29. listopadu, 2016 Michal Lebduška
Michail Saakašvili (vpravo) nedávno rezignoval na post oděského gubernátora. Foto: Facebook/SaakashviliMikheil
Například v průběhu letošního roku se po velkých potížích podařilo zprovoznit veřejný elektronický systém určený pro provádění výběrových řízení a systém pro elektronické zveřejňování majetkových přiznání. Ta se týkají desetitisíců osob působících ve veřejné sféře v čele s poslanci a členy vlády. Právě snahy o zavedení elektronických přiznání majetku jsou názorným příkladem toho, jak mnohé věci na Ukrajině fungují.
První nesmělé pokusy o zavedení tohoto nástroje se datují ještě do roku 2013, tedy období vlády Viktora Janukovyče. Pokud počítáme i tuto „předehru“, tak trvalo prosazení reformy celé tři roky. Skutečně kritické chvíle ale přišly až v průběhu letošního roku. Nejdříve se neúspěšně pokusili za pomoci ústavního soudu celou reformu shodit ze stolu poslanci z Opozičního bloku (lidé svázaní se Stranou regionů Viktora Janukovyče). Poté došlo ke spuštění systému bez náležité certifikace, což vyvolalo obrovskou kritiku ze strany veřejnosti. Problém spočíval v tom, že v takovém případě by nebylo možné osoby, které vyplnily nepravdivé přiznání, dohnat k odpovědnosti před soudem. A aby toho nebylo málo, tak se ještě následně v říjnu pokusila část poslanců prosadit legislativu, jež by fakticky učinila celý systém bezzubým.
Po těchto dlouhých peripetiích ale systém začal skutečně fungovat, a vše tak skončilo jako u mnoha dříve provedených reforem. Po dlouhých průtazích, kdy se zdálo, že veškerá snaha bude k ničemu, se ho nakonec jako zázrakem podařilo spustit. V zásadě podobné peripetie jsme mohli vidět například ve věci jmenování protikorupčních prokurátorů, kteří byli nakonec úspěšně uvedeni do funkce na konci roku 2015. Samotná majetková přiznání ukrajinských politiků a veřejných činitelů po svém zveřejnění spustila díky svému obsahu značný poprask. Snad nejkurióznější přiznání zveřejnil starosta města Dnipro (dříve Dněpropetrovsk) Borys Filatov, který vlastní mimo jiné letenku do vesmíru od soukromé společnosti Virgin Galactic za zhruba 1,5 milionu korun.
Další klíčovou reformou definitivně dotaženou v průběhu roku 2016 je elektronický systém pro veřejná výběrová řízení, jenž byl nazván ProZorro. Ačkoliv funguje již od února 2015, tak teprve v průběhu letošního roku vešlo v platnost opatření, podle kterého musí veškerá výběrová řízení ve veřejném sektoru proběhnout za jeho pomoci. Jeho výhodou je to, že na webu prozorro.gov.ua si kdokoliv může zkontrolovat libovolné výběrové řízení v jakémkoliv regionu Ukrajiny, a to počínaje drobnými nákupy za doslova pár hřiven až po velké investice směřující například do oprav nových silnic nebo na nákup nových vlaků pro ukrajinské státní dráhy. Zmíněné dvě reformy skvěle dokládají, že Ukrajina nezůstává toutéž zemí, jakou byla před Euromajdanem, a skutečně se, byť pomalými nejistými kroky, stále více odpoutává od většiny zemí bývalého Sovětského svazu.
I přes tyto nesporné úspěchy se ale nenaplnila mnohá očekávání spojovaná mimo jiné s příchodem reformátorů z Gruzie. Tato kavkazská země prošla rychlými a hlubokými reformami poté, co k moci nastoupil prezident Michail Saakašvili. Podařilo se jí mimo jiné do značné míry vymýtit korupci a nastartovat solidní ekonomický růst založený na zdravých základech, z čehož těží dodnes. Nedávný odchod gruzínských reformátorů – zmíněného Michaila Saakašviliho z pozice gubernátora Oděské oblasti a šéfky nově zřízené policie Chatiji Dekanoidze – je svým způsobem symbolickým potvrzením toho, že se na Ukrajině gruzínský scénář reforem z různých důvodů nepovedlo realizovat.
