Polské volby: vrásky na čele stranických předsedů

21. října, 2019 RUBRIKA Glosy


image-PISVolební večer Práva a spravedlnosti. Předseda Jarosław Kaczyński s kyticí, napravo tleská premiér Mateusz Morawiecki. Vlevo stojí bývalý ministr vnitra Joachim Brudziński. Foto: Facebook/pisorgpl

 

Nedávné parlamentní volby v Polsku vyhrála pravice sjednocená pod praporem strany Právo a spravedlnost se ziskem 43,59 procenta odevzdaných hlasů. Udržela si tak většinu v Sejmu, když obdržela stejně mandátů (235 z celkových 460) jako před čtyřmi lety. Přesto předseda Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosław Kaczyński nemá důvod k jásotu, a to nejen proto, že jeho formace ztratila kontrolu nad Senátem. A protože mají i ostatní straničtí lídři o čem přemýšlet, je polská politická krajina nyní daleko pestřejší, než by napovídala pouhá volební aritmetika.

 

Průzkumy preferencí dlouhodobě potvrzovaly výraznou převahu Práva a spravedlnosti. Jakýkoli zvrat se tak od začátku zdál být málo pravděpodobný, zatímco pravicový sklon nového parlamentu byl téměř jistý. Dvě nejsilnější strany – PiS a opoziční Občanskou platformu – totiž spojují nejen konzervativní kořeny, ale dokonce i personální pouta: nemálo jejich prominentních představitelů v minulosti přestoupilo z jednoho tábora do druhého. Například současný ministr vědy a vysokého školství ve vládě PiS Jarosław Gowin (formálně je předsedou satelitní strany Porozumění, která v posledních letech kandiduje ve volbách na listině Práva a spravedlnosti) byl dříve ministrem spravedlnosti za Občanskou platformu.

 
Aféry versus konjunktura

Konzervativní populisté z PiS vděčí za volební vítězství mimo jiné své značné odolnosti vůči aférám. Pochybnosti vyvolal například podezřele výhodný nákup pozemků v podání premiéra Mateusze Morawieckého. K němu sice došlo již před lety, ale informace o něm vyšly na světlo až letos. Dodnes nevyjasněná zůstala kauza kolem nakonec neuskutečněné výstavby dvou věžáků ve Varšavě, o níž v utajení osobně vyjednával Jarosław Kaczyński. Nic z toho se na výši stranických preferencí neodrazilo. Partaj by mohly ohrozit snad jen mravnostní skandály, které ale píaristé PiS velice zručně překrývají jinými tématy, jež nejsou pro konzervativní elektorát příliš důležitá. Takový mechanismus spustili v případě dnes již bývalého maršálka sejmu Marka Kuchcińského. Jeho nedávná rezignace byla oficiálně spojena s využíváním služebního letadla k privátním účelům. Ve stínu tak zůstala skutečnost, že jeho jméno figuruje v takzvané podkarpatské aféře, v níž jde o nejasné vztahy politiků a příslušníků tajných služeb s lidmi z podsvětí čerpajícími zisky z prostituce na východě Polska.

Vedle nezvykle profesionálně utvářeného stranického obrazu a ovládnutí veřejnoprávních médií, jež vysílají provládní propagandu, měla formace Jarosława Kaczyńského ještě jednu převahu nad konkurencí – vládnutí v době silné hospodářské konjunktury. Ta kabinetu PiS po celé volební období umožňovala financovat předvolební sliby v čele s vysokými přídavky na děti. Podoba těchto sociálních programů prozrazovala skutečný cíl, jímž bylo pragmatické kupování přízně voličů, kteří pak měli projevovat loajalitu ke vládnoucí straně. To se ovšem nestalo, přinejmenším ne v očekáváné míře.

