On byl první. Populista i politický podnikatel

05. června, 2013 RUBRIKA Téma


Miroslav Sládek patřil ve své době k vrcholné špíně české politiky. Ačkoli už je řadu let v politickém důchodu, žije ve své vile v Brně-Útěchově a poklidně si užívá politikou získané miliony, má smysl se jím zabývat. Ukázal totiž cestu a styl, který má v Čechách reálnou šanci na úspěch. Vždyť v roce 1996 volilo republikány 485 072 lidí.

Miroslav Sládek představoval pro polistopadovou politickou scénu objev, že není jen Občanské fórum, které volí „ti hodní“, a komunisté, které podporuje zbytek, jenž brzo vymře. Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ), jak se sládkovci oficiálně nazývali, se stalo sběrným místem protestních hlasů. Již v květnu 1991 měli v průzkumech podporu kolem šesti procent. O rok později se dostali do parlamentu.

Sládek versus Zeman

Sládek byl alternativou pro lidi, kteří se ještě styděli volit komunisty, ale nesnášeli Havlovu „pravdu a lásku“ a nesouhlasili se způsobem Klausovy privatizace. Jen pro připomenutí, sociální demokracie v roce 1992 získala 6,53 % hlasů a na dvacet procent ji tvrdou opoziční rétorikou vytáhnul teprve Miloš Zeman. Republikáni zpočátku vůbec nebyli bezvýznamnou částí roztříštěné opozice, jejím lídrem se ale Miroslav Sládek nikdy nestal. Šéf ČSSD mu vypálil rybník, protože dokázal vládu kritizovat stejně tvrdě a populisticky. Šel „vládě po krku“, ale lidé ho vnímali jako reálnou alternativu.

Stranický týdeník Republika proto Zemana vůbec nešetřil a poukazoval na jeho společnou minulost s Klausem v Prognostickém ústavu. „Všichni prošli komunistickou stranou a všichni jsou z jednoho hnízda, kde byli vychováváni dlouho před listopadem, pod taktovkou StB a ÚV KSČ. Jsou domluveni. Zeman bude hrát povolenou a hodnou opozici, /která lidi/ ukolébá ke lhostejnosti a Klaus bude moci vládnout neomezeně a o to tady samozřejmě jde,“ psal list v roce 1993. Logické sjednocování levice v rámci ČSSD pak Republika prezentovala hlavně jako spojování bývalých komunistů, neúspěšných zkrachovalců a dalších kariéristů. Důvod, proč byl Zeman úspěšnější, je jednoduchý. Miloš Zeman strašlivě toužil po moci a měl větší tah na branku, zatímco Sládek byl sice schopný populista a táborový řečník, ale systematická politika ho nezajímala. Zjednodušeně řečeno, přes ohromnou aktivitu na náměstích, byl líný.

Miroslav Sládek
Názor z Facebooku: „Zdravím pana Sládka, sem Váš velký obdivovatel, člověk jako vy, by měl být prezidentem, a udělat tu pořádek, a vyčistit tu vládnoucí ferbež i s cikánama a poslat je do dolů makat, aby poznaly co to je práce za málo peněz, Vaše názory jsou obdivovatelný a se vším s Vámi souhlasím.“ (Jirkov, Ústecký kraj, 8. září 2012, 16:21) foto: Facebook/MiroslavSládek

Fungování strany

Nabízí se otázka, zda lze vůbec republikány považovat za stranu. Po většinu své existence měla charakter politické ligy a vyžívala se spíše v mimoparlamentních akcích. Miroslav Sládek dokonce zakazoval poslancům své strany účast v parlamentních výborech. Za užitečnější považoval, když lepili plakáty. Aktivita republikánů vzrůstala jen při interpelacích nebo jiných událostech, které přenášela televize.

