01. prosince, 2013 Mariana Pítrová
Ještě před pár lety si veřejnost stýskala po domácím vlastnictví médií. Vydavatelské domy patřily Němcům (Mafra) či Švýcarům (Ringier). Když se ale letos v létě situace radikálně obrátila, přišlo vystřízlivění a obavy z toho, k čemu všemu se česká média dají na domácí půdě využít. Projekt Andreje Babiše ale není v Čechách ani ve střední Evropě ničím neobvyklým, neboť mistry přes střet zájmů se může pochlubit celá Visegrádská čtyřka.
Pojem mediální magnát je ve světě vcelku běžný. Co se týče poměrů v Česku, novináři k tomuto „prestižnímu druhu“ nejčastěji řadí trojlístek Soukup, Savov, Bakala. Jaromír Soukup jako majitel agentury Médea, časopisu Týden a TV Barrandov oplývá na středoevropské poměry slušným portfoliem. Zdeněk Bakala vlastní vydavatelství Economia a víc než jako mediální magnát se profiluje spíš jako mecenáš a úspěšný podnikatel. Se Soukupem ho nicméně spojuje záliba investovat peníze do činnosti úspěšných i neúspěšných politických projektů, ačkoli se oba muži osobně o hlasy voličů neucházejí. František Savov je z výše zmíněných mužů nejtajemnější postavou. Vlastní vydavatelství Mladá fronta, ale má vedle toho řadu jiných podnikatelských aktivit (pivovar Samson, investiční fond Maraflex).
K trojlístku mediálních podnikatelů letos přibyl čtvrtý hráč, otázkou zůstává, zda to přinese českému mediálnímu trhu štěstí. Jako jediný Čech se Andrej Babiš vyrovnal západoevropským podnikatelům vstupujícím do politiky, jejichž mantrou je „napravit, co ostatní pokazili“, s čímž se snažil v Rakousku uspět například Frank Stronach. Zároveň se stal Babiš epigonem pravého mistra Silvia Berlusconiho, když si ke vstupu do politiky pořídil nejúčinnější zbraň – média.
Hnutí ANO zpočátku fungovalo jako občanské uskupení, které kritizovalo zavedené politické i společenské praktiky. Stejně tak v roce 1993 vznikla i Forza Italia – hnutí založené Berlusconim, aby debatovalo nad tehdejší neutěšenou situací v Itálii. Hra na „nestranu“ zabrala jak v Itálii, tak v Čechách a oba hlavní představitelé se vlastně „obětovali“ pro dobro národa a rozhodli se vstoupit přímo do politiky. Berlusconi jako silný charismatický lídr kritizoval přebujelý klientelismus. Co na tom, že sám v té době už vlastnil televizi, noviny, vydavatelství i AC Milán. I přes do očí bijící střet zájmů se dokázal Italům vykreslit jako úspěšný podnikatel, který svoji profesní píli zúročí pro dobro Italů i v politice. Andrej Babiš chce stát řídit jako firmu a holedbá se tím, že v byznysu toho v Čechách dokázal nejvíc. Forza Italia získala ve svých prvních volbách v roce 1994 21 procent hlasů. ANO získalo před pár týdny 19 procent hlasů. Berlusconi uspěl díky čechrání nacionální vlny, Babiš zase chce, aby byly supermarkety plné českých potravin a Češi neodcházeli za prací do zahraničí. Miliardář slovenského původu srovnání s několikanásobným italským premiérem odmítá a odpovídá, že rozhodně není český Berlusconi, protože „nemá slabost pro nezletilé dívky.“ Jeho argument není ani vtipný, ani chytrý, protože se ve všech rysech zatím s italským matadorem shoduje, snad až na chronické odmítání převzít odpovědnost a vstoupit do vlády, což se Berlusconimu v roli premiéra povedlo hned po prvních volbách.
Grzegorz Hajdarowicz koupil před dvěma lety polský deník Rzeczpospolita (foto: Wikimedia Commons/Piotr Drabik)
ANO už tu jednou bylo. Na Slovensku
Babiš ovšem není průkopníkem cesty, díky které se společnosti zalíbil i přes zjevný střet zájmů. Pro případy toho, jak užitečná jsou média pro vstup do politiky, nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat k našim sousedům na Slovensko a připomenout si příběh bývalého ministra hospodářství Pavla Ruska. Na rozdíl od Babiše se Rusko nevrhnul na politickou dráhu z pozice úspěšného podnikatele, s novinařinou měl bohaté zkušenosti. Vystudoval žurnalistiku, kterou se několik let živil ve veřejnoprávní televizi na pozici sportovního redaktora. Jak už to tak bývá, ambiciózního Ruska v necelých třiceti letech přestalo bavit analyzování sportovních výsledků a zamířil do vedoucích pater Slovenské televize. Odchod z televize na konci první poloviny devadesátých let odstartoval život nového Ruska – podnikatele.
