19. prosince, 2019 Táňa Matelová
Snímek z letošního března. Kornel Morawiecki přijímá od Viktora Orbána řád Za zásluhy. Foto: Wikimedia Commons/Kancelaria Sejmu/Łukasz Błasikiewicz
Disident, politik, fyzik, učitel a otec současného polského premiéra Mateusze Morawieckého. To jsou zřejmě nejčastější přídomky, s nimiž se jméno varšavského rodáka pojí. Tato mnohovrstevnatá osobnost si však zasluhuje mnohem obsáhlejší popis.
V dětství a raném mládí Morawieckého fascinovala spíše literatura než politika, od malička byl zaníceným čtenářem kovbojek. Do opoziční činnosti se poprvé výrazněji zapojil v březnu 1968, kdy se jako doktorand na Wrocławské univerzitě zúčastnil studentských stávek. Po jejich potlačení kolportoval letáky odsuzující vládní represe. Protest touto formou zvolil také po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, za níž se podobně jako většina demokraticky smýšlejících Poláků styděl. V rozhovoru uděleném Ústavu pro studium totalitních režimů vzpomínal na parte, které s přáteli vytvořil a rozdával po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969.
Další letáky následovaly po potlačení protestů v severním Polsku v roce 1970, hlubší kontakt s disentem však Morawiecki navázal až o devět let později v souvislosti s příjezdem papeže Jana Pavla II. do Polska. Tehdy se setkal s představiteli opozičního Výboru na obranu dělníků (KOR – Komitet Obrony Robotników) a přemlouval je, aby návštěvu polského papeže využili k výraznějšímu vyjádření svého postoje vůči režimu. Nakonec se rozhodl jednat na vlastní pěst a spolu s dalším disidentem Jerzym Petryniakem přivítal Jana Pavla II. ve Varšavě transparentem s nápisem „Víra, nezávislost“.
Další předzvěstí rozdílných postojů Morawieckého a většiny stávající opozice byl jeho návrh letáku odsuzujícího sovětskou invazi do Afghánistánu. Nápad se však nesetkal s úspěchem – opoziční předáci naznačili, že jim je situace v dalekém zahraničí lhostejná. Nakonec prohlášení k sovětské vojenské akci otiskl v lednu 1980 samizdatový Dolnoslezský bulletin (Biuletyn Dolnośląski), jehož byl Morawiecki šéfredaktorem. V srpnu téhož roku se podílel na další kolportáži letáků souvisejících se vznikem Solidarity a v roce 1981 se jako delegát zúčastnil jejího prvního sjezdu.
V té době byl také za distribuci protirežimních materiálů na osmačtyřicet hodin zadržen. Právě tehdy se z Morawieckého oficiálně stává veřejný nepřítel. Vstoupil na dlouhá léta do ilegality, kvůli níž se dokonce na několik let vzdal osobních styků s vlastní rodinou. Po zavedení výjimečného stavu v prosinci 1981 se Morawieckému podařilo zamezit své internaci. Dál rozvíjel odbojovou činnost, a to především formou tiskovin, z nichž vyčnívaly samizdatové noviny Ze dne na den (Z dnia na dzień).
Nejvýznamnějším mezníkem jeho života se stal červen 1982, kdy se ve Wrocławi (česky Vratislav) zrodilo seskupení, které zvolilo v boji s komunismem mnohem radikálnější prostředky. Jeho vznik byl reakcí na nízkou angažovanost „centrální“ Solidarity v boji s režimem. Zúčastněným šlo o zničení komunismu nejen v Polsku, ale v celém východním bloku. Nechtěli vyjednávat, chtěli bojovat. Byli připraveni umírat i zabíjet. Řeč je o Bojující Solidaritě (Solidarność Walcząca), hnutí, k jehož zakladatelům Kornel Morawiecki patřil.
Vzhledem k radikalismu dané organizace se jako poměrně zvláštní může jevit fakt, že za jejím vznikem stáli převážně lidé s vysokoškolskými tituly. K nim se však záhy začali přidávat další aktivisté všech profesí a různého věku (včetně dvanáctiletých). Na zdi psali protirežimní hesla, odposlouchávali bezpečnostní složky, kolportovali letáky, strhávali vlajky, ale také házeli zápalné lahve po policistech a hromadili zbraně a výbušniny, i když ty podle vzpomínek členů nebyly pořádně využity.
