29. prosince, 2019 Jan Holovský
Hrad Tirol u italského Merana pochází z 11. století. Foto: Pixabay
Pro celou oblast Tyrol byl od středověku rozhodující fakt, že přes Brennerský průsmyk napříč Alpami vedl hlavní přístup z německých zemí do Itálie. Po rozpadu Západořímské říše byla značná část románské kultury vytlačena na jih a do odlehlých míst v Dolomitech, kde dodnes žijí malé skupinky obyvatel užívající specifický románský jazyk – ladinštinu. Tyroly postupně ovládli Bavoři, kteří byli ve druhé půlce 8. století začleněni do nejvýznamnějšího nástupce Západořímské říše – Franské říše. Po jejím rozpadu a následném formování nové Evropy se utvořilo kolem tridentských a brixenských biskupů krystalizační jádro regionu, který ve 12. a 13. století do velké míry sjednotila hrabata z Tirolu nazývaná podle rodového hradu Tirol u Merana. Osídlení se soustředilo v údolích s vlhkým subtropickým a mírným podnebím, v nichž na území dnešního Jižního Tyrolska vznikla největší města Bolzano, Merano a Brixen, zatímco většina chladnějších vyšších poloh byla osídlena jen řídce.
V roce 1363 získali Tyrolsko Habsburkové, kteří jej ovládali až do konce první světové války. To nezměnila ani drsná epizoda napoleonských válek, během níž si území rozdělily Bavorsko a nově vzniklé Italské království. Jejím výsledkem bylo roku 1809 lidové povstání ještě barokně žijících katolických horalů v čele s Andreasem Hoferem proti revolučním osvícenským pragmatikům, které se navzdory svému neúspěchu stalo pevným bodem tyrolské identity a historické paměti. Po Napoleonově porážce se pak země rozšířená o obě historická biskupství (tridentské a brixenské) vrátila do habsburské náruče, přičemž katolictví zůstalo silným základem regionální identity i v době postupné modernizace.
Důležitější však bylo, že od sjednocení Itálie v letech 1859 až 1870 si na velkou část Tyrolska brousili zuby právě Italové, přičemž hlavním argumentem byla jejich početná menšina na jihu regionu a společná dávná historie. Koneckonců i na mapě vypadalo Tyrolsko jako zub zakousnutý hluboko do italského území. Po prohře Rakousko-Uherska v první světové válce si pak Italové vedle oblastí u Jaderského moře ukousli i více než polovinu Tyrolska. Tato část pak kromě krátké okupace nacistickým Německem v letech 1943 až 1945 zůstala trvale pod italskou správou a prožívala italizaci.
V češtině se pojem Jižní Tyrolsko často používá pro celou část rakouského Tyrolska, která byla v roce 1919 připojena k Itálii. Nicméně v tomto článku takto označujeme pouze převážně německy mluvící Autonomní provincii Bolzano (německy Autonome Provinz Bozen-Südtirol, italsky Provincia autonoma di Bolzano-Alto Adige). Ostatně i v angličtině se jí říká South Tyrol. Fakt, že se v každém jazyce tato oblast jmenuje jinak, už na počátku trochu komplikuje pochopení její situace. Odlišné konotace těchto názvů pak představují jeden ze sporů mezi německy a italsky hovořícími obyvateli. Aby to bylo ještě složitější, italsky mluvící část před sto lety připojeného území tvoří Autonomní provincii Trento (česky Tridentsko), která je spolu s provincií Bolzano sloučena do Autonomního regionu Tridentsko-Horní Adiže. Obě provincie tak sdílejí nejen společnou minulost, ale v současnosti také formu autonomie. Výrazně se liší jen kulturou. Tato odlišnost je však naprosto zásadní.
Po druhé světové válce konečně získalo Jižní Tyrolsko podobně jako Tridentsko významnou autonomii a jazyková práva, ale německy mluvícím obyvatelům to nestačilo, neboť v kombinovaném regionu měli Italové většinu, když se jejich počet od doby fašistické vlády Benita Mussoliniho stále zvyšoval. Někteří německojazyční Tyrolané proto přistoupili k projevům odporu, který se nejprve zaměřil na veřejné budovy a fašistické památky, aby posléze přešel k násilným akcím vůči představitelům italské vlády. Do roku 1972 tak během obecně málo známého boje za nezávislost zemřelo jednadvacet lidí – patnáct členů italských bezpečnostních složek, dva civilisté a čtyři teroristé.
