07. května, 2026 Martin Veselka
Tyto rodné kouty se navíc v poválečné době proměnily během pouhých pár dekád mnohdy s takovou vehemencí, že jsou pro nezasvěcence, který by měl porovnávat jejich podobu tehdejší a dnešní, doslova k nepoznání. Ani tato dynamika hmotného a vizuálního vývoje, který má mnohem spíš povahu rázného přelomu (potažmo série přelomů) než plynulého průběhu, nebyla dříve – až na opravdu dramatické dějinné zvraty, jež s sebou nesly dočasný zánik osídlení – ničím přirozeným.
Připusťme však, že zatímco o rodné domy v pravém slova smyslu jsme většinově přišli, o rodišti – tj. domovském prostoru, sídle a krajině, jež jsou spjaty s dětstvím a dospíváním člověka – se stále ještě bavit lze. Tedy že velká část lidí ještě sdílí tuto zkušenost, byť každý pochopitelně trochu jinak místně podmíněnou. Domnívám se, že právě tato rodná lokalita, ať už její šíři chápeme jakkoli, nám chtě nechtě nahradila tradičnější rodné chalupy, domy, byty, o netypičtějších místech s ještě silnějším symbolickým potenciálem (např. seník, kámen, dub) ani nemluvě. Přispívá k tomu také to, že s narůstající mobilitou, flexibilitou a v neposlední řadě i množstvím volného času – rozuměj času, během něhož nejsme pracovní povinností poutáni k určitému místu – se rozšiřuje i náš prostorový rádius.
Náš typický předek byl životem i prací vázán na své obydlí (velmi často rodné), zemědělskou plochu v jeho blízkosti nebo řemeslnou dílnu přímo v něm, dále na svou vesnici či městečko a pak na omezenou výseč okolní krajiny, kam se ovšem vydával vcelku zřídka a vždy účelově: na trh, na úřad, na pouť.
Nás oproti tomu provází od raného dětství prostor mnohem širší: Ulice, prostranství a parky v rodišti se záhy stávají místem našich dětských her a výprav, cest do předškolních i školních zařízení, do obchodů a za povinnostmi, ale i za příbuznými, přáteli, zábavou nebo zkrátka cest „jenom tak“ – pro potěchu z pohybu a pobytu venku. Přičemž všechna tato místa spolutvoří – ve své reálné fyzické podobě i naší niterné představě o nich – naše rodiště.
A ač by pro nás tyto rodné lokality měly mít symbolický význam a hodnotu přinejmenším takovou jako tradičně velebený rodný domek, s údivem a rozčarováním už od dětství sleduji, jak macešsky se k nim chováme. Ať už svou bezprostřední aktivitou, anebo trpným přihlížením – někdy bezelstně, jindy cynicky – dopouštíme, aby tato naše rodiště měnila drasticky svou tvář, tak jak jsme ji znávali. Bez ohledu na jejich dosavadní historické, kulturní, estetické a symbolické kvality. A zejména bez ohledu na jejich zásadní význam pro naši identitu: individuální i kolektivní.
Zbořením nebo zhyzděním stavby, kterou v minulosti vybudovali konkrétní lidé z autentických materiálů převážně vlastníma rukama a pro sebe či pro konkrétního zájemce poškozujeme hmotnou i nehmotnou paměť místa a jeho obyvatel. Vznikne-li na místě této stavby anebo z této stavby více či méně typizovaný novotvar z prefabrikátů – realizovaný anonymními námezdními dělníky, které nemotivuje láska k řemeslu ani radost z poctivě vykonaného díla, ale výhradně strastiplná ekonomická situace v zemi jejich původu –, nezískáváme tím adekvátní náhradu. Notabene když se jedná o novotvar budovaný pro abstraktní cílovou skupinu klientů, nadto zpravidla bez jediného přírodního materiálu místní provenience, se zanedbatelným podílem ruční práce a s vizuální bezohledností vůči okolní zástavbě. Nerodí se nová mnohovrstevnatost, nýbrž typizovaná sterilita.
