26. února, 2016 Michal Lebduška
Donald Tusk, Petro Porošenko a Jean-Claude Juncker se tváří optimisticky. Foto: Facebook/PetroPoroshenko
Pro média je z pochopitelných důvodů mnohem atraktivnější zasedání národní rady pro reformy, na kterém ministr vnitra Arsen Avakov hodil po bývalém prezidentovi Gruzie a gubernátorovi Oděské oblasti Michailu Saakašvilim sklenici vody, než „neviditelné“ reformy například v podobě decentralizace státního rozpočtu. V kombinaci s tím, že frontová linie v Donbasu je dlouhodobě zmražená a ukrajinští vojáci umírají „pouze“ po jednotlivcích, není překvapivé, že z (ne)informování o Ukrajině vzniká obraz, jako by se za poslední rok vůbec nic nezměnilo.
Americký politolog ukrajinského původu Alexander J. Motyl ve svém lednovém krátkém textu správně upozorňuje, že ukrajinská realita zdaleka neodpovídá „beznadějné hysterii“, s níž ji hodnotí Západ, a konstatuje, že „negativisté se ohledně Ukrajiny mýlí“. Nejenže se Ukrajina podle některých zaručených předpovědí nerozpadla a ekonomicky zcela nezhroutila, ale postupně se daří situaci stabilizovat. Bilanční článek nezávislého ukrajinského zpravodajského serveru Ukrajinska Pravda z konce roku 2015 skutečně odhaluje, že mnohé reformy především v oblasti boje proti korupci, ale také například bankovnictví či energetické bezpečnosti, již prošly parlamentem. Zároveň označuje drtivou většinu přijatých reformních zákonů za pozitivní a negativně hodnotí jen 10 % z nich. Řada reforem skutečně začíná úspěšně fungovat, avšak pochopitelně ne vždy postupuje jejich implementace tak, jak by si jejich autoři přáli.
Podobně hodnotí stav ukrajinské ekonomiky i britský The Economist, který konstatoval, že Ukrajina na tom při všech svých problémech není tak strašně, jak se na první pohled zdá, respektive že „situace není všude stejně špatná“. Hrozivé statistiky jsou totiž především důsledkem situace ve dvou ukrajinských oblastech – Doněcké a Luhanské, kde celou dobu probíhá válečný konflikt. Některé regiony především na západě země, ale třeba také Mykolajivská oblast na jihu Ukrajiny přitom naopak vykazují zjevné tendence růstu.
Právě již zmíněný boj proti korupci je oblastí, v níž se podařilo prosadit snad nejvíce reforem. Zřejmě nejspektakulárnější příklad představuje reforma policie, která byla zahájena loni v červenci, kdy začali noví policisté, kteří nahradili notoricky zkorumpované příslušníky milice, působit v Kyjevě. Od té doby se reformovaná policie postupně objevuje i v dalších ukrajinských městech. Kromě zcela evidentní vizuální změny z postsovětské milice došlo i k výraznému navýšení platů, což by v kombinaci s nadšením Ukrajinců z nových policistů mělo být klíčovým protikorupčním opatřením.
Podobně začíná pomalu fungovat loni utvořený protikorupční úřad, který doplňují noví „protikorupční“ prokurátoři. První „zářez“ si protikorupční úřad připsal již v prosinci, kdy byl za převzetí úplatku ve výši čtyř tisíc dolarů zadržen soudce z města Severodoněck v Doněcké oblasti. Mimochodem právě historie vzniku protikorupční prokuratury symbolicky ilustruje průběh mnoha ukrajinských reforem. Po mnoha kontroverzích souvisejících mimo jiné s výběrem jejího šéfa, velké kritice ze strany EU a velkých průtazích byl nakonec celý proces úspěšně dotažen do konce. Ve všech těchto případech se jedná o zřízení zcela nových institucí, které by měly být teoreticky zcela nezávislé na jakýchkoliv původních strukturách. To by bylo ještě před dvěma lety, kdy se Euromajdan blížil ke svému vyvrcholení, zcela nemyslitelné. Někteří ukrajinští aktivisté právě tento přístup – zřizování zcela nových institucí, které nahradí ty staré – považují za jedinou možnou cestu, jak lze Ukrajinu skutečně transformovat.
Mimo těchto nejviditelnějších změn však dochází i k zavádění řady dalších reforem, které nejsou na první pohled tak vidět, avšak výrazně přispívají k větší transparentnosti ukrajinského prostředí a dávají větší prostor místním samosprávám. V tomto smyslu patří mezi klíčové změny například loňské zprovoznění centrálního registru nemovitostí, do kterého lze volně nahlížet na internetu.
Kapitolou sama pro sebe je otázka energetické bezpečnosti a především pak dodávek zemního plynu, která pochopitelně v souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem nabyla na naléhavosti. Podle slov ukrajinského prezidenta by právě letošní topná sezóna měla být převratná v tom, že se Ukrajina poprvé zcela obejde bez přímých dodávek plynu z Ruska, a to i přesto, že Rusko k prvnímu lednu nabídlo Ukrajině novou slevu na plyn. Tím Ukrajina svým způsobem symbolicky uzavřela dlouhodobé problémy, které se projevovaly mimo jiné „plynovými krizemi“, jako byla ta v roce 2009.
