11. prosince, 2018 Martin Veselka
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na jabloneckém Horním náměstí. Foto: Martin Veselka
Zároveň se však k městu pojí přívlastky veskrze kulturní a civilizační: sklo, bižuterie a mincovnictví, tedy propojení užitnosti s elegancí, ale i preciznost, novátorství a světovost, které nalezly uplatnění i po zprvu mocensky, posléze hospodářsky vynuceném útlumu zdejší sklářské a bižuterní výroby. Štafetu pak převzaly strojírenství a automobilový průmysl, zejména Liaz, Autobrzdy, Naveta, v současnosti pak udává tón perspektivnější produkce a vývoj elektroniky a bezpečnostních technologií. To se týká hlavně Jablotronu.
I dnešní Jablonečané si navzdory dlouhé řadě šrámů, které město utrpělo po roce 1945, velmi dobře uvědomují, že u nich přetrvalo vytříbenější estetické cítění než jinde. Jeho důsledkem, hnací silou a katalyzátorem zároveň je značná koncentrace umění i kvalitní architektury. Jeden jablonecký básník a spiritus agens řady kulturních akcí k tomu výstižně poznamenává: „Řekl bych, že zdejší mají v sobě jaksi vysoko posazenou laťku v estetice, oblékání a podobně. Domnívám se, že je to charakterem města, kde nikdy neexistovaly ‚dělnické čtvrti‘, kde zdejší průmysl i toho posledního pracovníka vychovával k estetice, kde studenty vychovávala zahraniční obchodní škola a ‚umprumka‘, kde i za komunismu lidé byli ovlivňování západní kulturou – díky pracovníkům z Jablonexu a jeho obchodním zastoupením v zahraničí. Módní přehlídky, muzeum, výstavy, to vše dohromady vytvářelo vysoký standard estetických požadavků místních obyvatel.“
Tato kultivovanost má další aspekty. V Jablonci jsou patrné například inovativnost a flexibilita, což lze nejspíš vysvětlit tradiční orientací na precizní řemeslo, průmysl a obchod. Svou roli sehrává i silné intelektuální zázemí, s čímž možná souvisí fakt, že zde alespoň dočasně byl ponechán značný počet původního německého obyvatelstva, většinou odborníků a umělců. Zároveň zde existuje výraznější kontinuita českého živlu než v jiných sudetských městech, například v České Lípě či Děčíně.
Renesančnost Jablonce pak dotváří na první pohled snad nejzřetelnější rys místních, náklonnost ke sportu a turistice. I ta má kořeny hluboko předválečné a souvisí jistě s přírodními podmínkami (horská příroda, „jablonecké moře“ – tedy přehrada Mšeno, populární rekreační místo již od své kolaudace v roce 1911) i ranou liberalizací volnočasových zájmů místních. Sport je zde takřka zaklínadlo, fetiš. Jako motiv či životní fascinace figuruje i u řady výtvarných umělců z regionu.
Nebylo tu ale vždy takto růžově. Někdy ve 14. století se v hlubokých lesích vynořila osada sice již s dřevěným kostelem, avšak tak chudá, že byla osvobozena od církevních desátků. O století později, v době vleklých náboženských sporů, byla minimálně jednou vypálena a na další téměř stovku let zůstala jen pustým spáleništěm. Od konce 16. století se tu díky bohatým zásobám dřeva začalo prostřednictvím kolonistů z vlídnějšího Novoborska a Krušnohoří rozmáhat sklářství. Avšak tato produkce byla mnohokrát a nadlouho přerušována, až se někdy zdálo, že upadne zcela v zapomnění a převáží nad ní textilnictví. Ta hrstka dřevěných chalup u brodu přes Nisu, jež je zde ještě spíše horskou bystřinou, dlouho trpěla svou izolovaností a nedostupností. Neschůdné cesty způsobily, že ještě v letech 1771–72 v Jablonci přes dvě stě lidí zemřelo hlady, neboť se jim včas nedostalo potravinové pomoci.