Právě ve zmíněném roce se však situace uklidnila, neboť se povedlo dojednat novou formu široké autonomie, která přešla z kombinovaného regionu přímo na tuto německojazyčnou provincii. Výsledkem bylo, že Jižní Tyrolsko získalo výrazné legislativní i exekutivní pravomoci, dále široká jazyková práva pro němčinu i ladinštinu a mohlo si ponechat většinu odvedených daní. Situace se sice uklidnila, ale úplnou nezávislost stále podporuje velká část obyvatel, jen není jasné, zda jde o většinu. To se silně projevilo během poslední hospodářské krize, kdy rostla nechuť místních k financování zadluženého italského státu. V roce 2016 o samostatnosti provincie hlasitě mluvili rakouští Svobodní (FPÖ).
Pomineme-li výše zmíněné státoprávní otázky, nemá Jižní Tyrolsko mnoho důvodů ke stížnostem. Především je velmi bohaté, a to tak, že mu v Itálii není rovno. Platy jsou zde asi dvakrát vyšší, než činí celostátní průměr, a zdejší hrubý domácí produkt také silně převyšuje zbytek Itálie. Podle italského Národního statistického úřadu vykazovalo v roce 2017 Jižní Tyrolsko 42 300 eur nominálního hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu, zatímco celkové číslo za Itálii bylo 28 900 eur. Ještě jasněji vypadá srovnání s dalšími italskými oblastmi.
Nejde jen o vděčné porovnání s jihem země, který v daném roce prakticky nepřekročil hodnotu 20 tisíc eur HDP na osobu. Výmluvnější je porovnání s relativně bohatými severoitalskými regiony a především se zmíněným Tridentskem, jehož výchozí podmínky se liší spíše jen převažujícím jazykem, neboť historii, současnost, zřízení, počet obyvatel i geografické podmínky mají s Jižním Tyrolskem velmi podobné. Jenže Tridentsko je sice po Lombardii (HDP 38 500 eur na hlavu) třetí nejbohatší italskou oblastí, ale rozdíl mezi hodnotou jeho HDP (36 600 eur) a již zmíněnou hodnotou Jižního Tyrolska (42 300 eur) je podobný jako převaha Německa v HDP nad Francií. Celá provincie s městy, městečky, vesnicemi a farmami je dokonce bohatší než metropolitní oblast Říma, zaostává pouze za metropolitní oblastí Milána. Jižní Tyrolsko tak můžeme ekonomicky poměřovat spíše s rakouskými spolkovými zeměmi, neboť je hospodářsky přibližně na úrovni (nepřekvapivě) rakouského Tyrolska. Přirozeně se naskýtá otázka, co za tím asi stojí.
Důvodů je více, ale asi tím nejvýznamnějším je právě příslušnost k německojazyčné kultuře. Je to trochu troufalé tvrzení, ale při bližším pohledu i na mimoekonomické statistiky je patrné, že Jižní Tyrolsko prostě vybočuje ze zbytku Itálie včetně svého souputníka Tridentska. Dodejme, že z asi 530 tisíc obyvatel Jižního Tyrolska mluví německy přibližně dvě třetiny, zatímco z 540 tisíc obyvatel Tridentska nemá němčinu jako mateřský jazyk ani procento lidí. Z řady aspektů, v nichž se obě oblasti liší, vyberme alespoň dva – demografii a politiku. Demografie, tedy problematika reprodukce obyvatelstva, totiž ukazuje Jižní Tyrolsko jako zemi s výrazně vyšším počtem dětí na jednu ženu (takzvaná fertilita) než ve zbytku Itálie. I když máme tento stát po vzoru filmů o mafii či slavného Včera, dnes a zítra spojený s velkými rodinami, v současnosti má jednu z nejmenších porodností v Evropě. Zatímco k obnově populace je potřebná fertilita 2,1 dítěte na ženu, Itálie se v posledních dvou letech zmohla pouze na 1,32.
