19. prosince, 2019 Antonín Berdych
Ministr životního prostředí Richard Brabec, práce všeho druhu, vrtá díru pro sysla. Foto (oříznuto): Vlada.cz
Polistopadová politika je neodmyslitelně spojena s několika politickými stranami. S ODS jakožto nástupkyní Občanského fóra, s křesťanskými demokraty (KDU-ČSL) a samozřejmě též s ČSSD, která se prosadila jako hlavní opoziční a následně i jako hlavní vládní strana. V letech 1998–2006 je doplňovala Unie svobody, od roku 2009 se pak přidala TOP 09. Voliči se ve valné většině rozhodovali mezi těmito tradičně pojímanými stranami, například v roce 1998 jim dohromady odevzdali skoro 78 procent hlasů.
Od té doby ale jejich popularita a podíl na celkovém rozdělení hlasů klesá. Ještě v roce 2010 jich získaly přes 63 procent. Následoval prudký pokles na 47 procent v roce 2013 a o čtyři roky později šlo už jen o pouhých 30 procent hlasů. Ke starým antisystémovým stranám, tedy komunistům a různě pojmenovaným nacionalistům, přibyl od roku 2010 nový směr. Ten vznikl na kritice polistopadového politického mainstreamu a staví zejména na protikorupční rétorice. Jakkoliv se nové strany od sebe liší svou podstatou i programem, mají jedno společné – jejich podpora spočívá částečně na negativní volbě, částečně pak i na víře, že ono nové je rozhodně lepší než staré.
První klasicky protikorupční stranou byly Věci veřejné (VV), jakkoliv jejich základní princip byl čistě komerční a klientelistický. Jejich následný vnitřní kolaps se stal rozbuškou, která urychlila i úpadek většiny tradičních stran. Současným hegemonem české politiky je hnutí ANO vedené Andrejem Babišem. To mělo s VV podobný počátek a jeho podstata je rovněž klientelistická, jen se realizace tohoto záměru nachází kvalitativně na podstatně vyšší úrovni, než tomu bylo u Věcí veřejných Víta Bárty.
Do kategorie nových a protikorupčních stran spadají i Piráti, kteří se sice od ANO a VV v mnohém zásadně odlišují, ale mají s nimi některé společné rysy. Ten hlavní představuje přímá či podvědomá negace dosavadního politického vývoje a klasického stranictví. Jedinou novou formací, která nesplňuje zmíněná kritéria, je hnutí Starostů a nezávislých (STAN). Jeho odlišení od „tradičních“ subjektů spočívá spíše v ideovém ukotvení než ve vztahu k minulosti.
Symbolicky důležité téma české politiky po většinu času znamenala ideová vyhraněnost různých po sobě jdoucích vlád. Krajní zjednodušení tohoto principu se pak projevuje v rozdělení stran a vlád na levici a pravici. Posledním momentem, kdy takové dělení představovalo hlavní téma voleb, byl rok 2010. Na pozadí světové ekonomické krize se střetla nabídka stále velkorysejšího sociálního státu s vizí úsporné politiky myslící i na budoucnost. Od té doby se situace dramaticky změnila: v současném parlamentu lze najít pouze sedmadvacet poslanců, jejichž strany (ODS a TOP 09) se označují za pravici, těch oficiálně levicových z ČSSD a KSČM je devětadvacet. Ostatní členové Poslanecké sněmovny, respektive jejich strany, jakékoliv zařazování odmítají.
Za symbolický konec pravice a levice lze označit založení hnutí Trikolóra, které uvedl v život poslanec Václav Klaus mladší za pomoci a podpory svého otce, bývalého premiéra a prezidenta. Právě Václav Klaus starší byl na počátku devadesátých let hlavním propagátorem tradičních stran s klasickým dělením na levici a pravici. Stejně tak byl největším kritikem subjektů, které se pokoušely této ose vymykat. Projekt Trikolóry míří na velmi specifický druh voličů a důsledné odmítání pravolevého schématu je od ní bezesporu strategickým, a ne ideovým aktem. Každopádně okamžik, kdy oba Klausové sami z pravolevého členění vystupují, má pro českou politiku zásadní symbolický význam.
Pomineme-li objektivně dramatické období transformace z počátku devadesátých let, každá z vlád měla jedno či více velkých témat, která se následně pokusila prosadit. Zmiňme třeba dokončení privatizace, reformu regionální samosprávy či vstup do EU a NATO, které realizovaly sociálnědemokratické vlády z let 1998 až 2006. Stejně tak lze vzpomenout zásadní změny daňové soustavy, církevní restituce, penzijní reformu i pokus o dojednání trvalé americké vojenské přítomnosti v České republice, které se děly v období 2006 až 2013 za vlád ODS.