Rusko založil první společnost v roce1994 auž o rok později rozjel další aktivity pod značkou Markíza-Slovakia. A právě s touto firmou se Rusko ucházel o licenci na vysílání nové slovenské soukromé televize. Od roku 1996 se slovenští diváci mohli radovat z nového kanálu TV Markíza, a Rusko se rozhodl pustit ještě dál – na politické kolbiště. Za tím pravděpodobně stála stejná motivace jako u Berlusconiho, tedy z pozice politika ochránit vlastní podnikání.
Rusko v roce 2001 založil stranu se stejnou zkratkou, jakou má teď Babišova strana, ANO (v Ruskově případě zkratka znamenala Alianci nového občana), a stal se jejím předsedou. Do slovenských poslaneckých voleb v tu dobu zbýval jeden rok. Kampaň začala naplno, a to především prostřednictvím Markízy. Rusko si však nezajistil přízeň jen audiovizuálního média, ale kampaň prosazoval i na stránkách denního tisku, konkrétně menšího celostátního deníku Národná obroda. List měl od roku 2001 nového vydavatele, kterým nebyl nikdo jiný než bývalý šéf publicistiky TV Markíza. Společníkem vydavatelství pak byla firma, v jejímž statutárním orgánu působil právě Pavol Rusko.
ANO získala ve volbách 8 procent a Rusko zamířil do sněmovny. V politice se vypracoval až na ministra, ale vaz mu srazila aféra se směnkou na 100 milionů slovenských korun, jejichž splacení nedokázal vysvětlit. Strana ANO se utkala o přízeň voličů i v následujících volbách a mezi kandidáty nechyběly ani tváře z Markízy. Výsledky strany se ale ani zdaleka nepřiblížily pětiprocentní hranici. Rusko byl předsedou do roku 2007. Pomíjivost celého jeho politického projektu dokládá, že v roce 2011 se strana přejmenovala na Stranu slobodného slova Nory Mojsejovej. Mojsejová je slovenská celebrita a milionářka, která má v současné době problémy se zákonem a kvůli možným daňovým únikům sedí ve vazbě.
Americký sen polského aktivisty
Jestli ve střední Evropě opravdu někdo dosahuje rysů západních mediálních magnátů, je to Grzegorz Hajdarowicz. Polský podnikatel s výraznou zálibou nejen v tiskovinách rozhýbal stojaté vody polského mediálního byznysu před dvěma lety, kdy si připsal vlastnictví vydavatelství Presspublica, tedy domu, který vydává proslulý konzervativní deník Rzeczpospolita.
Osud osmačtyřicetiletého bývalého novináře jakoby kopíroval americký sen. Hajdarowicz dospíval za železnou oponou, vystudoval politické vědy na Jagellonské univerzitě a během komunismu byl opozičním aktivistou, který se podílel na vydávání ilegálních novin. Po revoluci krátce působil v médiích a pak odjel do Spojených států, kde založil společnost pod názvem GREMI. Skupina GREMI se brzy rozrostla, pohltila řadu menších zahraničních společností a zaměřila se na investice na kapitálových trzích, obchody s nemovitostmi a v neposlední řadě i mediální trh. Hajdarowicz se navíc pouští i do filmových projektů prostřednictvím Gremi Production. Jeho podnikatelská skupina má nakladatelství a teď už i vydavatelství, díky jehož koupi v roce 2011 Hajdarowicz získal 49procentní státní podíl ve společnosti, která vydává list Rzeczpospolita. Zbylou část odkoupil krakovský podnikatel od britské společnosti už v minulosti. „Tu koupi jsem uskutečnil proto, že věřím, že jsme došli do třetí revoluce médií – první byla vynález písma, druhá Gutenbergova tištěná bible, třetí pak iPad Stevea Jobse,“ vysvětlil své záměry bohatý Polák.
Stejně jako Babiš i Hajdarowicz tvrdí, že nákup mediálního domu bere jako investici. Narozdíl od ostatních hrdinů tohoto článku se ale zatím do politiky nechystá. Nicméně nákup v současné době nejvlivnějšího opozičního listu se neobešel bez skandálů, které lze jen těžko nespojovat se zájmy současného kabinetu premiéra Donalda Tuska. Jak připomíná deník Financial Times, jedním z prvních kroků Hajdarowicze jako majitele polského deníku bylo odvolání tehdejšího šéfredaktora Pawla Lisického. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, když se mění majitel, mění se i podřízení. Ovšem na odchodu Lisického měla eminentní zájem Tuskova vládní Občanská platforma. Několik měsíců předtím totiž jeden ze senátorů vládní strany ostře proti Lisickému vystoupil a dal najevo, že v čele vlivného deníku je nanejvýš nepohodlný. Když byl odchod Lisického ohlášen, postavila se za něj v otevřeném dopise adresovaném právě Hajdarowiczovi řada respektovaných kolegů z branže, přesvědčených, že nezávislost média může být zachována, jen když Lisicki zůstane. Marně. S Lisickim opustila redakci její větší část.
