12. března, 2026 Tomáš Fošum
Petr Fiala (vlevo) předal loni v prosinci Andreji Babišovi premiérský post. Foto: Vlada.gov.cz
Když se letos v lednu na kongresu ODS loučil Petr Fiala s funkcí stranického předsedy, v uvolněném projevu prohlásil, že šlo o dvanáct úspěšných let. Je pravda, že když stranu po jejím historicky nejhorším výsledku ve sněmovních volbách na začátku roku 2014 přebíral, mnozí jí věštili odchod na smetiště dějin. To se nestalo, ale občanští demokraté se pod Fialovým vedením dlouhé roky hledali. A svým způsobem se hledají dodnes.
Ve sněmovních volbách v roce 2017 skončila ODS na druhém místě, ale získaných 11,32 procenta hlasů pro kdysi třicetiprocentní stranu úspěchem rozhodně nebylo. Oproti historickému dnu ze října 2013 si polepšila o necelé čtyři procentní body.
I v následujícím volebním období Fialova mise dlouho mířila k neúspěchu. Zlom nastal ke konci roku 2020, kdy ODS vytvořila společně s KDU-ČSL a TOP 09 předvolební koalici Spolu, jež vznikla i díky tomu, že lídři ostatních stran Petru Fialovi lidsky důvěřovali. Trojkoalice pak v říjnu 2021 dosáhla nečekaného volebního vítězství a společně s hnutím STAN a Piráty sestavila vládu.
Přispěla k tomu souhra okolností. Nejdůležitější faktorem bylo propadnutí přibližně milionu hlasů, když hned tři potenciální koaliční partneři dosavadního premiéra Andreje Babiše a jeho hnutí ANO zůstali těsně pod pětiprocentním volebním prahem pro vstup do Poslanecké sněmovny. V roce 2025 se už propadnutí hlasů nezopakovalo. Strany Fialovy vlády tak navzdory tomu, že dohromady svůj volební zisk dokonce navýšily, skončily v opozici.
Fialovu vládu od začátku srážela zjevná nepřipravenost. Bezpochyby to neměla lehké, když nastupovala v době rychle rostoucí inflace, načež se naplno rozhořela válka na Ukrajině, jejímž vedlejším efektem byla energetická krize. Navíc ne všechny chyby nebo nedokonalé kroky lze vyčítat Petru Fialovi. Jednalo se o koaliční vládu pěti stran, jež občas obtížně hledaly shodu.
Nicméně za to, že ODS neměla dostatek kvalitních kandidátů na ministerská křesla a promyšlený reformní program, Petr Fiala odpovědnost bezpochyby nese. Od začátku byl samozřejmě limitován tím, že do strany vstoupil krátce předtím, než se stal jejím předsedou. Bývalému rektorovi Masarykovy univerzity se prý proto v ODS přezdívalo hostující profesor. Příliš pak po celou dobu spoléhal na lidi, kteří ho do strany přivedli. Týká se to hlavně kontroverzního Pavla Blažka. Spojenectví s ním stálo Fialu nemálo politických bodů.
Ve zmíněném projevu na rozloučenou Petr Fiala své spolustraníky vyzval, aby jeho nástupce opatřili silnějšími pravomocemi. Zmínil, že on sám chtěl například přivést na kandidátky výrazné osobnosti mimo ODS, ale se zlou se potázal. Přitom nevýraznost lídrů některých krajských kandidátních listin patřila k důvodům loňské porážky koalice Spolu ve sněmovních volbách.
Můžeme v tom vidět Fialovu neschopnost prosadit ve straně svou, ale sílu krajských organizací museli respektovat též jeho předchůdci v čele ODS, a to i takový ranař jako Mirek Topolánek. Není ani fér srovnávat Fialu s Andrejem Babišem, který ve stranické politice působí zhruba stejně dlouho jako on. Babiš hnutí ANO de facto vlastní a může si v něm dělat, co chce. Když se mu nějaký politik ANO znelíbí, může ho vyměnit, aniž by se musel trápit, co na to řekne některá regionální organizace.
Navzdory nouzi o kvalitní ministerské kandidáty a nepřipravenosti však bilance Fialovy vlády není ani zdaleka tak špatná. Udělala změny v penzijním systému, které byly nepopulární, ale zároveň představovaly důležitý krok k jeho udržitelnosti. Zvládla příchod statisíce ukrajinských válečných uprchlíků. Během jejího mandátu se Česko zbavilo závislosti na Rusku v dodávkách ropy a plynu.
Vláda se také snažila o konsolidaci veřejných financí, byť zůstala daleko za očekáváním i svými sliby. Tady jí ovšem podrážela nohy asi největší politická hrubka Petra Fialy. Paradoxně k ní došlo ještě předtím, než se dostal k moci. Na konci roku 2020 kývla ODS coby opoziční strana na nabídku Andreje Babiše a společně s jeho hnutím ANO a SPD prosadila ve sněmovně v rámci zrušení takzvané superhrubé mzdy výrazné snížení daní z příjmu fyzických osob. Jednalo se sice o dlouhodobý cíl ODS, ale došlo k němu bez toho, že by byly seškrtány výdaje státního rozpočtu, což vedlo k výraznému prohloubení deficitu. Navíc se tak dělo uprostřed pandemické krize.