Pomalý a zdlouhavý vývoj začal ve slibných okamžicích brzdit sousední Liberec, který jako by tušil budoucího rivala. V roce 1708 zabránil povýšení Jablonce na městys. K dosažení tohoto statusu obci nad Nisou paradoxně o sto let později dopomohl odchod soukenických tovaryšů právě z Liberce, neboť se v tamním rigidním cechu nemohli stát mistry, a zamířili proto právě sem, stejně jako liberečtí evangelíci, kteří se v konzervativnějším městě cítili nesví. Přesto se Jablonci podařilo dorovnat se Liberci – tedy dospět k povýšení na město – teprve roku 1866. Tato v mnohém směšná odvěká konkurence s Libercem existuje dodnes, ač jde spíše – snad s výjimkou fotbalu – jen o jakýsi folklór, vzájemné škádlení, které se do reálných vztahů nepromítá. Ostatně není u nás patrně propojenějších měst – navzdory horské bariéře mezi nimi vedou dvě velké silnice, železnice a také nejdelší meziměstská tramvajová trať (13 kilometrů) u nás. Ta v Jablonci až do šedesátých let navazovala na rozvětvenou síť (21 kilometrů) v členitém terénu, kdy se tramvají dalo dojet na běžky do Janova nad Nisou nebo naopak do Rychnova k nádraží na rychlík do Pardubic či do Prahy.
V 19. století nastal prudký a překotný hospodářský, stavební a kulturní rozvoj města. Nad soukenictvím nadobro zvítězilo sklo, umělé drahokamy, šperky, perle, korálky a kovová bižuterie. Jablonečtí si záhy vydobyli pozice v Evropě i zámoří. Město se konečně dočkalo silnice do Liberce a Trutnova, silničního spojení na jih a nakonec i železnice. Tvář města dostala podobu rázovité změti: v těsném sousedství venkovských lidových chalup živelně vyrůstaly dílny a fabričky i módní velkoměstské činžáky. A také vily zprvu v historizujících slozích, takže jablonecká Gebirgsstraße (dnes Podhorská) začala připomínat reprezentativní vídeňskou Ringstraße, posléze ve stylu secese přijaté ve zdejším prostředí velmi časně i díky nutnosti reagovat na nejnovější módní trendy v bižuterii. Tento sloh je ostatně dodnes pro řadu Jablonečanů určujícím znakem města, třebaže nejvýraznější emblematické stavby – radnice a nový katolický kostel – vznikly až ve třicátých letech v modernistickém stylu blízkém nové věcnosti a funkcionalismu.
Tato bizarní směsice staveb a slohů však měla svébytné kouzlo a genia loci. Pozdější ingredience v podobě paneláků a výtvorů porevolučního prefabrikovaného či zkrátka jen bezradného stavitelství (včetně degradujících úprav toho, co se dochovalo) už tomuto architektonickému tyglíku na uhrančivosti nijak nepřidaly. Navzdory výše naznačené vytříbenosti se navíc Jablonci nevyhnulo několik vln barbarského ničení kvalitní a esteticky utěšené zástavby. Badatel Josef Kunc spočetl, že v letech 1945–2015 bylo v širším centru města zbořeno na 767 objektů, které byly z velké části architektonicky cenné. Jednalo se o typické jizerskohorské chalupy, klasicistní domky z počátků kamenné výstavby města, neorenesanční a secesní činžovní stavby, ukázky meziválečné moderny či tzv. heimatstilu nebo historické průmyslové budovy. Přestože má Jablonec více úředně zapsaných kulturních památek než sousední Liberec a poměrně velkorysou městskou památkovou zónu, k demoličnímu řádění dochází dodnes. Bezprostřední likvidací jsou ohroženy zámeček zvaný Neysseburg, původně patřící někdejšímu recesistickému spolku Schlaraffia, v samém středu Jablonce a bývalá porodnice na jihu města. Smutné je, že se to děje pod taktovkou místních úspěšných podnikatelů Radka Maliny a Dalibora Dědka, kteří místo aby prokázali kultivovanost a velkorysost, jednají v zájmu krátkozraké technokratické perspektivy vyčíslitelného zisku.