Impérium polského mediálního krále dnes čítá nejstarší týdeník v zemi Przekrój, po privatizaci Presspublicy pak deník Rzeczpospolita, hospodářsky zaměřený Parkiet a týdeník Uważam Rze. Hajdarowicz se nadále věnuje i dalším podnikatelským aktivitám ve své skupině a působí jako honorární konzul Brazílie v Polsku.
Šedá eminence svatoštěpánské koruny
I nejjižnější člen Visegrádu Maďarsko má svého vlivného podnikatele, který ví, jak spojit příjemné s užitečným, respektive vlastní i vládní byznys s médií. Osmašedesátiletý Gábor Széles vystudoval elektrotechniku a pak Harvard a během dvaceti let se stal jedním z nejbohatších průmyslníků v Uhrách. Széles je stejně jako výše zmínění pánové renesančním člověkem – působil jako prezident Svazu maďarských zaměstnavatelů a průmyslníků, vlastní holdingovou společnost obchodující s elektronikou Videoton a šéfuje firmě Ikarus vyrábějící autobusy. V novém tisíciletí se rozhodl vstoupit na maďarský mediální trh a v roce 2005 založil televizní stanici Echo TV se zaměřením na ekonomické zpravodajství. V listopadu následujícího roku koupil Széles celostátní maďarský deník Magyar Hirláp s více než čtyřicetiletou tradici. Deník se po roce 1989 vyprofiloval na liberální periodikum, což trvalo do doby, než se stal součástí Szélesových mediálních aktivit.
Jméno mediálního mogula oficiálně nefiguruje v maďarské politice, o to víc se ale mluví o jeho vlivu v kuloárech. Széles je horlivým podporovatelem premiéra Viktora Orbána a jeho vlády. Organizuje a především financuje tzv. pochody míru, jejichž úkolem je podpořit politiku a reformní kroky současné vlády, naposledy se takový pochod uskutečnil v rámci oslav národního svátku. Széles je spojován nejen s pravicovou vládou, ale také se sílícím vlivem maďarské krajní pravice.
Na Echo TV i Magyar Hirláp se velmi rychle začaly projevovat poměry, které Szélese obklopují. Prostor začali dostávat novináři a komentátoři známí svými xenofobními postoji. Letos na jaře se jméno Szélesovy televizní stanice skloňovalo v souvislosti s novinářem Ferencem Szanisló. Ten svými vyjádřeními právě v Echo TV nejvíce potvrdil fakt, že se stanice veze na neofašistické vlně. Szanisló na obrazovkách nazval Židy smetím a romskou menšinu v Maďarsku označil za lidské opice. Přesto mu bylo uděleno nejvyšší státní vyznamenání v oblasti žurnalistiky, údajně díky jeho novinářskému přínosu z minulosti, kdy referoval jako zahraniční zpravodaj o rozpadu Sovětského svazu či válce v Jugoslávii. Po protestech veřejnosti, kdy předchozí laureáti začali vracet svá vyznamenání, nakonec Szanisló na jaře letošního roku ocenění vrátil.
Rasistická aféra se nevyhnula ani Magyar Hirláp a její kořeny pocházejí dokonce z pera osobního přítele premiéra Viktora Orbána a komentátora Zsolta Bayera. Bayer je na vládní politiku úzce napojený nejen díky osobním sympatiím k nejvlivnějšímu muži Maďarska, ale i proto, že stál u zrodu strany Fidesz. Podobně jako kolega z Echo TV měl Bayer nutkavou potřebu svěřit se čtenářům s tím, co si myslí o židovství a Romech a využil k tomu různá fekální přirovnání. Széles i šéfredaktor listu se zachovali jako chytrá horákyně a čtenářům se nejdřív omluvili, následně ale Bayera podpořili v jeho „umění“ využít svobody slova a otiskli prohlášení, ve kterém tvrdili, že Bayerova ostrá rétorika není ničím jiným než reakcí na dalekosáhlé škody, které v zemi svým chováním napáchali levicoví liberálové.
Cestu, kterou v Evropě nastolil Silvio Berlusconi, začíná využívat stále více Evropanů, kteří už netouží jen po penězích, ale i po vlivu na veřejnost. Z těch bývalých východoevropských odvážlivců se italské legendě zatím nikdo nepřiblížil, ale rozhodně nemůžeme říct, že nejde o zdařilé napodobení. Nesmíme však zapomínat, že i mediální magnáti jsou pořád jen lidé z masa a kostí, kterým může srazit hlavu špatně vyplněné daňové přiznání nebo prostě jen náklonnost k nezralým dívkám.
Mariana Pítrová
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024