Mezi ně patří především obrovský rozdíl ve velikosti státu. Některé změny zkrátka nelze provést tak efektivně v zemi, která je svojí populací více než desetkrát větší než Gruzie. Dalším zásadní problém představuje pokračující válka v Donbasu. Ta slouží přinejmenším jako výmluva některých politiků pro to, aby k reformám nedocházelo, neboť nejdřív je podle nich potřeba vyřešit konflikt s Ruskem. A kromě toho samozřejmě patří ke zcela zásadním překážkám odpor staré garnitury z dob Viktora Janukovyče, jež zůstala mimo jiné ve státních úřadech a na ministerstvech.
Na Ukrajině se tedy mnohé změny prosazují spíše navzdory místním strukturám v čele s oligarchy. Postupné kroky se daří především díky tomu, že odpor vůči reformám jako celku není koordinovaný a obvykle přichází ad hoc s připravovanou změnou. Zároveň mají jednotliví aktéři různé zájmy, takže vždy existuje naděje, že se reforma i přes odpor části struktur prosadí. Tím spíš, že řadu změn vyžadují po Ukrajině mezinárodní organizace v čele s EU a Mezinárodním měnovým fondem, které jsou v této oblasti velmi silným hráčem. Pokud jde o EU, tak nyní jde především o zavedení bezvízového režimu s Ukrajinou, a MMF je zase klíčový pro poskytování finanční pomoci, kterou Ukrajina stále potřebuje.
V současnosti se zdá, jako by „protireformní“ síly nabíraly dech a aktivisté se dostávali do stále složitější situace, projevem čehož by mohla být i rezignace zmíněných gruzínských reformátorů. Již dříve navíc odstoupily jiné osobnosti v čele s bývalou ministryní financí Natalií Jaresko, ministrem ekonomiky Aivarasem Abramovičiusem nebo zástupcem generálního prokurátora Davidem Sakvarelidzem. Faktem ale je, že celá řada různých reforem už prosazena byla a jejich zavádění neustále pokračuje, jen se o nich zkrátka tolik neví, protože obvykle nejsou tak „sexy“ jako nová ukrajinská policie nebo majetková přiznání.
I vzhledem k obrovské poptávce po změnách se budou reformy různým „reakčním“ silám jen těžko odvracet, a to i v souvislosti s tím, že Ukrajinci revolucí v roce 2014 dokázali, že jsou schopni si s vládci země poradit. Tím spíše, že od té doby došlo na Ukrajině k obrovské mentální proměně obyvatelstva. Důkazem je například pokračující dekomunizace. Mimochodem, v jejím rámci nedávno došlo k přejmenování jednoho z kyjevských bulvárů na bulvár Václava Havla. Jistou dávku optimismu lze spatřovat i v tom, že se ukrajinská ekonomika opět vrátila k růstu, který je tentokrát podpořen skutečnými reformami. Díky tomu existuje naděje, že růst Ukrajiny bude do budoucna zdravější a udržitelnější než například v sousedním Rusku zcela závislém na exportu surovin.
Ostatně o tom, že se na Ukrajině skutečně „cosi“ mění, se autor tohoto článku přesvědčil na vlastní oči při svých opakovaných návštěvách západní Ukrajiny a západoukrajinské metropole Lvova. Pomalu začíná být i na lokální úrovni patrný posun v takových věcech, jako je tragický stav silniční infrastruktury. Postupně se opravuje celá řada silnic, na které se po mnoho let vůbec nesáhlo, byť se zatím často jedná pouze o látání obrovského množství děr. I to ale znamená v mnoha místech obrovský posun kupředu.
Pokud se podíváme na příklad zmíněného Lvova, tak tam se postupně kompletně opravují všechny hlavní tahy do sousedních oblastí (obdoba našich krajů) a k hraničním přechodům. Neustále se rekonstruuje mnoha budov a renovují veřejná prostranství. Výrazně se začíná zlepšovat lvovská městská hromadná doprava. Jezdí tam zcela nové tramvaje, trolejbusy a autobusy vyráběné místní společností Elektron – kdysi se mimochodem jednalo o největšího výrobce televizorů v SSSR. Zprovozněna byla nová tramvajová linka na největší lvovské sídliště Sychiv, o níž se mluvilo už od 70. let minulého století. Pomalu se začínají objevovat i první průkopníci ze Západu, kteří v oblasti investují do nových závodů.
Ačkoliv se to tedy z obvyklého zpravodajství z Ukrajiny nezdá, tak se mnohé věci skutečně pomalu začínají měnit. Chce se to ale zkrátka obrnit se trpělivostí a neustále tlačit na státní a mocenské struktury. Tak zanedbaná země jako Ukrajina se zkrátka nemůže změnit přes noc.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024