Ke změnám pochopitelně došlo i v řadě dalších oblastí, a ačkoliv je stále co dohánět a občas dochází k přehmatům, tak se věci přece jen neustále posouvají dále. Na tom nic nemění ani fakt, že se řada problémů řeší ad hoc v závislosti na tom, co momentální situace umožňuje. Zmíněné přehmaty (typicky například zákaz vstupu do země třem novinářům BBC) totiž velmi často nevyplývají ze špatného záměru ukrajinských orgánů, ale spíše z jejich nekompetentnosti, velkého přetížení (což obzvlášť platí pro parlament) a špatné komunikace – jak mezi sebou, tak navenek. Důležitým faktorem, který posouvá reformy na Ukrajině dále, je i relativně malý tlak klíčových ekonomických hráčů, tedy ukrajinských oligarchů. Kromě toho, že jim některé reformy (typicky reforma policie) nijak nevadí a nezasahují do nich, tak je zároveň zjevné, že tlak z jejich strany není tak silný respektive koordinovaný, aby mohl bránit i postupnému procesu transformace ve sférách, které se jich bezprostředně týkají. Díky tomu se například podařilo získat zpět kontrolu nad státními energetickými společnostmi, které de facto ovládal oligarcha Ihor Kolomojskyj. V mnohém se totiž věci posouvají kupředu samovolně – mimo jiné v souvislosti s přibližováním k EU, které vstoupilo do nové etapy – a lze jim již jen velmi těžko bránit.
Prvního ledna 2016 se totiž podařilo alespoň provizorně naplnit jeden ze zásadních cílů ukrajinských reformátorů a aktivistů. V tento den začala platit zóna volného obchodu mezi Ukrajinou a EU, která je součástí Asociační dohody, jejíž nepodepsání bylo v listopadu 2013 první rozbuškou Euromajdanu. Kromě toho Evropská komise doporučila za splnění určitých podmínek zrušení krátkodobých víz pro občany Ukrajiny, Gruzie a Kosova. V praxi to znamená, že by se Ukrajinci mohli dočkat zrušení víz již v průběhu letošního roku. Zóna volného obchodu zatím platí provizorně proto, že Asociační dohoda ještě stále nebyla plně ratifikována. Důvodem je hlavně to, že se o ní bude 6. dubna v Nizozemsku konat nezávazné referendum. Takřka jistě jej zneužijí místní populisté, aby se vymezili vůči evropské integraci. Samotná dohoda, jež je primárně technickým dokumentem, bude pro ně pouze zástupným tématem.
V souvislosti se současnými rusko-ukrajinskými vztahy a vzájemnou obchodní válkou je otevření evropského trhu pro Ukrajinu kriticky důležité a zároveň je pro ni obrovskou příležitostí. Zóna volného obchodu s EU totiž mimo jiné znamená, že ukrajinské společnosti, které budou chtít působit na evropském trhu, musí své standardy harmonizovat s těmi unijními, což může notoricky neefektivní ukrajinské produkci jen prospět. Kromě zrušení cel a sjednocení standardů budou mít ukrajinské firmy nově přístup i k veřejným zakázkám v EU. Díky těmto změnám by Ukrajina měla být schopna produkovat konkurenceschopnější zboží a přilákat investory ze Západu, což by ve svém důsledku mělo stimulovat růst ukrajinského hospodářství a tím i podpořit modernizaci země. V jistém smyslu symbolicky se přítomnost Ukrajinců na evropském trhu projevila již na konci ledna, kdy bylo oznámeno, že polsko-ukrajinské konsorcium postaví jeden z úseků nové rychlostní silnice S7 z Krakova do Zakopaného.
Svým způsobem tedy mohou Ukrajinci Putinovu Rusku poděkovat za to, že je po anexi Krymu, rozpoutání války v Donbasu a nyní i zrušení vzájemných obchodních výhod i nadále nutí k výrazné reorientaci na zdravější trhy a dramatickému zpřetrhání vzájemných vazeb, ke kterému by za běžných okolností dost možná vůbec nedošlo. Že si lze poradit i bez Ruska, nakonec Ukrajina dokázala i tím, že v průběhu ledna dorazil první vlak se zbožím po tzv. „nové hedvábné stezce“ z Ukrajiny do Číny bez průjezdu přes ruské území, což ukrajinská média náležitě oslavila. S Ruskem jakožto největším sousedem musí Ukrajina pochopitelně vždy nějakým způsobem počítat. V delším výhledu je nicméně mnohem perspektivnější spolupráce se západními státy, která je zřejmě jediným způsobem, jak lze probíhající transformaci dovést k úspěšnému konci, a díky ní má Ukrajina možnost dohnat mnohé z toho, co od 90. let zanedbala. Přibližování se k EU pochopitelně ještě samo o sobě nezaručuje úspěch, ale v případě Ukrajiny je jeho nezbytným předpokladem.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024