V případě SPR-RSČ se také nabízí nálepka rodinná firma. Zásadní rozhodnutí v ní totiž činil úzký okruh spřízněných lidí. Kromě Miroslava Sládka šlo o jeho manželku Blanku, milenku Lauru Rajsligovou, tajemníka Jana Vika a několik dalších. Straníci byli na černou práci jako vylepování plakátů a organizace mítinků. Sládek v členech vzbuzoval pocit výjimečnosti a mluvil o nich jako o elitě národa. Fakticky po nich chtěl jen poslušnost a práci zadarmo. Podle řady svědectví se jim v soukromí vysmíval a nazýval je hlupáky.

Jen v letech 1992-1998 získala SPR-RSČ na státních příspěvcích několik desítek milionů korun. Všechny tyto peníze vedení strany vyvedlo ze stranických financí, stejně jako to dělali různí podvodníci, když v 90. letech tunelovali zprivatizované podniky. Republikánská strana skončila podobně, když ji její předseda v roce 2001 nechal poslat do konkurzu. Zatímco strana neplatila faktury a pohledávky, přihlásil se Sládek o plat jeden milion korun.

Kde republikánské peníze skončily? Sládek za ně nechal postavit dvě vily, nakoupil luxusní automobily, jezdil na dovolené a celkově financoval svůj životní styl. Zároveň si dával pozor, aby sám žádný majetek neměl. Na manželku Blanku přepsal vilu v Horoměřicích, na Lauru Rajsiglovou, s níž se Sládek po rozvodu v roce 2000 oženil, zase vilu v Brně-Útěchově. Sládek měl rád drahá auta, sám vlastnil Jaguara. Benzín si obstarával typickým způsobem – obíral stát. Jako předseda poslaneckého klubu měl nárok na služební vůz Škoda Felicia a proplácení pohonných hmot. V období mezi červnem 1996 a červnem 1997 dokázal Sládek vykázat spotřebu 27 tisíc litrů. Typické je pro něj i to, že nechával svého Jaguara několik ulic od budovy Poslanecké sněmovny a přijížděl k ní poslaneckou škodovkou.

Republikáni měli, podobně jako ostatní české politické strany, svou revizní a kontrolní komisi. Činnost těchto orgánů byla naprosto formální. „Pokud se někdo zajímal o účetnictví nebo hospodaření strany, tak to vždycky pana doktora Sládka hrozně rozčílilo,“ popsal jejich práci republikánský poslanec Bohuslav Kuba, který v nich působil. „Tak jsme se tomu radši vyhýbali a potom se akorát přednesla na sněmu výroční zpráva, jaké bylo hospodaření, kolik se utratilo, a to bylo všechno, co jsme z revizní komise mohli zjistit“.

Opozice ve straně

Programová lež, která tvořila jádro republikánství, musela čas od času vyjít na povrch. Vůči Sládkovi periodicky vystupovalo několik typů straníků – lidé, kteří chtěli dělat republikánský program, ale nelíbil se jim Sládkův styl, dále funkcionáři bez požitků nebo ti, kdo se cítili být uraženi chováním předsedy vůči nim samým. Pokud však někdo „zlobil“, mohl se ho Sládek bez problémů zbavit, a to zcela legálně. Stanovy mu totiž dávaly ve straně absolutní moc.

Existenci regionálních vůdců eliminovala organizační struktura, která znala pouze základní organizace a předsednictvo. Je typické, že stanovy příliš neřešily vznik stranické buňky, ale způsob jejího zrušení definovaly naprosto precizně. Mezi vedením a místními organizacemi neexistovaly žádné pravidelné kontakty. Teprve před volbami „vždycky přijel někdo z Prahy a poslal nás lepit plakáty,“ stěžoval si vyloučený předseda místní organizace v Karlových Varech Jan Havel.

Druhým článkem strany bylo pětičlenné předsednictvo, které volil jednou za čtyři roky pečlivě připravený sjezd. Straníci volili pouze předsedu, zbylé členy předsednictva si pak Sládek najmenoval. Podle stanov mohlo předsedu vyloučit pouze předsednictvo na základě petice, kterou musely podepsat 3/5 členů strany. Nikde ale neexistovala jejich evidence. V roce 1998 udávala SPR-RSČ, že má 40 tisíc členů. Ve skutečnosti jich bylo jen několik tisíc a počet se často měnil kvůli odchodům a vylučování. Ani všichni republikáni se zdaleka neblížili potřebnému počtu, který stanovy udávaly pro možnost petice za odvolání předsedy. Sládek nepotřeboval velrybářství, které se tak kritizuje u zavedených politických stran. On si svoje straníky rovnou vymyslel.

