25. září, 2017 Miroslav Šepták
Pokud by získala AfD svého Jörga Haidera, mohly by se začít dít věci. Foto: Wikimedia Commons/sugarmeloncom
Alternativu pro Německu (AfD) a Svobodnou stranu Rakouska (FPÖ) nespojuje pouze modrá stranická barva. Obě se vymezují vůči politice velké koalice křesťanských demokratů a socialistů, čímž oslovují protestně laděné voliče nebo ty, kteří k volbám většinou nechodí. Samy sebe řadí mezi vlastenecké strany a obránce tradičních hodnot. Restriktivní migrační politika, omezení sociální podpory přistěhovalcům a obnovení hraničních kontrol původně nepatřily na přední místa jejich agendy, dnes však náleží k hlavním tématům těchto stran. Shodně požadují zavedení prvků přímé demokracie po vzoru Švýcarska a jsou velmi aktivní při komunikaci s voliči na sociálních sítích. AfD i FPÖ odmítají prohlubování integrace Evropské unie a žádají návrat některých kompetencí členským státům. Oba subjekty se rovněž vymezují vůči záchranářským finančním operacím v rámci eurozóny.
Výsledek AfD připomíná rakouské parlamentní volby v roce 1986, kdy FPÖ získala pod vedením Jörga Haidera 9,7 procenta odevzdaných hlasů. Vládnoucí lidovci (ÖVP) a socialisté sice i nadále varovali před vzestupem Svobodných, ve skutečnosti však vháněli svou politikou stále více voličů do jejich tábora. Tato skutečnost v kombinaci s moderním politickým marketingem FPÖ, Haiderovým charismatem a jeho schopností naslouchat voličům způsobila v roce 1999 politické zemětřesení. Svobodní obsadili v parlamentních volbách se ziskem 26,9 procenta druhé místo. Následný spolkový kabinet ÖVP a FPÖ se pod vedením lidoveckého kancléře Wolfganga Schüssela stal důkazem nepřipravenosti „modrých“ převzít vládní odpovědnost. Ministři za FPÖ totiž nevynikali kompetentností a strana postupně upadla do těžké vnitřní krize. V předčasných parlamentních volbách v roce 2002 ztratila 60 procent hlasů získaných o tři roky dříve.
Rakouský příklad z nedávné minulosti ukazuje, že německé politické strany nemusejí kvůli aktuálnímu vývoji propadat panice. Stačí „jen“ vládnout a pustit se do práce, nikoli tedy měnit kvůli populistům taktiku a ztrácet energii ve vnitřních sporech. Kancléřka Angela Merkelová (CDU/CSU) by měla utvořit reformní koalici s liberály a Zelenými a zaměřit se na důležitá a vládou neprávem opomíjená témata. Těmi jsou například problematika vnitřní bezpečnosti, nízké mzdy v určitých zaměstnáních, nadměrná byrokracie, profesní poplatky pro živnostníky nebo potřebná reforma sociálního systému. V opačném případě se Alternativa, pokud utlumí vnitřní rozpory a najde charismatického lídra Haiderova typu, může vyšplhat k daleko vyšším metám, než je včerejší překvapující výsledek.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025