Zanikají-li takto drasticky stavby coby nositelé hmotné paměti, zraňuje se, krvácí a vytrácí i paměť nehmotná – tj. ta naše. Kolik vzpomínek se nám vybaví při procházce vesnicí prarodičů. A co z nich zbude, necháme-li ji odtěžit tak jako Libkovice u Mostu? Co všechno se nám rojí hlavou při pohledu na naši základní školu, třeba i třicet let po opuštění jejích škamen? A co vyvolá pohled na stejné místo, byla-li zbořena jako třeba liberecká škola Na Žižkově ve čtvrti Rochlice? Jaká loučení a radostná shledání, jaké chvíle natěšeného čekání před výletem a příjemné únavy po návratu se nám vybaví, čekáme-li zas a znova na libereckém vlakovém nádraží, jehož nemalou část včetně většiny historických perónů chce v nadcházejících letech Správa železnic zdemolovat? A vytanou tytéž obrazy i v jeho novém šatu z chladného betonu poněkud nelidských proporcí, který se nebude lišit od jiných obdobných realizací v libovolném koutě světa?
Toto nemá být manifest zapšklého konzervatismu ani lamento nad jakýmkoli projevem vývoje, respektive – chcete-li – takzvaného pokroku. Je to výpad proti slepé, necitlivé a neprozíravé destrukci, která po sobě nezanechává jen šrámy na tváři našich rodišť, trápící jistě nejenom estéty a staromilce, ale především hluboké jizvy v naší paměti, respektive – chcete-li – duši. Ničením hmotné kontinuity vymazáváme – krom genia loci, tolik významného pro originalitu a svébytnost míst, a tedy i pro jejich všeobecnou prestiž a turistický potenciál – především „spouštěče“ kolektivního vzpomínání, které jsou podstatným pilířem společné identity obyvatel jako celku.
Způsobujeme tím vykořeňování. Právě to je totiž nejčastějším důsledkem roztrpčené a zahořklé nostalgie, jež se v nás ozve při pohledu na „naše místo“, které náhle, beze stopy a zpravidla bez opravdu nevyhnutelné příčiny zmizelo. Přitom vykořenění, což tak nějak víme už několik desítek let, je ne-li hlavní, tak významnou prapříčinou sociálních problémů. Most a celý Ústecký či Karlovarský kraj, Karviná a většina Moravskoslezského kraje, ale též prakticky všechna velká panelová sídliště či rozkulačený venkov, jakož i dlouhá řada přerůzných dalších lokalit budiž toho důkazem a ilustrací.
Není tedy uchování staré zástavby coby nositelky paměti i v zájmu společnosti? Nemůže určitá konzervace podoby míst přispět k uklidnění kolektivní duše? K jejímu stmelení skrze zachování hmatatelného projevu kontinuity? K udržení společné identity? Neboť – zopakujme – bez paměti není identita možná. Ztráta paměti – ať už má podobu jejího vytracení, přetržení, její nepřítomnosti či nezrození vlivem destrukce určitého místa – s sebou vždy nese pošramocení identity, té osobní i té kolektivní. A v jiné rovině samozřejmě i závažné kognitivní ztráty: nemožnost srovnání s dřívějškem a poučení z minulosti, znesnadnění konfrontace s jiným, neobvyklým, „nednešním“, a tím zúžení perspektiv…
Přičemž výše řečené platí nejenom pro stavby veřejné a nějak významné, nýbrž pro všechny staré, hodnotné a nějak signifikantní stavby, pro všechny domy se zjevnou pamětí. Soukromé vlastnictví není a nesmí být zlatým teletem. Destrukce hmotného dědictví má totiž celospolečenský dopad, který je nadřazen partikulárním zájmům jednotlivců či oligarchických skupin. Podobně jako netolerujeme znečišťování ovzduší, vypouštění jedů do řek nebo vznik černých skládek – a to bez ohledu na vlastníka zdroje či pozemku, kde příslušná bezohlednost bují a škodí –, nesmíme tolerovat ani zraňování naší paměti a identity.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026