03. března, 2024 Táňa Matelová
Zofia Nałkowska přijímá v roce 1952 vyznamenání při příležitosti 50. výročí své tvorby. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons
Tradici rodinného literárního salónu započal spisovatelčin otec Wacław Nałkowski, geograf a výrazný varšavský levicový aktivista. Působil jako pedagog na utajené, takzvané Létající univerzitě (Uniwersytet Latający), kde jeho dcera studovala jazykovědu, literaturu, ekonomii a historii. Matka Anna, rozená Šafránková, pocházela z Moravy. Ačkoliv vydala několik geografických publikací a s oběma dcerami ji pojil velmi dobrý vztah, Zofii se zdál matčin život nenaplněný, přizpůsobený přáním muže. Jako čtrnáctiletá začala Nałkowska publikovat časopisecky své první básně, od veršů však záhy zamířila k próze. Jedním ze stěžejních témat se pro ni v počáteční fázi tvorby stala otázka ženské emancipace.
V roce 1904 vyšel první díl trilogie Kobiety (Ženy) nazvaný Lodowe pola (Ledová pole), dílo o dobových konvencích svazujících něžné pohlaví a ženském vnitřním světě. Byť motiv výrazného antagonismu intelektu a citů může dnes působit poněkud zastarale, ve své době se jednalo o svěží společenský námět, a především velmi zdařilý prozaický debut. Dílo navíc naznačovalo literární cestu, kterou se autorka bude ubírat: psychologickou prózu. V téže době se také Nałkowska vdala za publicistu a pedagoga Leona Rygiera. Dvojice se pragmaticky rozhodla konvertovat ke kalvinismu, z důvodu případného pohodlnějšího rozvodu. Tato prozřetelnost se páru skutečně vyplatila, k oficiální rozluce došlo v roce 1918.
Téma ženské emancipace autorka dál prohlubovala v knihách vycházejících mezi léty 1908 až 1915. Nesly tituly Rówieśnice (Vrstevnice), Narcyza (Narcisa) a Węże i róże (Hadi a růže). Navzdory tomu, že Nałkowska poukazovala na nutnost nezávislosti na mužském protějšku, její osobní život tomu příliš neodpovídal. Na Kongresu žen v roce 1907 sice odvážně přednášela o nerovnosti mezi pohlavími a proklamovala sexuální svobodu, sama ale později čelila násilí ze strany druhého manžela.
S legendou bojové frakce Polské socialistické strany a velitelem vojenské policie Janem Jurem-Gorzechowským se spisovatelka přestěhovala do Vilniusu a poté do Grodna. Vlastnosti, které salónní intelektuálku původně na Gorzechowském okouzlily, tedy jeho „jednoduchá, divoká a surová duše“, byly nakonec také tím, kvůli čemu od něj z města nad Němnem utíkala zpět do milované Varšavy.
Patologické vztahy Nałkowskou provázely v různých formách až do konce života. V posledních letech tak kupříkladu čelila přehnané náklonnosti přelévající se až do uzurpátorství ze strany své hospodyně a sekretářky Genowefy Goryszewské.
Nejrozsáhlejším životopiscem Nałkowské se stala autorka sama. Celkem vyšlo šest svazků jejích deníků, které si vedla od roku 1899 až do své smrti. Zachycují nejen osobnostní vývoj od náctileté debutantky k vážené dámě polské prózy, ale především představují cenné dobové zpravodajství o polské intelektuální elitě. Jeden z jejích četných literárních přátel, spisovatel Witold Gombrowicz, se sice v souvislosti s Nałkowskou v nadsázce zmiňoval o jejím snobském způsobu života, nicméně neopomínal to, čím proslula – schopnost objevovat nové literární talenty.
Čtením rukopisů začínajících spisovatelů Nałkowska skutečně strávila mnoho volného času a v kariéře pomohla Brunovi Schulzovi, Pole Gojawiczyńské či Michału Choromańskému. Zvláště k prvně jmenovanému pojila Zofii velká tvůrčí sympatie i blízké přátelství, což vedlo k nevraživosti jejího o dvacet let mladšího partnera Bogusława Kuczyńského. Ten ze žárlivosti zničil speciální vydání Schulzovy knihy Sklepy cynamonowe (Skořicové krámy), které autor pro Nałkowskou z vděčnosti ilustroval.
Literární obrat nastal u Nałkowské po první světové válce, kdy začala více otevírat politicko-společenská témata, její psychologická próza získala všeobecnější rozsah a nezaměřovala se výhradně na ženskou problematiku. Léta 20. a 30. byla autorčiným literárně vůbec nejplodnějším obdobím. Stala se místopředsedkyní polského PEN klubu, patřila ke skupině levicových spisovatelů Przedmieście (Předměstí) a roku 1933 se stala jedinou ženskou členkou Polské literární akademie.
Tehdy navíc začala vynikat také v dramatické tvorbě – její hře z roku 1930 Dom Kobiet (Dům žen) o třech ženách žijících minulostí svých mužů tleskali diváci vestoje. V autorčině díle se stále výrazněji promítaly rovněž problematika národnostních menšin a téma politických vězňů. Patriotických, a především nacionalistických tendencí zcela prostá Nałkowska relativizovala vyhrocené projevy vlastenectví. Mimo jiné uváděla příklad Ukrajinky odmítající vypovídat v polštině a provolávající lásku ke svému národu, za což si vysloužila další dny ve vězení.