Navzdory skutečnosti, že PiS získal oproti posledním volbám přibližně o šest procentních bodů více hlasů, do poslední chvíle nebylo jasné, zda se mu podařilo udržet si většinu v Sejmu. Tu si sice pojistil tichou podporou národovců z Konfederace (6,81 procenta), jejichž vstup do parlamentu otvíral PiS dveře k eventuální koalici, každopádně ale Jarosław Kaczyński narazil na skleněný strop. I přes nadstandardní podmínky jeho strana nedokázala navýšit počet mandátů v Sejmu na alespoň 276, což by jí umožnilo přehlasovat případné prezidentské veto. Navíc voliči PiS potrestali několik známých stranických tváří, kterým k zisku poslaneckého mandátu nepomohl ani gejzír volebních slibů. Příkladem za všechny je někdejší komunistický prokurátor Stanisław Piotrowicz, jenž byl navzdory častému výskytu v médiích a své důležité roli v parlamentu při prosazování nechvalně proslulých vládních změn v justici pro elektorát Práva a spravedlnosti neakceptovatelný. Varovným signálem je také klesající podpora Jarosława Gowina v Krakově či značná převaha kandidátky Občanské koalice na premiérku Małgorzaty Kidawy-Błońské nad Jarosławem Kaczyńským ve Varšavě.

Aby toho nebylo málo, opozice kandidující v rámci tří bloků nejenže získala při hlasování do Sejmu dohromady více hlasů než PiS (kterému k nadpoloviční většině křesel dopomohl volební systém), ale dokázala též spojit síly v souběžných volbách do Senátu, díky čemuž má teď horní komoru pod kontrolou. V praxi to Jarosławu Kaczyńskému ztíží mimo jiné další eliminaci kritických hlasů, které zaznívají z Úřadu obhájce občanských práv, na výběru jehož šéfa se senát podílí.

 
Čekání na lídra

To vše však rozhodně neznamená, že opozice může slavit. Největší bolehlav má dnes totiž Grzegorz Schetyna, předseda Občanské platformy, která kandidovala společně s několika menšími subjekty v rámci Občanské koalice. Ta získala 27,40 procenta hlasů, tedy jen o málo více než před čtyřmi lety, kdy kandidovala Platforma samostatně. Schetynovy recepty na vyvedení strany z propasti se ukazují být natolik neúspěšné, že brzy po ohlášení výsledků voleb čelil otevřené kritice a nepřímým výzvám k rezignaci. Občanská platforma ovšem zatím nemá vhodného kandidáta na jeho nástupce. Jakkoli se totiž vyrovnaná a klidná Małgorzata Kidawa-Błońska celkem osvědčila v roli virtuální kandidátky na premiérku (na tuto pozici byla nominována pár týdnů před volbami), Platforma od chvíle odchodu Donalda Tuska z domácí politiky do Bruselu na charismatického lídra stále čeká.

Také lídři levicové kandidátky, v jejímž rámci se spojily tři strany, musejí být konečným výsledkem (12,56 procenta) rozčarováni. A to přesto, že svůj návrat do sejmu představovala levice během volebního večera jako velký úspěch. Nicméně v posledních týdnech její volební kampaně bil od očí jistý amatérismus. Nejednalo se sice o takový chaos v prezentaci, jaký vyvolávaly nervózní kroky Občanské platformy, ale spoleh na nezkušené místní mládežnické organizace ubíral sjednocené levicové kandidátce na autoritě, která je pro bitvy v Sejmu tolik potřebná.

Fungování levicového parlamentního klubu složeného ze zástupců tří stran je však menší hádankou než budoucnost lidovců (PSL), kteří šli do voleb společně s hrstkou antisystémových kandidátů kolem bývalého rockera Pawła Kukize. Je pravděpodobné, že část z nich přetáhnou silnější formace. Toto volební spojenectví tak do budoucna nevypadá příliš stabilně, což není pro lidovce, které vede Władysław Kosiniak-Kamysz, dobrá zpráva. Obzvláště s ohledem na očekávané spory o podporu jednotlivých kandidátů před prezidentskými volbami, které Polsko čekají již příští rok na jaře.

Z polštiny přeložil Tomáš Fošum.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.