V Jablonci nedochází pouze k potýkání starého s novým, velkorysého s maloměstským, ale odedávna také ke střetům národnostním. Dnes už naštěstí nikdo neukrývá, že po nepříliš dobře doložené krátké epizodě českých počátků byl Jablonec od svého obnovení v 16. století z valné většiny německy hovořícím sídlem, nazývaným Gablonz an der Neiße. Nacházel se však v bezprostřední blízkosti jazykové hranice a někdy od konce 19. století stoupal počet českého obyvatelstva, až nakonec za první republiky dosáhl na sudetské město neobvyklých 16,5 procenta. Naopak po válce směl v Jablonci zůstat na poměry socialistického Československa rekordní počet Němců. Šlo většinou o sklářské odborníky, antifašisty nebo příslušníky smíšených rodin. Ještě v roce 1950 tvořili 11,2 procenta zdejší populace.
Soužití přirozeně mělo své temnější okamžiky, jako bylo v roce 1918 zřízení epizodické provincie Deutschböhmen, jejíž rozmetání však jistá část obyvatelstva uvítala s úlevou. Patřilo k nim i tradiční vítězení Německé nacionální strany v místních volbách (jakkoli meziválečný starosta za tuto partaj byl rozumným mistrem kompromisů a vyjednávání), ale i sedmdesátiprocentní podpora henleinovců po jejím rozpuštění v roce 1933. Na tu nepochybně měla vliv také hospodářská krize, jež zdejší region a jeho kruciální průmyslová odvětví postihla obzvlášť těžce.
Z druhé strany pak patřily k nechvalným kapitolám v dějinách soužití řádění revolučních gard a divoký odsun Němců v roce 1945, ale i cílená snaha vymazat paměť o tomto etniku včetně fyzické likvidace staveb jím vytvořených. Dělo se tak pod rouškou očisty od fašismu či vykořisťovatelského kapitalismu. Došlo tak k barbarské devastaci nejen cenné a ikonické sochy rytíře Rüdigera od jednoho z našich nejpozoruhodnějších sochařů Franze Metznera, ale též velké většiny pomníků obětí první světové války, památníků různých osobností, hrobů, či dokonce celých hřbitovů včetně toho židovského. Jako by nestačilo vypálení malebné synagogy od Wilhelma Stiassnyho nacisty během takzvané Křišťálové noci v roce 1938…
Přesto šlo po většinu času o střet zpravidla plodný, směřující ke spolupráci, jejíž podmínkou se dřív nebo později stala vzájemná otevřenost. Dokládají to slova jedné mladé jablonecké básnířky: „Moji rodiče občas vzpomínají, že za jejich dětství v Jablonci zůstalo docela dost ‚německých babiček‘, které prý vůbec neuměly česky, ale normálně to fungovalo. Když o nich mluví, přijde mi, že na to vzpomínají spíš s něhou a milými pocity.“ Snad právě tato přítomnost cizího, ale původního, ryzího elementu napomohla nejen k rozvinutí možná nejvzornější a nejupřímnější spolupráce s odsunutými rodáky v celých Sudetech (viz partnerství se švábským městem Kaufbeueren, jmenovitě čtvrtí Neugablonz, či aktivity kolem Domu česko-německého porozumění v Rýnovicích), nýbrž i k tomu, že v dnešní generaci místních už převládá vyrovnaný vztah k minulosti. Více než stopadesátileté přerývané, leč nepřervané cílení k otevřenosti tedy v Jablonci vydláždilo cestu k nesnadnému, ale o to důkladnějšímu smíření Čechů a Němců, někdejších krajanů.
P. S. Za cenné podněty v rozhovorech o Jablonci a Jablonečanech děkuji svým přátelům Magdaleně Dziewięcké, Heleně Hegerové, Adéle Jiříčkové a Milanu Brožovi.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025