Nejde o žádný náhlý výkyv. Od počátku devadesátých let 20. století v Itálii až na výjimky pravidelně více lidí zemře, než se narodí. V roce 2017 bylo novorozenců o 190 tisíc méně než zesnulých, což ani u šedesátimilionové země není rozhodně zanedbatelné. Oproti tomu v Jižním Tyrolsku ve stejný rok narození (5,35 tisíce) převážili nad zesnulými (4,4 tisíce) a fertilita činila 1,74 potomka na ženu. Pro srovnání: Česko ve stejnou dobu dosáhlo hodnoty 1,69. Tridentsko sice bylo v roce 2017 druhou nejplodnější italskou oblastí, jenže i tak dosáhlo pouze hodnoty 1,49 dítěte a počet zemřelých výrazně převyšoval počet narozených. Jde o dlouhodobý trend, kdy se Jižní Tyrolsko v demografii více blíží o něco plodnějším rakouským alpským zemím než rychle vymírající Itálii.
Druhým aspektem je stabilní politická situace v Jižním Tyrolsku, což mu umožnilo dotáhnout do konce velké projekty. Od roku 1948 se zde vystřídalo pouhých pět guvernérů, přičemž všichni pocházeli z řad jihotyrolských lidovců (SVP). V Tridentsku jich za stejnou dobu bylo čtrnáct z celkem čtyř stran. Pro dokreslení připomeňme, že v pozici ministerského předsedy Itálie se zatím vystřídalo devětadvacet osobností z pěti stran (tři premiéři byli nezávislí).
Z pěti jihotyrolských guvernérů nelze nezmínit legendu Luise Durnwaldera, lidově nazývaného Durni, který stál v čele provincie mezi roky 1989 a 2014. Farmář, jenž v mládí koketoval se vstupem do kláštera, se lvím podílem zasloužil o její rozvoj. O Durnwalderovi se říkalo, že Jižnímu Tyrolsku vládne jako své farmě, takže s většími projekty se chodilo vždy přímo za ním. Výsledky jeho osobního stylu vládnutí jsou však úctyhodné. To za něj se Jižní Tyrolsko stalo předpolím německojazyčného průmyslu v Itálii, zahustila se turistická infrastruktura na nejvyšší úroveň v celém státě a z místních tradičních pokrmů se staly celoevropsky významné pojmy.
Řada lidí se tak dozvěděla, že Jižní Tyrolsko nenabízí jen lyžování a špek, ale také tradičně pěstovaná jablka v čele s odrůdou Golden Delicious nebo skvělá vína odrůd Rulandské šedé, Tramín červený, Rulandské bílé nebo Chardonnay. Díky odlehlosti řady oblastí se udrželo i množství lidových tradic, například horské ohně či obliba krojovaných hudebních kapel. Stále roste popularita adventních trhů, oslav svatého Mikuláše s děsivými čerty (krampusové) a počet návštěvníků užívajících si specifické tradice přímo na farmách.
Mimořádné byly investice do nových muzeí, přičemž největším tahákem je soustava pěti horských muzeí místního slavného horolezce Reinholda Messnera. Nejznámější z nich, vyprojektované známou architektkou Zahou Hadid, leží na vrcholku nejoblíbenějšího lyžařského střediska Kronplatz. Projekt samozřejmě nemohl vzniknout bez podpory Luise Durnwaldera. Úspěch však mají i ryze moderní obory, především strojírenství nebo doprava. Sousední Tridentsko se tomu všemu navzdory pozici v naprosté italské špičce nemůže rovnat.
O Jižním Tyrolsku se někdy v nadsázce říká, že neví, čí je. Ve městech najdete vedle sebe na jídelním lístku italské těstoviny, pizzu a tiramisu, ale také klobásy, řízky, knedlíky nebo štrůdl. Hlavní město provincie Bolzano je navíc osídleno převážně Italy a v otázce nezávislosti jsou místní také velmi váhaví. Tuto váhavost jim umožňuje nejen vysoká míra autonomie, ale také pocit propojení s německojazyčným prostředím díky Evropské unii a schengenskému prostoru. Ostatně Jižní Tyrolsko, Tridentsko a rakouské Tyrolsko tvoří od roku 1998 společný euroregion. Jenže tvrdá čísla hovoří jasně: jediná německojazyčná oblast v mnoha směrech poráží všechny ostatní části Itálie na hlavu. To na velkou krizi jihotyrolské identity nevypadá. Je tedy otázka, zda při chronických problémech italského státu nezačnou místní obyvatelé dříve nebo později vážně přemýšlet o své budoucnosti bez něj.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024