Každopádně režim označil Bojující Solidaritu (BS) za teroristickou organizaci. Ostré střety s policejními složkami a divoké demonstrace bez schválení oficiálních míst tomuto tvrzení mohly nasvědčovat. Koneckonců výše popsané metody boje vedly k rozporu s předsedou stávkového výboru Solidarity Dolního Slezska Władysławem Frasyniukem, který nebyl přívržencem ostrých pouličních vystoupení. Nelíbil se mu ani samotný vznik BS. Ta se od centrální Solidarity lišila i přímým odkazováním se k Zemské armádě (Armia Krajowa). Nově příchozí například skládali přísahu a spojení s nejvýznamnější organizací polského válečného odboje evokoval také emblém SW ve tvaru kotvy.
Jednu z nejzásadnějších opozičních činností BS však představovala efektivní vydavatelská síť. Odhadem tiskli přes sto různých časopisů. V tomto oboru vynikala především jedna z členek organizace Barbara Sarapuk, zvaná královna tisku, které údajně prošlo rukama tři sta tisíc exemplářů. Sarapuk a lidé v jejím okruhu dokázali vyrobit polovinu wrocławské podzemní produkce.
Netrvalo dlouho a z BS se stal jeden z nejobávanějších nepřátel režimu. Mezi důvody jejího úspěšného fungování patřil způsob organizace, která měla připomínat fraktál. Jednotliví konspirátoři vykonávali množství úkonů, ať už se jednalo o kolportáž, roznášení matric, domlouvání schůzek nebo jiné. V roce 1987 se navíc oddíly rozšířily do sedmadvaceti polských měst. Přesný počet členů je dodnes neznámý, jelikož zmíněná přísaha se netýkala všech zúčastněných. Hovoří se o tisíci až dvou tisících přívrženců, mezi nimiž najdeme jména osob dodnes působících ve vysoké politice – například dosavadního předsedy Občanské platformy Grzegorze Schetyny.
„Vstoupil jsem tam a viděl jsem Vůdce. Nemohl jsem tomu uvěřit. Cítil jsem se jako člen Zemské armády, měl jsem tu čest potkat vůdce, který bude řídit boj proti komunismu,“ vzpomíná Krzysztof Zwierz v knize polského novináře Igora Jankeho Tvrz. Bojující Solidarita – podzemní armáda. Zwierz složil přísahu v roce 1982 a jeho slova výborně reflektují, jak nekriticky členové i přívrženci BS Kornela Morawieckého vnímali. Na jedné straně naivní, zmatkující a velmi nedochvilný člověk, který neváhal svým podřízeným oznámit, že nebudou na svátky s rodinou, protože je jejich vlast potřebuje. Na druhou stranu však nesporně výjimečný stratég a prognostik, který předpověděl pád komunismu, sjednocení Německa i rozpad Sovětského svazu. Z Morawieckého se postupem času stala doslova legenda: čím déle se skrýval, tím jeho sláva stoupala.
Nemohl-li režim perzekvovat Morawieckého samotného, zaměřil se na jeho rodinu. Zřejmě nejznámějším dokladem terorizování Morawieckých se stal únos Kornelova syna, tehdy patnáctiletého Mateusze, který se začal opozičně aktivizovat jako náctiletý. S tímto činem bezpečnostních složek souvisí dnes již legendární odvetná akce Bojující Solidarity, a to zapálení letního domku. Původně se mělo jednat o příbytek náčelníka dolnoslezské bezpečnostní služby Czesława Błażejewského. Došlo však k omylu a v plamenech skončil dům jeho zástupce. Aby byl čin správně vnímán jako varování, napsal následně sám Kornel Morawiecki plukovníkovi Błażejewskému dopis. V něm mu de facto naznačil, že ve chvíli, kdy někdo z BS přijde k jakékoliv újmě, může státní aparát očekávat další akci.
Ke zlomu došlo v roce 1987, kdy byl zdánlivě nepolapitelný Morawiecki ve Wrocławi dopaden a převezen do varšavského vězení. Po půl roce si však režim vyhodnotil, že nejlepším způsobem, jak se jej a jeho aureoly u veřejnosti zbavit, bude umožnit mu odjet do zahraničí. Morawiecki emigroval do Říma, do vlasti se však pokusil po třech dnech vrátit. Neúspěšně. Hned na letišti mu zabavili pas a poslali jej do Vídně. Po třech měsících, v srpnu 1988, se mu podařilo do vlasti tajně dostat. Skrýval se až do června 1990.
