18. prosince, 2019 Piotr Keżun
Šli jsme do prudkého kopce v dešti kamení. Mateusz Morawiecki (vlevo) a Jarosław Kaczyński. Foto: Facebook/pisorgpl
Stejně jako snad každý z mého okruhu známých jsem se 13. října ve 21.00 i já lačně vrhl na první výsledky povolebních exit pollů. Má první reakce? Překvapení, že levice získala tak málo, že Polská lidová strana (PSL) obdržela tak mnoho, a zklamání, že se Konfederace vůbec dostala do Sejmu. Ale především jsem byl zklamaný, že se Občanská koalice (KO) – byť její kampaň za moc nestála – nechala tak výrazně předběhnout Právem a spravedlností. Vezmeme-li v úvahu, že KO zahrnula několik stran a desítky nestranických aktivistů, je její porážka drtivá. Vítězství PiS se sice dalo předvídat, ale vždycky je hezké věřit, že ti, kdo jsou u moci, ucítí, jak jim jejich rivalové dýchají na záda.
Největší emoce ve mně však vyvolaly proslovy Jarosława Kaczyńského a Mateusze Morawieckého (oba PiS), kteří shodně zdůrazňovali, že PiS vyhrálo těžký závod na klikaté cestě do prudkého kopce v dešti kamení. Jinými slovy že vyhrálo za obtížných podmínek, kdy mu jeho političtí a ideoví oponenti neustále házeli klacky pod nohy.
Opravdu to PiS mělo až tak těžké? V posledním funkčním období vládla Kaczyńského strana společně s koaličními partnery v pohodlných podmínkách. Měla v rukou téměř vše: Sejm, Senát, prezidenta, většinu státních institucí, státní podniky, veřejnoprávní televizi, z níž udělala hlásnou troubu své propagandy v míře, jakou Polsko od roku 1989 nezažilo, a konečně přízeň největší nevládní organizace v Polsku, tedy katolické církve. To jí umožnilo produkovat zákony jako na běžícím pásu, často po nocích, volně demontovat prokuraturu a soudy, experimentovat se vzdělávacím systémem, „repolonizovat“ kulturní instituce a uskutečňovat libovolné sociální transfery v podobě programů se slovem „plus“ v názvu. Jedinou brzdu tohoto revolučního kalupu představovala Evropská unie, a to pouze v omezené míře.
Proč se tedy PiS neustále staví do role oběti? Kde se bere trpitelství absolutního vítěze? Je možné to automaticky připsat pravicové psychologické differentia specifica – přirozenému, romantickému genu obležené tvrze, který o sobě dává vědět také ve chvíli, kdy se tvrzí stává celé Polsko nebo – obsáhneme-li zrakem celý kontinent – nemalá část Evropy. Když nasloucháme lídrům PiS a vedoucím ideologům vládního tábora, můžeme někdy nabýt dojmu, že dokonce i kdyby pravice získala veškerou moc, stále by se cítila pronásledovaná.
Tuto psychologickou interpretaci můžeme doplnit analýzou v duchu Realpolitik. Kaczyński s Morawieckým vědí, že v nastávajícím volebním období pro ně nebude tak snadné splnit další sociální sliby, a tak se předem pojišťují. Dokonce i když jde všechno hladce, je dobré mít při ruce nějakého nepřítele, na něhož bude možné svalit budoucí neúspěchy v případě (nehodící se škrtněte): hospodářského propadu, bolestného politického střetu se strukturami EU či náhlého skokového zvýšení počtu afér v lůně vlastního tábora. Když tomuto nepříteli přimyslíme ostřejší drápy a špičáky, posypeme vše sírou a protřepeme, vznikne nám Frankenstein, kterým můžeme strašit odrostlejší děti. Kaczyński a jeho suita už tento recept nejednou s úspěchem využili.
Kromě dvou výše uvedených vysvětlení tohoto pravicového fenoménu však existuje ještě třetí. V bojovné liberálnělevicové bublině se k němu obvykle obracíme jen neochotně. Vyžaduje totiž, abychom vzali vážně ideje (zdůrazňuji: ideje, nikoli ideologie), které jsou základem myšlení pravicových politiků, pravicové intelektuální elity a velké části pravicových voličů. V tomto třetím pojetí pravici neukládáme na pohovku u psychoterapeuta, nehrajeme s ní o trůn na velké šachovnici, ale snažíme se rekonstruovat konstitutivní prvky jejího světonázoru; ne však proto (pozor, důležité!), abychom je racionálně analyzovali a podrobili chladné kritice, ale proto, abychom získali představu, co pro stoupence pravice představuje skutečné existenciální ohrožení a co nosič naděje. Díky tomu můžeme na pravicovou verzi politiky reagovat s větším porozuměním.
V kontextu aktuálních politických bojů to možná zní abstraktně, stačí ale sestoupit o několik pater níž a podívat se na samotné voliče. Hned po oznámení výsledků se velká část mých známých vyjádřila značně nepřátelsky o lidech, kteří rozhodli o drtivém vítězství PiS. Volič vládnoucí strany je v jejich chápání buď psychotik, nebo naprostý hlupák, v nejlepším případě konformista, který se nechal koupit (v nejlepším proto, že takového voliče lze v budoucnosti nejsnáze přetáhnout na svou stranu). Část stoupenců PiS by se do těchto tří skupin jistě vešla. Já v nich však nenacházím část členů své rodiny, kteří Právo a spravedlnost již delší dobu pravidelně volí, ani poměrně rozsáhlou skupinu svých konzervativnějších známých – představitelů polské střední třídy, vzdělaných, slušně vydělávajících, v osobním kontaktu otevřených lidí, kteří jsou schopni dát mi v mnoha věcech za pravdu.