Šéf je jenom jeden

Sládkovi protivníci kritizovali jeho politický styl, autoritativní řízení strany a financování strany. Ve všem měli samozřejmě pravdu, ale SPR-RSČ byla založena na vůdcovském principu a pouze Sládek byl zárukou jejího úspěchu. Existence odštěpených stran, které měly v názvu republikánství, ale nikdy nezískaly více než 0,1 hlasů, je toho důkazem. Potom museli straníci trpět i jeho metody dovnitř strany. Ultrakonzervativní antikomunisté postupně odpadli, ze stranických „intelektuálů“ zůstal například poslanec Jaroslav Lhotka, obdivovatel českého fašismu a Radola Gajdy.

Řada členů si navíc svoji roli „užitečného idiota“ ani neuvědomovala, protože Sládek měl pro ně přirozené charisma. Připomeňme ještě jednou i pocit nositelů světla, který se snažil doktor Sládek vzbudit u svých přívrženců. „…do SPR-RSČ vstupují lidé s názorem, lidé odvážní, lidé milující svou vlast, pro kterou jsou ochotni pracovat. Tato část obyvatelstva není stádem, které se dá uchlácholit či zastrašit podle toho, jak to vládnoucí garnituře vyhovuje. Proto jsou Republikáni zárukou toho, že osud vlasti bude ve správných rukou,“ napsala Republika v roce 1992. Tento popis spíše připomíná politickou sektu.

Agilní mladík Tomáš Kebza, který se v 90. letech stal komentátorskou „hvězdou“ Republiky a „proslavil se“ rasistickými a antisemitskými články, patřil k budovatelům Sládkova kultu. „Věrnost PhDr. Sládkovi, věrnost SPR-RSČ, věrnost vlasti a národu – to jsou a budou nezaměnitelné principy našeho boje,“ napsal vášnivý čtenář protektorátní Vlajky a Árijského boje. Sládek se rád obklopoval mladými lidmi, kteří měli blízko do neonacistického prostředí. V pozdějším období byli jeho nejbližšími spolupracovníky Tomáš Vandas, Martin Zbela nebo Jiří Štěpánek, kteří založili mládežnickou organizaci a tvořili spolu s Kebzou autorský okruh, který stranický list Republika posunul do vod protektorátu. Také oni se nakonec posunuli a založili Dělnickou stranu, která se stala místem sjednocení českých neonacistů s politickými ambicemi. Kromě Tomáše Kebzy, který skončil ve vězení. Svůj vztah ke Sládkovi popsal takto: „Byl jsem prostě věrný… A nelituji a nikdy litovat nebudu. Je pouze škoda toho, že se promarnila taková skvělá šance… prostě u některých lidí, včetně mne, vzniklo dosti značné vnitřní sepětí s tou stranou a vlastně i s jejím šéfem, de facto to bylo jedno a totéž, a člověk prostě věřil a věřil.“

Neúspěch 1998

Do předčasných voleb šla SPR-RSČ sebevědomě a mluvila o zisku 15 procent hlasů. Její skutečný výsledek 3,9 % lidí překvapil její příznivce i odpůrce. I když se v roce 1998 provalila řada skandálů spojených s financováním strany, o nichž s chutí informovala média včetně TV Nova, jsou příčiny neúspěchu mnohem hlubší. Ve volbách 1998 se spojilo pro republikány několik nepříznivých faktorů. Dotvořilo se stranické spektrum se dvěma póly (ODS a ČSSD), což oslabilo schopnost republikánů působit jako nevyhraněná středová strana. Voliči SPR-RSČ také byli mnohem levicovější, než udávali. Vždyť 2/3 potenciálních příznivců přiznaly, že by jako druhou možnost vybraly ČSSD nebo KSČM.

