klesl na dva tisíce. Jednu polní kuchyni nyní přesunuli do vodou zaplaveného Chersonu, který je z Charkova vzdálen osm hodin jízdy.
V částech města stále neteče pitná voda, většina obchodů je zničených či prostě zavřených. Přesto se lidé do Izjumu vracejí. Z původních 46 tisíc jich v něm podle odhadů žije necelá polovina. Pokud by se za cenu velkých ztrát nepodařilo zastavit ruský postup u Bachmutu, do města by nejspíše přicházeli noví uprchlíci z východu.
V Izjumu funguje pouze pár míst, kde mohou děti trávit čas ve větší skupině hrou nebo něco společně tvořit tak, jak byly dříve zvyklé. Místní učitelka na dotaz ohledně jejich psychického stavu říká, že pokud jsou v kolektivu a mohou spolu něco dělat, vypadají spokojeně. Podobná místa ve válkou zasažených oblastech citelně chybějí, mimo jiné i proto, že každá takto provozovaná školka či centrum musí mít svůj vlastní podzemní kryt.
Kupjansk leží pouze dvacet kilometrů od fronty a kousek od ruských hranic. Podobně jako další místa charkovské oblasti byl osvobozen loni v září. Kvůli častějšímu ostřelování ale na počátku letošního března ukrajinská vláda oznámila evakuaci jeho málo mobilních obyvatel a dětí. Předešlé noci jeden z projektilů dopadl kousek od místní školy, kde se vydává humanitární pomoc a funguje jediný dětský klub ve městě. Někteří obyvatelé Kupjansku rezignovaně říkají, že tomu již „přivykli“, a vítají neděli, kdy prý i ruští dělostřelci trochu odpočívají.
Humanitární pomoc se rozváží i do odlehlejších částí města. Zaměřuje se zejména na starší lidi, kterých je na první pohled ve městě většina. Mnoho z nich se zdráhá evakuovat dále od fronty, protože často jsou mentálně a existenčně připoutáni ke svému domu a malému hospodářství na dvorku či zahradě. Zde i v Izjumu prý byli tací, co původně očekávali ruskou invazi odevzdaně, někteří snad s jistým očekáváním. To ovšem skončilo ve chvíli, kdy brutálně bezohledná palba tato města částečně zničila. Po osvobození Izjumu loni v září z tamního masového hrobu exhumovali přes čtyři sta padesát těl, většinou šlo o civilisty.
Na snímku je pomník obětem Holodomoru na okraji Charkova. Ukrajina a západní části Ruska vytrpěly velký hladomor, který vyvolala Stalinova touha po rychlé industrializaci spojená s násilnou kolektivizací a rekvírováním veškeré úrody v letech 1932 až 1933. Ukrajina v nedávné době dosáhla toho, že většina evropských zemí i Evropský parlament hladomor oficiálně uznaly za genocidu spáchanou sovětským režimem. Na rozdíl od ukrajinských škol se na těch ruských o něm nic neučí, přestože zahynulo i mnoho etnických Rusů. Okupační úřady dokonce po loňském dobití Mariupolu odstranily místní pomník jeho obětem a popírají, že by za hladomorem stála politika Stalinova režimu.
Ukrajina si chválí družicový internet Starlink. Přispěl k tomu, že její armáda dosud dokázala dobře a rychle komunikovat, bránit se i útočit. S ohledem na množství malých satelitů relativně blíž zemi poskytuje rychlé a spolehlivé spojení, které Rusko nedokáže tak snadno zničit, jak by mohlo v případě pár velkých satelitů. Starlink lze spatřit na korbě vojenského pick-upu i v zapadlých místech východní Ukrajiny (na snímku je dětské hřiště v městečku Borova). S okolním světem spojuje lépe než desítky let rozbité cesty, nyní často také poškozené těžkou vojenskou technikou. Zřejmě ještě nikdy v dějinách válčení nehrála soukromá firma tak důležitou roli pro jednu z bojujících stran. Za masové rozšíření technologie však Ukrajina nevděčí jen majiteli Starlinku Elonu Muskovi, ale především USA a Polsku, které ji částečně financují.
Práce místních humanitárních organizací se z velké části odbývá v kanceláři. Od správného nastavení podmínek „reportování“, tedy dokladování využití pomoci ze strany velkých dárců, závisí to, nakolik je pomoc nákladná na finance a lidskou práci. A jak je v důsledku efektivní. Důležité je vedle dobré kontroly také zachování lidské důstojnosti, aby se příjemci pomoci nemuseli podepisovat úplně pokaždé, kdy dostanou teplou polévku či jídlo. Ukrajinské organizace volají po tom, aby jim zahraniční dárcové poskytovali pomoc příměji, rychleji a méně byrokraticky, než tomu je dosud. Mnoho pracovníků je mentálně vyčerpaných a vyhořelých z patnáctiměsíčního nasazení na plný plyn a dennodenního kontaktu s mizérií války a jejími oběťmi. Psychologická pomoc je zoufale potřeba, přičemž někteří místní mluví o krizi, která bude trvat desetiletí, tedy po generace.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024