16. října, 2017 Kateřina Hamplová
Teď už se nemusí kiritofu obávat. Ne vždy tomu tak bylo... Foto: Pixabay/efraimstochter
Po staletí byli Chorvati v několika jihomoravských vesnicích většinovým obyvatelstvem. K přesunu v rámci habsburského impéria je motivoval strach z Turků, před kterými prchali ze své původní vlasti na Balkáně. Někteří přišli pod patronací šlechtického rodu Lichtenštejnů, jenž se snažil znovu osídlit zpustošené oblasti kolem Břeclavi a Mikulova. V případě Chorvatů měl šťastnou ruku, neboť ti se i díky svým zemědělským, sadařským a vinařským schopnostem zařadili k nejbohatším skupinám obyvatelstva na jihu Moravy.
Po Mnichovské dohodě se staly některé chorvatské vesnice (zhruba dvoutisícová komunita) součástí třetí říše a jejich obyvatelé obdrželi německou státní příslušnost. S tím se pojila také povinnost nástupu do německé armády, v jejíchž službách zahynulo téměř tři sta moravských Chorvatů. Zbytek byl podroben intenzívní germanizaci. Poválečný odsun se Chorvatů netýkal, ale lidé, kteří byli do pohraničí přesunuti, aby obsadili vysídlenou oblast, nesli jejich přítomnost nelibě. Chorvati byli totiž příliš tradiční a konzervativní, ekonomicky velmi zdatní a také se jim vyčítal jejich kladnější vztah k Němcům než Čechům. Někteří je dokonce za Němce označovali. Museli tak velmi intenzívně dokazovat svou národní spolehlivost. Nepomohl jim ani fakt, že v roce 1946 nevolili komunisty, ale jako katolíci hlasovali pro lidovce.
Po roce 1948 komunistický režim označil Chorvaty za politicky nespolehlivé a rozhodl o jejich vystěhování, přesněji řečeno „rozstěhování“. Z původních tří jihomoravských vesnic (Frélichova – dnes Jevišovky, Nového Přerova a Dobrého Pole) byli během tří let rozmístěni do zhruba 120 vesnic na severní a střední Moravě, které zůstaly po odsunu Němců vylidněné. Naopak na jižní Moravě se usadili Češi, kteří se vrátili především z Banátu a Sedmihradska. Již v roce 1956 bylo sice vystěhování Chorvatů uznáno za protiprávní, ale do svých původních domovů se vrátit nesměli. Toto rozdrobení chorvatské komunity přispělo velkou měrou k její asimilaci. Navíc téměř čtyřicet let se o moravských Chorvatech jako takových nesmělo mluvit. Teprve po roce 1989 se postupně zformovala iniciativa, která se rozhodla obnovit jejich původní tradice a připomenout osudy této svého času velmi úspěšné národnostní menšiny.
Dnes je na internetu k dispozici česko-moravsko-chorvatský slovník a on-line výuka moravské chorvatštiny. Jazyk představuje svou kompozicí naprostý unikát a jeho ochranou se zabývala i Rada Evropy. Vznik slovníku (a mnoha dalších projektů) iniciovalo Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Tento spolek provozuje také Chorvatský dům v Jevišovce, který zakoupila vláda Chorvatské republiky. Sdružení dále pořádá výstavy a kulturní akce a má na kontě i zpracování sebraných příběhů moravských Chorvatů.
Nyní se podílí na výzkumném projektu s názvem Genetika a příjmení. Jedná se o DNA analýzu genetických markerů v otcovské linii a na realizaci se mimo jiné podílejí Ústav hematologie a krevní transfuze, Kriminalistický ústav Praha, Ústav pro jazyk český a Československá společnost pro forenzní genetiku. Na stránkách sdružení můžeme najít i výzvu pro majitele typických příjmení pro moravské Chorvaty, kterými jsou například Babič, Hubený, Kunický, Kuzmič, Mikulič, Sič, Slunský, Skokanič nebo Šalamon, aby se do výzkumu zapojili.
Zřejmě nejvýznamnějším kulturním počinem sdružení bylo obnovení svátku zvaného kiritof v roce 1991. Slovo kiritof znamená ve starém moravsko-chorvatském jazyku hody a původně pochází z německého Kirchentag (výročí vysvěcení kostela). Kdysi se oslavy připravovaly týden předem zdobením domů, intenzívním úklidem a chystáním velkolepé hostiny. Vše začínalo dopolední nedělní mší a následovalo hraní a tančení po vesnici. Večer se počítalo i s přespolními a návštěvníky z okolí, kteří se zapojili do tancovačky. Prvního večera však tradičně tančili jen nezadaní. Druhý den oslav začínal opět mší, po níž následovala společná modlitba celé vesnice na místním hřbitově. Druhý i třetí večer se opět hrálo a tančilo, tentokráte se do tance zapojili i vdané ženy a ženatí muži. Součástí každého kiritofu byla i třídenní hra v kuželky o kozla, jenž byl vždy po celou dobu pečlivě vystrojený. Kdo získal nejvíce bodů v kuželkách, získal i kozla.
Původně tři dny trvající veselí bylo od roku 2010 zhuštěno do jednoho dne a koná se vždy první zářijovou neděli. Svátek je spojen s chorvatským kulturním dnem. Podle Lenky Kopřivové, místopředsedkyně Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, začíná kiritof česko-chorvatsko-německou mší. Odpolední program pak zahajuje průvod s nazdobeným kozlem. Dříve zvíře většinou skončilo v guláši, dnes už se konzumuje pouze perník ve tvaru kozla. Následuje vystoupení folklórních souborů. Do Jevišovky, kde se akce pořádá, se sjíždějí každý rok Chorvati nejen z České republiky, ale i ze zahraničí, a snaží se tak nezapomenout na své kořeny.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024