Proč tedy tito lidé, když jsou tak prima, volí PiS? Tenká červená linie, která mě od nich v mnoha situacích odděluje, není jejich hloupost ani konformismus, ale hluboká potřeba rámce, který by přehledně uspořádal tekutý svět modernity. V devadesáti devíti případech ze sta jim ho poskytuje katolicismus. Ne Ježíš Kristus, ne neposkvrněná Panna Maria, ne Duch svatý ani žádné metafyzické skoky po hlavě v Kierkegaardově stylu, ale katolicismus chápaný jako forma. Z této perspektivy jsou všechny doktrinální nedůslednosti polských stoupenců pravice bezvýznamné. Jedni mohou být nakloněni homosexuálním svazkům, protože mají v rodině gaye nebo lesbu, jiní rozvodům, protože se jim právě rozvedl syn, další třeba zavítají do kostela jen ve svátek a nechodí ke zpovědi, většina může schvalovat v současnosti platný kompromis v otázce interrupcí. Suma sumárum však všichni nechají pokřtít své děti, uzavřou církevní sňatek, svým blízkým uspořádají katolický pohřeb a hlasují pro PiS, které je ujišťuje, že uhájí – v doslovném i přeneseném smyslu – hranice.
Hranice je zde možná klíčové slovo. Počátkem devadesátých let o ní Ryszard Kapuściński psal v Impériu jako o čemsi negativním: „Hranice, to je stres, dokonce obava (mnohem vzácněji vysvobození).“ Hranice však může mít i pozitivní konotace. Bez hranice neexistuje domov, čtyři stěny, které nám poskytují komfort, pocit, že jsme u sebe, na místě, kde známe všechna pravidla. Je možné více či méně pootevřít dveře (nebo je dokonce otevřít dokořán), ale hranice domova nelze eliminovat, protože právě ony nám pomáhají rozpoznat, zda se v něm ještě nacházíme.
Mnoho konzervativních voličů PiS tedy cítí nebo ví, že navzdory čtyřem letům u kormidla a dalšímu volebnímu vítězství je ve hře něco víc; že všechny světové krize radikalizují boj mezi těmi, kteří chtějí hranice posilovat, a těmi, kteří je chtějí bourat, a že tento boj ještě není rozhodnut. A ačkoli se zdá, že se rovnováha vychýlila směrem doprava, stále to neznamená, že se probudíme v pravicí nalinkovaném světě.
V tomto smyslu neodkazuje Morawieckým zmíněná strmá cesta jen na verbální útoky Občanské koalice. Odkazuje na celou liberálnělevicovou Evropu; rovněž, a možná především v jejím ideovém rozměru. Kaczyński nejen posiluje obavy značné části svého elektorátu, ale zároveň je tímto způsobem i vyjadřuje. Jsou skutečné a z určitého úhlu pohledu mají své základy.
Co z toho plyne? Že voliči PiS touží kromě sociálního zabezpečení také po bezpečí – excusez le mot – ontologickém, které jim žádné nezávislé soudy nezajistí. První touhu už PiS naplnilo, a pokud to hospodářská konjunktura dovolí, bude podporu pro svou vládu dále stavět na sociálních transferech. Těmi se však ohánějí všichni. Kdo si pečlivě přečetl volební programy stran, ví, že všechny rozdávaly štědré dávky a přídavky a slibovaly přístup ke všelijakým službám. Jedině Konfederace založila svou značku na turbokapitalismu.
Vedle stranických záškodnických válek v podobě odhalování afér a čekání na hospodářské klopýtnutí PiS bude tedy skutečnou zkouškou sil Kulturkampf – boj vedený idejemi a symboly. Na tomto poli se PiS jako definitivní vítěz nikdy cítit nebude, dokonce ani kdyby shráblo celý volební bank, takže dokud bude politicky silné, za každou cenu se bude snažit posílit i svůj obraz světa. Kdo ví, možná nás teď čekají ty nejagresivnější světonázorové spory od roku 1989, do nichž se zapojí nejen PiS a jím obsazené instituce, ale především katolická církev. Farewell, otevřená církvi. Farewell, umírnění katolíci.
Pro liberály to představuje novou výzvu. Abychom si získali přízeň voličů PiS, kteří na prvním místě očekávají, že se jejich svět příliš nerozkolébá, bude potřeba víc než jízlivé komentáře na adresu pravicových politiků. Bude nutné voličům věrohodně doložit, že Kaczyńského slova z roku 2012 – „církev a její učení, nebo nihilismus“ – opakovaná mnohokrát také v poslední kampani a stranickém programu jsou falešné dilema. Vyžaduje to zaprvé vykročit za stokrát omleté fráze o hodnotě liberální demokracie a ponořit se do toho, co živlem liberálů tak úplně není: polské historie, polské tradice a polských kulturních kódů. Za druhé získat schopnost pohybovat se v pojmové síti protivníka. A konečně za třetí mít představivost, která sahá dál než do příštích voleb.
Někdo by mohl říct, že to není úkol pro politiky, ale pro obrýlené knihomoly. V podstatě to tak je. Nadstavba ne vždy určuje základnu, ale základna bez nadstavby nemůže existovat. Jedno je tedy jisté: nás liberály čekají roky plné práce.
Publikováno 22. 10. 2019 v internetovém týdeníku Kultura Liberalna. Redakčně kráceno. Mezititulky jsou redakční.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
Články k tématu Polské volby byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024