Nešvary Druhé Polské republiky autorka hned několikrát zpracovala i v umělecké beletrii. Psychologii s politicko-společenskou kritikou spojila v díle Romans Teresy Hennert (1923), které u nás vyšlo již na konci 20. let pod názvem Teresin román. Zakázaná láska hlavní hrdinky těžící ze své krásy a šplhající v kariérním žebříčku díky mužům je pouze jednou vrstvou románu. Text především zachycuje život všedního dne v zemi a podrobuje kritice vládnoucí elity. Mozaikou krátkých črt ze života obyčejných lidí v knize Charaktery pak docílila výmluvného portrétu dobové společnosti. V románu Choucas (1927) se zamýšlela nad různými podobami a projevy nacionalismu, situace národnostních menšin si všímala v próze Niedobra miłość (Zlá láska) z roku 1928.
Jedno z nejvýznamnějších autorčiných prozaických děl Granica (Hranice) vyšlo v roce 1935. Zenon Ziembiewicz, inteligentní muž se slibně se rozvíjející politickou kariérou, v něm zabředává do milostného trojúhelníku, který vede k posunu jeho etických hodnot. Právě otázka překročení morálních hranic, dopady na osud člověka a psychický rozklad jeho osobnosti jsou tím, na co se dílo soustředí primárně. Nałkowska umně pracuje s destruktivním vlivem společnosti na jednotlivce: kvůli ní není schopen činit rozhodnutí plynoucí ze sebe sama, je nucen zapadnout do schématu, přizpůsobit se a spolupracovat. Zároveň však bez ní nemůže fungovat a sám se podílí na vytváření nemorálních schémat.
Podobně je tomu v méně známém románu Niecierpliwi (Netrpěliví), jenž je posledním dílem vydaným před válkou a bývá označován za jednu z nejtěžších a zároveň nejzdařilejších autorčiných próz. Duševní problémy a neschopnost vzájemného porozumění manželů Jakuba a Teodory vedou až ke vzájemnému odcizení přecházejícímu v odpor a následnou tragédii. Autorka zde doslova rozpitvává psychické pochody hrdinů a chaosu lidské psyché zdařile přizpůsobuje jazyk a styl vyprávění.
Většinu druhé světové války strávila ve Varšavě, kde se svojí mladší sestrou Hannou, uměleckou řezbářkou, vedla obchod s tabákem. V poválečných letech sice musely obě zapřisáhlé Varšavanky přesídlit do Lodže, spisovatelka se však na rodnou – a značně zdecimovanou – půdu vrátila na začátku padesátých let.
V roce 1946 vyšlo nenápadné a útlé dílo, které ale dodnes tvoří základ kánonu povinné četby na všech polských školách. Vypravěčská strohost a neangažovanost Medalionů (Medailony) byly tím, co na díle autorky, obvykle si libující v květnatém rozpitvávání lidské psychiky, překvapilo kritiku nejvíce. Strohý vypravěč, spíše reportér, vyplýval koneckonců z role autorky coby členky Hlavní komise pro vyšetřování nacistických zločinů v Polsku. S léty se ukázalo, že rozhodnutí Nałkowské zprostředkovat čtenáři krutost a zlo holocaustu minimem slov bylo mimořádně nadčasové.
Na podzim téhož roku spisovatelka spolu s dalšími polskými autory navštívila Československo. V době, kdy začal opět rezonovat spor o Těšínsko, se Nałkowska do země své matky vydala s touhou i částečnou nervozitou. „Chci, aby byli milí, aby se mi líbili,“ zaznamenává si do deníku 6. října, kdy si při přípravách na cestu vzpomíná na matčin zpěv české hymny. Na pražském nádraží je přivítala delegace v čele s významným polonistou, profesorem Karlem Krejčím. Po Praze zavítali do Kutné Hory, Dobříše či na Konopiště. Slovenskou strelou pak odcestovali na Slovensko a dušičky strávili opět v Čechách u hrobu T. G. Masaryka v Lánech, kde si následně v tamní hospodě zanotovala Na tý louce zelený.
Nałkowské stále nechyběla chuť politicky se angažovat: v roce 1949 působila jako delegátka Světového kongresu příznivců míru v Paříži, a stala se dokonce členkou Celonárodního výboru oslav 70. narozenin Josifa Stalina. Rozčarování z komunistického režimu se však ani jí nevyhnulo. Spisovatelka již nebyla schopna se v novém systému plně zorientovat, o čemž svědčí její deníkové zápisky, unavené, kratší a stýskající si nad zdravotním stavem.
V roce 1948 vyšel první svazek díla Węzły życia (Uzly života), v němž se čtenář opět přenese do období posledních chvil meziválečného polského státu. Poslední její spis Mój ojciec (Můj otec) z roku 1953 se vrací do minulosti k autorčině mužskému vzoru. Po knize Dom nad łąkami (Dům nad loukami) vydané ve 20. letech, která popisovala autorčino dětství až po válečná léta v milovaném městě Wołomin u Varšavy, je druhým dílem s výraznými autobiografickými prvky.
Zofia Nałkowska zemřela 17. prosince 1954 na následky cévní mozkové příhody. Na jejím pohřbu byla kromě řady významných umělců a literátů přítomná také komunistická delegace. „Nejprve udělají z člověka hadr a potom s ním ještě mávají,“ trefně klasifikovala režim v posledních letech života. Na autorku, která si svými nadčasovými díly zajistila nesmrtelnost, upomíná kromě názvů mnoha ulic, pomníků, biografií či muzea také jedna astronomická zvláštnost. V roce 1994 na základě rozhodnutí Mezinárodní astronomické unie získal pojmenování Nalkowska jeden z kráterů na Venuši.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024