05. června, 2013 Martin Petr
Byly doby, kdy jej jistá část veřejnosti vnímala jako vítanou novou tvář slovenské pravice, neřku-li jejího nového lídra. Dnes jeho jméno však spíše vyvolá v lepším případě pobavený úsměv, v horším vyjde z úst nějaké to libozvučné peprné slůvko. Enfant terrible slovenské pravice, profesionální rebel proti všem a všemu. S příčinou. Igor Matovič.
Úspěšný podnikatel
Pokud by Matovič zůstal u své podnikatelské kariéry, mohl by si v obývacím pokoji asi už vystavovat několik podnikatelských cen. Krátce po vystudování vysoké školy se mu povedlo založit a rozvíjet poměrně úspěšnou síť regionálních tiskovin, které byly zdarma distribuovány téměř po celém Slovensku. Ačkoliv to byly obyčejné inzertní noviny, nikdy nechyběl televizní program, a tak důchodci jeho tiskoviny mnohdy používali i jinak, než jako podložku pro loupání brambor. Matovič vytušil příležitost a začal mezi inzeráty lokálních středně úspěšných firmiček a oznámení pospolitého lidu vkládat své komentáře, směřované proti tehdejší vládní koalici Směru, Hnutí za demokratické Slovensko a Slovenské národní strany. Jelikož tato vláda byla orientována spíše doleva, začal se Matovič profilovat spíše pravicově. Tuto nálepku mu již nikdo neodpáral, i když po bližším pohledu na jeho současnou činnost je jakékoliv politické zařazení přinejmenším komplikované.
Hesla pro loňské volby, v nichž hnutí Obyčejní lidé uspělo. Vládne však Robert Fico. (foto: Facebook/Hnutieobycajniludia)
(Znovu)vynálezce kroužkování
Matovičových komentářů si povšimnul i kdysi rádoby lídr slovenské pravice Richard Sulík, také někdejší úspěšný (dokonce mezinárodně) podnikatel. Slovo dalo slovo a Matovič a jeho tři věrní se ocitli na kandidátce Sulíkovy Svobody a solidarity. Již zde se projevil další podstatný rys Matovičovy osobnosti, a to schopnost zaujmout a přitáhnout pozornost veřejnosti. Můžeme jenom spekulovat, jaké pořadí by Sulík přisoudil Matovičovi na kandidátce za „normálních“ okolností. V každém případě, Matovič, hrající si na obyčejného člověka, si skromně vymínil poslední místo. A jeho tři kamarádi byli umístěni hezky pospolu, přímo nad ním.
Ač se to zdá v realitě české žurnalistiky téměř k neuvěření, komentáře v bezplatných tiskovinách zapůsobily tak dobře, že Matovič a jeho družina (znovu) naučili slovenského voliče „kroužkovat“, ale také kroužkovat efektivně. Všichni čtyři se stali poslanci Národní rady Slovenské republiky, Matovič získal čtvrtý největší počet hlasů mezi politiky na kandidátce. A show mohla začít naplno.
Bavič na pokračování
Že s Matovičem (a potažmo Sulíkem) přijde do slovenského parlamentu nová krev, v to doufali mnozí voliči pravice. Ostatně, nezanedbatelná část z nich jim proto, zapomínajíc na předchozí nezdary s novými stranami na jednu noc (pardon, použití) Rudolfa Schustera, Pavla Ruska a dalších a doufajíc v lepší zítřky slovenské politické scény, dala hlas. Ono se v podstatě tito voliči nemýlili. S Matovičem skutečně přisel nový vítr (škarohlíd nebo meteorolog by možná namítl, že místo mořského vánku přišlo mrazivé tornádo, ale to ponechme stranou).
Ještě v euforii z téměř zázračné porážky Fica slovenskou pravicí, ani ne dvě neděle po volbách 2010, Matovič využil první příležitosti k zviditelnění se. V on-line rozhovoru pro jeden ze slovenských deníků uvedl, že mu nejmenovaná osoba (kterou ale nenápadně stihl mezi řádky poměrně jasně charakterizovat) nabídla 20 miliónů eur za to, že způsobí pád vlády tím, že on a jemu věrní nevysloví důvěru nově vznikající pravicové vládě. Kauza však poukázala na další zajímavou Matovičovu vlastnost – když se o celý případ začala zajímat policie, nový nadějný pravicový politik se zmohl jenom na prohlášení, že celou historku mu vyprávěl jako žert kamarád někde u piva. Slovensko se bavilo.