Před pádem komunismu se začal prohlubovat rozdíl mezi Bojující Solidaritou a samotnou Solidaritou. Prvně jmenovaná odmítala jakákoli vyjednávání s představiteli režimu u kulatého stolu, a navíc bojkotovala v roce 1989 červnové volby, jelikož nebyly plně demokratické (v Sejmu mohla opozice získat 35 procent mandátů, do Senátu se volilo svobodně). Tuto skutečnost Kornel Morawiecki připomněl před parlamentními volbami v roce 1991, kdy v politické debatě demonstrativně a zároveň poněkud teatrálně převrátil ve studiu malý kulatý stůl.
S kapitalismem se Morawiecki nikdy neztotožnil. Toužil, jak sám přiznával, po solidárnějším systému, líbil se mu socialismus s lidskou tváří. Ani po pádu režimu proto nezůstával v politickém ústraní. V červenci 1990 založil Stranu svobody rekrutující se především ze členů Bojující Solidarity. Pokusil se kandidovat v prezidentských volbách v roce 1990, nesesbíral však potřebných sto tisíc podpisů. Až do roku 2015 se opakovaně neúspěšně snažil na kandidátce různých hnutí získat mandát v parlamentních či prezidentských volbách. Zdálo se, že Kornela Morawieckého postihlo jakési středoevropské fátum „bloudícího disidenta“, tedy neschopnost odejít z politiky v pravý čas a zachovat si dekorum. Do této kategorie ostatně spadá řada jiných opozičníků, jejichž zásluhy v boji proti totalitě jsou sice nezpochybnitelné, avšak současné politice již nemají co nabídnout, či hůře – jejich názory přestávají korespondovat s hodnotami, které zastávali před pádem železné opony.
Ze série porážek se však Morawieckému nakonec podařilo vymanit díky rockerovi a politikovi Pawłu Kukizovi, neboť právě kandidatura za stranu Kukiz’15 z první pozice ve wrocławském obvodu jej v roce 2015 nakonec vymrštila do poslaneckého křesla. Prezident Andrzej Duda jej následně jmenoval maršálkem seniorem, jenž předsedá prvním zasedáním nového Sejmu. Rok nato poměrně hlasitě odešel z poslaneckého klubu Kukiz’15 a založil stranu Svobodní a solidární – podle Pawła Kukize hlavně proto, že mu šlo především o synovu kariéru. Ta skutečně stoupala vzhůru a vrcholu dosáhla v roce 2017, kdy Mateusz Morawiecki obsadil ve vládě strany Právo a spravedlnost (PiS) premiérské křeslo, v němž zůstává i po letošních volbách. Názorově si však otec se synem ne vždy notovali. Jednalo se především o vztah k Rusku. Morawiecki starší o sobě prohlašoval, že je antisovětský, nikoli antiruský. Větší antipatie zachovával vůči Němcům. Zaujal dokonce poměrně relativizující stanovisko k ruské anexi ukrajinského Krymu.
Jak byla osobnost Kornela Morawieckého mnohovrstevnatá, tak stejně různorodě jej hodnotí veřejnost. Kupříkladu exprezident a vůdce Solidarity Lech Wałęsa o něm prohlásil, že založením Bojující Solidarity zradil Polsko v té nejhorší možné chvíli, neboť tím narušil jednotu opozice. Jiní, kteří s Morawieckým přímo spolupracovali, naopak zdůrazňují, že mu vždy šlo především o dobro země. Prezident Duda jej dekoroval jen několik dní před jeho smrtí Řádem bílé orlice. Kromě toho se Morawiecki mohl pochlubit i zahraničními vyznamenáními. Například letos v březnu mu maďarský premiér Viktor Orbán udělil řád Za zásluhy. Z českých poct dostal v roce 2008 od premiéra Mirka Topolánka medaili Karla Kramáře za protest proti okupaci Československa v roce 1968.
Prohraná válka s rakovinou slinivky připravila Kornela Morawieckého o možnost utkat se o senátorské křeslo v letošních říjnových volbách. O mandát se tentokrát ucházel za Právo a spravedlnost. Zákeřné nemoci tento neustále revoltující politik podlehl v poslední zářijový den.
Článek byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024