Vláda sociálního demokrata Bohuslava Sobotky (2014-2017) měla jedinou zásadní vizi, a to zrušit všechna klíčová rozhodnutí z éry kabinetu Petra Nečase (2010–2013). Ve chvíli, kdy tak učinila, se nad strategickými a koncepčními kroky zavřela voda. Konec Sobotkova období byl zaplněn pouze koaličními boji mezi vadnoucí ČSSD a nastupujícím hnutím ANO, po nichž následovaly dvě vlády Andreje Babiše (ANO), jenž stojí v čele exekutivy dodnes. Toto období jde charakterizovat jako definitivní odtržení marketingové sféry politiky od její faktické stránky.
Současné fungování politického managementu státu má totiž ve valné většině dvě na sobě nezávislé roviny. V té první existují média, sociální sítě a permanentní kampaň, jejímž cílem je vytvářet obraz výkonu politiky podle přání vybraných cílových skupin. Druhou rovinou je pak sama státní správa, která stále zajišťuje chod státu a jeho institucí, aniž by pro tuto činnost měla strategickou vizi či jasné politické zadání.
Česká republika má například skvěle fungující bezpečnostní složky, poměrně efektivní jsou i některé další instituce, jež částečně nepodléhají přímému politickému řízení. V oblastech, které naopak politice bezprostředně podléhají, ale naše země čím dál tím viditelněji stagnuje. Výstavba infrastruktury, systémy sociální a zdravotní péče, organizace dopravy či vzdělávání a věda, zde všude se situace v průběhu posledních let navzdory ekonomickému růstu a stoupajícím veřejným výdajům nelepší. Cestou k úspěchu je přitom jednoznačné politické odhodlání a kvalitní každodenní management; obojího se nám však v posledních letech nedostává.
Kapitolou sama pro sebe je zahraniční politika. Jakkoliv má ČR v této oblasti poměrně omezené možnosti, všechny vlády od devadesátých let jí věnovaly značnou dávku energie, přičemž formovaly a prosazovaly konkrétní kroky. Od nástupu prezidenta Miloše Zemana do úřadu v roce 2013 však došlo k paralýze, kdy ani on, ani pět vlád, které zažil, nebyli schopni prosadit jasný směr. Rozhodnutí premiéra Andreje Babiše finančně dusit budoucí české předsednictví v EU má silnou vypovídací hodnotu: v jeho vidění světa nemá tato příležitost žádné smysluplné uplatnění. Dosáhla-li ČR na unijním poli hmatatelných výsledků, bylo to vždy motivováno zadáním mimo rámec zahraničněpolitického uvažování. Zmiňme například spolupráci zemí visegrádské čtyřky v oblasti migrace, popřípadě snahu o navýšení příjmů z budoucího evropského rozpočtu.
Dlouholetý pozorovatel české politiky by statisticky vzato měl být pesimistou. V mnoha oblastech se úroveň správy veřejných záležitostí v této zemi zhoršuje. A sama politika postupně zcela ztratila svůj obsah.
Hlavním faktorem, který může tento vývoj zvrátit, je generační obměna. Prezident Miloš Zeman působí v české politice od roku 1989. Je nyní navzdory svým zdravotním obtížím její nejsilnější postavou. Na jeho osobu se napojilo značné množství konkrétní negativní agendy a různých aktérů, kteří po skončení jeho mandátu odejdou. Tak jako se po jeho odchodu v roce 2002 dramaticky změnila ČSSD, ovlivní jeho konec v prezidentském úřadu dramaticky celou politickou sféru.
Druhým silným aktérem je premiér Andrej Babiš, Také on je navzdory své image „nového politika“ propojen s vývojem v ČR už od devadesátých let, kdy bohatl i díky svým politickým kontaktům. Podle současných preferencí má reálnou naději drtivě zvítězit i ve volbách v roce 2021, šance na sestavení vlády ale už tak jisté nemá. A také u něj je tedy jen otázkou času, kdy se jeho politická kariéra uzavře. A hnutí ANO, které vybudoval a jež nyní českou politiku kontroluje, má bez svého tvůrce jen minimální šance na přežití. Imploze tak voličsky silného subjektu domácí politiku zásadně ovlivní.
Zásadním problémem zůstává fakt, že současné rozložení sil na politické scéně velké části voličů vyhovuje. Ti pocit nedostatku obsahu a vize jednoduše nesdílejí. A tak ani odchod současných hlavních hráčů, dokonce ani rozval některých subjektů samy o sobě změnu přinést nemusejí. Podstatou problému je tudíž kritická skupina voličů, kterým celková prázdnota politiky nevadí. V situaci relativního bezpečí a prosperity jde o logický stav. Zůstane-li člověk pesimistou, nutně musí předpokládat, že změnu může přinést jen krize, a to ekonomická či bezpečnostní. Optimista pak doufá právě v onu generační obměnu, která se netýká jen politiků, ale i voličů. Vzhledem k současnému poměru sil na politické scéně to nemusí trvat až tak dlouho.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024