Zlý Quijote a dobrotivé větrné mlýny

28. února, 2016 Marie Jüptner Medková RUBRIKA Česko

---

Větrný mlýn je připraven k souboji. Foto: Wikimedia Commons/Tomasz Sieniecki

 

Institucím nedůvěřujeme. Nedávno zesnulý komunista Miloslav Ransdorf uvěřil krátce před svou smrtí jakémusi panu Huňkovi, že švýcarská Kantonalbank Zürich ho šikanuje a odmítá mu vydat peníze, dokonce s ním přerušila komunikaci. Panu Huňkovi nenaletěl jen český europoslanec, uvěřilo mu více lidí (ČT1, 31. srpna 2015, pořad Na stopě). Pan Vladimír Huněk provedl sociologický experiment. Výsledek potvrdil jeho předpoklad: zatímco našinec věří individuu, o instituci pochybuje. A nejde zdaleka jen o Brusel nebo kdysi Vídeň.

 

Dobrý člověk totiž od osmnáctého století bojuje se zlou institucí. Buď vítězí a emancipuje se od ní. Častěji však jako don Quijote v boji s větrnými mlýny troskotá a ztrácí se v labyrintu chodeb Zámku, podobně jako Kafkův zeměměřič Josef K. Známe řadu příběhů o tom, jak jedinec přivedl instituci na správnou cestu, ať už ve filmu nebo v literatuře. Dovedli byste si však vybavit alespoň jeden příběh, ve kterém instituce napravila či pozvedla člověka? Příběhy utváří naše vnímání světa, a tak vždy sympatizujeme s hodným Donem Quijotem bojujícím proti zlým větrným mlýnům, a ne naopak.

V poslední době se ale množí hlasy, že člověk není jen dobrý a instituce tak prohnilé. Ba dokonce, že demokracie se neopírá ani tak o rozhodnutí dobrých lidí, jako spíše o působení oněch zkažených institucí. Nabízí se provokativní závěr, že demokracii nejvíce prospívají instituce, jejichž volební období je co nejdelší, nebo takové, do nichž vůbec nevolíme! Na Západě to jsou zpravidla ústavní soudy a centrální banky.

Americký politolog Fareed Zakaria si na počátku své knihy Budoucnost svobody položil otázku: Co se stane, když se lidé rozhodnou ve svobodných a regulérních volbách zvolit rasisty a fašisty? Tuto možnost si nikdo dlouho nepřipouštěl právě proto, že člověk byl od osvícenství vnímán jako ušlechtilý a instituce od dob romantismu jako zkažená. Po zkušenosti z Jugoslávie 90. let Zakaria uvěřil, že instituce jsou ultimativní zárukou liberální demokracie a právního státu – poslední hrází stojící v cestě bezuzdnému demosu.

Ještě na podzim jsme tipovali, kolik spoluobčanů zblázní v příštích volbách Martin Konvička se svým Blokem proti islámu: 5 %, 10 % nebo 15 %? Pak na něj ale jedna státní zástupkyně z Jablonce nad Nisou podala trestní oznámení kvůli podněcování nenávisti na sociálních sítích. Atmosféra se náhle změnila: Miloš Zeman Konvičku, se kterým před několika týdny ještě stál na pódiu na Albertově, zapřel. Nikým nevolená Věra Nováková tak zahnala na ústup prezidenta zvoleného 2 717 405 voliči a stačilo jí k tomu jediné – že reprezentovala instituci státních žalobců, (naštěstí zhola nedemokraticky!) interpretovala paragraf Zákona č. 40/2009 a vztáhla jej na zmíněného entomologa z Jihočeské univerzity.

Co když tedy instituce, ba i právní stát sám o sobě mají hodnotu vyšší, než jakou jsme jim ochotni a schopni přiznat? Raison d‘ Etat, říkají ve Francii. Neptejme se jen, co by měly udělat instituce pro nás, ale také, co můžeme udělat my pro ně.