22. červnaec, 2015 Miroslav Šepták
Od loňských voleb do Evropského parlamentu sbírala kdysi podceňovaná AfD jeden vavřín za druhým. Ke kritice Evropské unie zdařile přidala další témata: kupříkladu vnitřní bezpečnost, reformu školství a sociálního státu. Její zástupci získali mandáty nejenom v Bruselu, ale také v zemských sněmech v Brandenbursku, Sasku, Durynsku či v hanzovních městech Hamburku a Brémách. Kdo považoval stranu za spolek „znuděných akademiků“ nebo „partaj profesorů“, musel uznat, že se mýlil.
Uvedené úspěchy na chvíli utlumily od počátku existence Alternativy přítomný latentní spor mezi dvěma názorovými frakcemi. První, národně-konzervativní, vedená poslankyní saského sněmu Frauke Petryovou prosazuje proticizineckou a protiimigrační rétoriku. Druhá, hospodářsko-liberální, reprezentovaná Luckem nesouhlasila s odklonem k populistickým postojům; iniciovala vznik názorového spolku „Probuzení 2015“ a žádala návrat k uhlazenějšímu politickému stylu. Střet dvou křídel vyvrcholil minulý měsíc soubojem Petryové a Luckeho o předsednické křeslo AfD. Lucke neuspěl, a krátce poté ohlásil svůj odchod z Alternativy. Dlouho nezahálel a v neděli byl zvolen předsedou Alfy.
Až budoucnost ukáže, zda tímto Lucke učinil strategicky prozíravý krok, nebo odstartoval cestu do politického důchodu. Osobně se přikláním spíše k první variantě, neboť napravo od CDU/CSU existuje voličský potenciál až do výše 8 %, který zatím částečně zdařile pokrývala AfD. Pokud Alfa integruje koncepčně a mediálně zdatné osoby, může sbírat příznivce napříč politickým spektrem s pomocí kritiky záchrany eura, důrazem na západní směřování SRN nebo odmítáním proticizineckých tirád a extremismu. V Německu totiž existuje určitá poptávka po nových, minulostí nezatížených stranách.