Tento krok byl ze strany ODS o to nepochopitelnější, že ho po ní nikdo nežádal. I ti největší ekonomičtí liberálové by pochopili, že v době, kdy nemocnice praskaly ve švech, ekonomika kvůli pandemickým opatřením nemohla naplno fungovat a nikdo nevěděl, co bude dál, nebyl na snižování daní vhodný čas. ODS slibovala, že až se dostane do vlády, bez problémů škrtne desítky miliard na výdajové straně rozpočtu. To se však nestalo. Jestli někde chybí Fialovi sebereflexe, je to právě nepromyšlený způsob zrušení superhrubé mzdy.
Tehdy u něj zjevně zvítězila ideologie nad odpovědností, kterou se přitom rád zaštiťuje. Petr Fiala nejspíš dlouho splňoval představy části spolustraníků o předsedovi ODS. Konzervativec a euroskeptik, jenž mluvil o poctivé pravicové politice a politické soupeře včetně hnutí ANO označoval za levici. To už ale nyní u něj úplně neplatí. Nemusíme to hned nazývat hlubokou sebereflexí, každopádně Petr Fiala v řadě oblastí prošel znatelnou názorovou proměnou.
Bylo to vidět i na zmiňovaném lednovém kongresu ODS, kde Fialu ve funkci předsedy nahradil Martin Kupka. Zatímco ostatní mluvili o návratu ke kořenům a odmítali se dále „rozpouštět“ v koalici Spolu, Fiala ve svém bilančním projevu prohlásil, že dělení na pravici a levici není dnes to nejpodstatnější. Hlavní konflikt se teď podle něj vede mezi demokraty na jedné straně a populisty a extremisty na straně druhé. U nás hlavní výzvu pro demokraty představuje Babišovo hnutí ANO, které nazval bezhodnotovou mocenskou mašinérií a soupeřem, na nějž staré recepty nefungují. Demokratické síly se tak podle Fialy musejí i nadále spojovat, aby měly v příštích volbách vůbec šanci na úspěch.
Profesor politologie Petr Fiala na některé své kritiky působí jako muž odtržený od reality. Tento dojem občas podporovaly nepovedené marketingové tahy, jako bylo třeba slibování „německých“ platů. Fialův současný popis politiky u nás i ve světě je však v mnohém přesný. Dobře také vnímá otřásání dosavadního mezinárodního řádu, které symbolizuje ruská válečná agrese vůči Ukrajině a sebestředná politika staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa.
U Petra Fialy v této souvislosti dochází k jakémusi koperníkovskému obratu ve vztahu k Evropské unii. Ještě v roce 2014 posměšně říkal, že nezná žádný bruselský recept, který by fungoval. O evropské integraci psával jako politolog kritické texty. Teď ovšem prohlašuje, že v oblastech, kde je to možné, potřebujeme více Evropy. Své starší výroky o Evropské unii si prý dokáže obhájit i dnes, ale zároveň víceméně přiznává, že se jeho pozice změnila. Nad starým kontinentem visí stín agresivního Ruska i ztráty jistoty, že mu Spojené státy v případě nouze pomohou. Ve chvíli, kdy začíná převažovat právo silnějšího, se slabší musejí spojit.
Fiala během let nezměnil názor jen na Evropskou unii. Stejně tak se „rozžehnal“ s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Zatímco v roce 2015 pózoval u plotu, který nechal Orbán vybudovat na maďarsko-chorvatské hranici proti migrantům, dnes varuje před jeho autoritářskými sklony. V roce 2016 víceméně přivítal vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, v posledních letech se už k němu ale nehlásil. Nedávno se na rozdíl od premiéra Babiše jasně postavil za Grónsko, které si začal Trump nárokovat.
Když se vrátíme k Fialovu vládnutí, byla to právě zahraniční politika, která v očích mnohých voličů zachránila jeho pověst. Na nepřijatelnost kremelského imperialismu totiž názor měnit nemusel. Začátek plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 umožnil Fialovi postavit se na tu správnou stranu.
O čtyři roky později si můžeme oprávněně klást otázku, zda česká finanční pomoc Ukrajině byla za Fialovy vlády dostatečná. Nicméně za českou muniční iniciativu jsou Ukrajinci dodnes vděční. A dnes již slavnou cestou vlakem do obleženého Kyjeva v březnu 2022 prokázal Fiala osobní odvahu.
Pro Ukrajinu bylo každopádně lepší, že v té době vedl vládu on, a nikoliv Andrej Babiš. Ten se řídí hlavně průzkumy veřejného mínění a jeho elektorát zůstává ve vztahu k pomoci Ukrajincům rozdělen. Je to i vidět na lavírování, které staronový premiér Babiš vůči zemi čelící ruské agresi předvádí. Dělal to i v opozici. Těžko si představit, že by za jeho vlády vznikla například právě muniční iniciativa. Tu chtěl ostatně po nedávném návratu k moci zrušit, což nakonec hlavně kvůli tlaku ze strany spojenců neudělal.
S odstupem času bude vláda Petra Fialy možná hodnocena lépe než dnes. Paradoxně jí k tomu může dopomoci současná vládní koalice, jejíž složení je zárukou budoucích přešlapů v domácí i zahraničí politice. Svědčí o tom již prvních pár týdnů, kdy jsou ANO, SPD a Motoristé sobě u moci. Pokud však ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN či Piráti pomýšlejí na brzký návrat do vlády, jenom s kritikou Babiše a spol. si nevystačí. Musejí si rychle vyhodnotit, co učinili v minulém volebním období dobře a co naopak špatně. Z Petra Fialy by se přitom neměl dělat ani hrdina, ani obětní beránek. Noví lídři by se měli poučit z jeho chyb, ale vyplatí se mu rovněž naslouchat. To, co dnes říká o nutnosti spojování demokratických sil a zahraniční politice, totiž často dává smysl.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026