O měsíc později už odcházel z vlády, která ještě ani nestihla vzniknout, jelikož premiérka Radičová údajně nezahrnula jeho požadavky do vládního prohlášení. Nakonec se vše ale podařilo dohodou urovnat a Matovič se Sulíkem se ostentativně dohodli, že nebudou zlobit. Matovič tedy v krátké době ukázal, že ho ve škole neučili PR zbytečně. Měsíc po volbách byl, ač de facto vedl stále ještě jenom budoucí formaci se čtyřmi poslanci, jedním z nejsledovanějších politiků.
V podobném duchu se nese celé Matovičovo působení. Kromě toho, že se stihl téměř do roka a do dne rozhádat se svým téměř stranickým šéfem Sulíkem, s nímž zdatně soupeřil o titul enfant terrible pravice při každé myslitelné i téměř nemyslitelné příležitosti, stihl mladý politik schytat za svou drzost i výchovnou facku od staré harcovnice ze Slovenské národní strany Anny Belousovové. Ta předčila i neudělení pokuty za parkování na přechodu za asistence televizních kamer, což mělo upozornit na absurditu poslanecké imunity.
Koho vlastně zastupuje Igor Matovič? (foto: Facebook/Hnutieobycajniludia)
Lídr pravice (?)
Ač by se nejeden komik výše uvedeným výčtem nadobro vyčerpal, Igor Matovič prokázal, že není hvězdou jediného hitu. Po tom, jak se mu společně se Sulíkem podařilo zařídit předčasné volby v roce 2012, když nehlasoval pro euroval, se opětovně dostal do pozornosti médií. Založil projekt Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO). Nešlo a nejde stranu, protože toto občanské sdružení bylo vědomě budováno bez jakýchkoliv struktur a lze se velice úspěšně ptát, jestli tato parta měla někdy nějaký společný program. Snad Matovičovo motto „škodit všem, co jsou u moci“ by mohlo být úspěšným volebním sloganem, ale tak daleko ještě politika na Slovensku nedošla.
Matovičovy vlastnosti se projevily v plné míře i u projektu OĽaNO. Nejdříve nadchnul vysloužilé politiky slovenské pravice kolem Vladimíra Palka, kavárenské „slušňáky“ kolem Petra Osuského, novináře Eugena Kordu, který jako jeden z mála v Česku přinášel na Nově objektivní zpravodajství o dění na mečiarovském Slovensku, a poté do čela své kandidátky postavil teoretického fyzika Martina Mojžiše, známého častého diskutéra z Večerů pod lampou Štefana Hríba. A slovenský volič pravice opět (nepoučitelně) jásal. Zrodil se černý kůň předčasných voleb, možná i nový lídr pravice.
Show must go on
Ale to by nebyl Matovič, aby nepřichystal nějaké překvapení. Požádal slovutné vysloužilé politiky slovenské pravice, aby před volbami absolvovali sezení na detektoru lži ohledně korupce. Supernova slovenské pravice v té chvíli zhasla a nezávislé osobnosti se z kandidátky vesměs ještě před volbami poroučely. To ale nezabránilo Matovičovi získat třetí nejvyšší počet hlasů, tedy necelých 9 %.
Matovič zamířil do opozice vůči jednobarevné vládě Směru, ale stihnul se vymezit i vůči pravicové opozici. Ve snaze hrát jakousi třetí sílu slovenské politiky (s obdobným úspěchem jako de Gaullova Francie za studené války) pomalu upadá do zapomnění a už ani jeho kousky nejsou tím, čím bývaly.
Bylo by ale velice mylné tohoto rebela s příčinou zatracovat. Proč? Za prvé proto, že je to Matovič. A za druhé například proto, že na Slovensku trpícím v důsledku krize dostávají slovo samozvaní spasitelé typu Tibora Eliotta Rostase, upozorňujícího kromě jiného na otravy dětí vakcinací a rizika zavedení „čipokracie“. Až se ti dva, nebo jim podobní, spojí (ideologicky a povahově od sebe asi daleko nemají), začne ta pravá show a všichni na Slovensku budou plakat. Otázkou zůstává, jestli smíchy.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024