Republikáni rovněž nedokázali zmobilizovat prvovoliče a nevoliče, kteří v roce 1992 a 1996 tvořili významnou část jejich elektorátu. Podle výzkumu Milana Kreidela a Kláry Vlachové dokázala strana v roce 1996 získat hlasy 14 % nevoličů (včetně prvovoličů), o dva roky později již pouze 4,8 procenta. Díky předčasným volbám byly také k „dispozici“ jen dva ročníky mladých, kteří již nebyli tolik nakloněni pravicovému radikalismu jako generace první poloviny 90. let, kdy začínalo hnutí skinheads a kapela Orlík.

SPR-RSČ také v kampani chybně vsadila na témata, která voliči nepovažovali za hlavní. Volební program republikánů byl zaměřený spíše na vymezování proti Romům, kriminalitu nebo odpor vůči Německu a tehdy více NATO než Evropské unii. Volby 1998 ale byly pravo-levým střetem, kde hlavní roli sehrály sociální otázky a nezaměstnanost. Republikáni si nedokázali udržet pozici strany, kterou volí významná část lidí nespokojených se svou sociální situací. Voliči ČSSD, KSČM a SPR-RSČ se nacházeli v prostoru levice-autoritářství (levicovost v ekonomických přístupech a autoritářství v politických procedurách). Potenciální voliči republikánů je sice hodnotově neodmítali, ale jejich identifikace se stranou byla malá. Dali prostě přednost levicovým stranám. Zůstalo jen tvrdé jádro příznivců, které tvořilo asi 70 procent voličů strany. Při podpoře kolem pěti procent, kterou SPR-RSČ dávaly předvolební průzkumy, to odpovídá reálnému zisku republikánů. Pětiprocentní hranici překročila SPR-RSČ pouze ve své baště v severních Čechách.
Nový vůdce? (foto: Facebook/TomioOkamura)

Boj o nástupnictví

Republikáni jako strana z parlamentu zmizeli, o jejích voličích se to říci nedá. Pokud tito lidé přijdou k volbám, získá jejich hlasy spíše KSČM, zemanovská ČSSD nebo „něco“ jako Věci veřejné. Zcela jistě by nevolili Karla Schwarzenberga nebo Petra Nečase. Kandidátů na Sládkova pokračovatele se za posledních 15 let objevilo poměrně dost. Neuspěli, i když například Jana Bobošíková a její Suverenita měla po jistou dobu šanci. Neměli jeho schopnosti, a hlavně – základem úspěchu jakéhokoli populisty je krize. Navíc nesmíme zapomínat, že o populistické hlasy v Česku bojují nejen „přiznaní“ populisté. Tento typ voliče dokáže oslovit také KSČM, ČSSD, pokud v jejím čele stojí Zeman či Paroubek, nebo klausovský proud v ODS.

Sládek ukázal cestu jak oslovit „lid“, naštěstí ale nezískal přímý vliv na chod státu. Jeho zájem se zaměřil spíše na získávání peněz pro osobní účely. Stal se politickým podnikatelem a prvním stranickým tunelářem. Mnohem nebezpečnějším pokusem byly Věci veřejné, které na SPR-RSČ dokázaly dobře navázat svým bojem proti „dinosaurům“ a kritikou fungování politické systému. Ve spojení s politickým marketingem dokázal Vít Bárta krátkodobě získat reálný vliv na chod českého státu.

Sládkovi na začátku kariéry se v tuto chvíli nejvíce blíží Tomio Okamura a jeho Úsvit přímé demokracie. Ačkoli působí jako šašek, má zároveň i schopnosti, které ho činí velmi nebezpečným. Je škoda, že nezůstal sympatickým investorem ze Dne D a dal nám nahlédnout i do svojí duše. Před novým Sládkem nás v roce 2014 může ochránit to, že na boj o jeho voliče je příliš mnoho kandidátů a příklad Víta Bárty může potenciální voliče Okamury odradit. Uvidíme…

Petr Zenkner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.