01. prosince, 2013 Miroslav Šepták
Křesťanskodemokratický proud zastupuje na jih od českých hranic Rakouská lidová strana (ÖVP), která patří dlouhodobě mezi dva nejsilnější hráče tamní politické scény. Poslední dobou však poněkud ztrácí někdejší lesk.
Risk není vždy zisk
Příznaky současného pozvolného pádu ÖVP lze výrazněji rozeznat po nečekaném vyústění parlamentních voleb v roce 2006. Lidovci prohráli překvapivě souboj o první místo s dlouholetým rivalem (mnohdy také spojencem) sociální demokracií (SPÖ). Charismatického Wolfganga Schüssela, jenž výrazně přispěl k modernizaci strany zlepšením politického marketingu a větším důrazem na programové priority, nahradil Wilhelm Molterer. Po volbách vedení lidovců utvořilo se socialisty tzv. velkou koalici. Součinnost obou partnerů prakticky od počátku připomínala účelové spojenectví. Namísto konstruktivního dialogu patřily k dennímu pořádku rozmíšky a spory. Nedočkavý Molterer zariskoval. Využil silného vnitrostranického pnutí uvnitř SPÖ a vypověděl koaliční spolupráci v momentě, kdy průzkumy veřejného mínění předpovídaly první místo lidovcům.
Předčasné parlamentní volby na podzim 2008 nepřinesly straně očekávaný efekt. ÖVP nezvládla předvolební kampaň; nedokázala najít profilující téma, rovněž Molterer působil nevýrazně, jakoby si byl jist vítězstvím. Kromě toho lidovci ve snaze odebrat voliče dalším pravicovým subjektům – Svobodným a Svazu pro budoucnost Rakouska – nevěrohodně pořádali proticizinecké tirády. Voliči „odměnili“ ÖVP nejnižším počtem hlasů od roku 1945, což stačilo opět jen na stříbrnou medaili. Molterer musel zamířit do politického důchodu.
Vídeňská ÖVP se v předvolební kampani vymezila vůči sociální demokracii a Zeleným. Poukazovala na negativa jejich společné vlády na místní radnici. (foto: Miroslav Šepták)
Nečekaný konec nové naděje lidovců
Straně při historickém minimu popularity přece jen svitla naděje. Moltererův nástupce Josef Pröll uzavřel koalici s vítězem voleb socialistou Wernerem Faymannem. Nový šéf ÖVP zastavil pád voličských preferencí aplikací prozíravé taktiky. Namísto hádek prosazoval spolupráci. Usiloval také o to, aby lidovci neztratili profil kompetentního subjektu v ekonomických otázkách a současně prosadili většinu programových priorit. Pröllovi nebylo možné upřít rovněž určité charisma, takže stačilo „jen“ dobře zvládnout předvolební kampaň a mohl zaujmout místo spolkového kancléře. Jako blesk z čistého nebe zapůsobila na jaře 2011 zpráva, že ze zdravotních důvodů odchází z politiky. Strana musela kvapně hledat nástupce. Nakonec zvolila zkušeného Michaela Spindeleggera.
Neúspěšná mise
Nový předseda ÖVP přicházel s pověstí věcného a nevýrazného politika se zaměřením na hospodářská témata. V minulosti působil v čele lidoveckých odborů nebo jako ministr zahraničí. Ačkoli dbal na dodržení konstruktivního ovzduší v rámci velké koalice, postupem času stále častěji upíral diskrétní pohledy na křeslo spolkového kancléře.
Jak by na tom ÖVP mohla být pod jeho vedením, naznačily v supervolebním roce 2013 hned čtyři volby na zemské úrovni. Lidovci při nich rozhodně neoslnili – ve všech případech zaznamenali úbytek přízně. Strana účelovým optimismem chtěla mobilizovat členskou základnu a elektorát, když mírné ztráty vydávala za vítězství. Spindelegger po těchto „úspěších“ dokonce vyhlásil rok 2013 za rok ÖVP.
Sestupný trend podpory lidovců mezi obyvateli alpské země pokračoval i v souvislosti se zářijovými parlamentními volbami. Velkou mírou k němu přispěla nevydařená předvolební kampaň. ÖVP udělala v jejím průběhu více chyb než před pěti lety, byť nebyla v právě záviděníhodné situaci. Na jedné straně se museli lidovci důsledně vymezit vůči koaličnímu partnerovi, na druhé straně nemohli výsledky vlády bezmezně kritizovat. ÖVP zahájila bitvu o mandáty v celostátním parlamentě sázkou na propagaci dostupného bydlení a snížení daňové zátěže obyvatelstva. V obou případech přestřelila. Bydlení patří mezi klasická levicová témata, daně pomohla zvýšit v rámci balíčku pro stabilizaci rakouské ekonomiky. Také ústřední volební slogan o rozhýbání hospodářství působil nevěrohodně. Někteří voliči se právem ptali, co dělala strana během uplynulých 27 let, kdy spravovala nepřetržitě ministerstvo hospodářství?
Michael Spindelegger se netajil tím, že chce být kancléřem. Nebylo by nic zvláštního stylizovat se do role vyzyvatele. Předseda ÖVP ale nedokázal voličům jasně říci, co by právě on udělal lépe a jinak než úřadující šéf rakouské exekutivy Werner Faymann. Lídr lidovců navíc dokázal zamotat hlavy mnohým voličům svým nekonzistentním vystupováním v ostře sledovaných televizních duelech. Jednou zvolil image seriózního politika, jindy zase překypoval nezvyklým důrazem. Strana také nepochybně doplatila na značnou konkurenci na pravém středu. Kromě nich zde o voliče bojovali Svobodní, Tým Stronach, liberální Nové Rakousko (to mimochodem ÖVP zcela podcenila) a Svaz pro budoucnost Rakouska. Poslední zářijovou neděli museli lidovci přijmout trpkou porážku – historicky nejhorší výsledek od konce druhé světové války. Bezmála 133 000 hlasů je dělilo od vysněného vítězství, dokonce jim na záda dýchali nečekaně silní Svobodní.
Kurz místo Spindeleggera?
Lidovci budou muset najít komplexní odpověď na jednoduchou otázku – co učinit, aby opět ve volbách netahali za kratší konec. Aktuálně zvolená strategie nedává příliš optimismu do budoucna. V zemi pod Alpami pravděpodobně dojde k obnovení koalice SPÖ-ÖVP a ačkoli obě strany slibují spolupráci „nového typu“, stěží tento cíl dosáhnou s téměř identickým personálem. Spindelegger jako lídr a uchazeč o post kancléře selhal, a proto měl dobrovolně odstoupit. Pokud bude jedničkou lidovecké kandidátky u příležitosti příštích parlamentních voleb, tak tím strana dává jasný signál voličům, že není schopna personální inovace. Cožpak nemá ÖVP mladé, „neokoukané“ tváře? Najde se nový Wolfgang Schüssel nebo Josef Pröll? Lidovci potřebují získat image dynamické síly se značnou kompetencí v ekonomických otázkách. Jinak hrozí prohloubení nelichotivého trendu z posledních let, tj. další úbytek voličské přízně, ostatně v pravostředových vodách se pohybují zdatní konkurenti v podobě Svobodných a Nového Rakouska.
Spindeleggerovi roste uvnitř strany schopný nástupce, otázkou zůstává, zda není ještě příliš brzy, aby převzal tak prestižní a odpovědnou funkci. Je jím teprve 27- letý Sebastian Kurz naposledy zastávající pozici státního sekretáře pro integraci na ministerstvu vnitra. Kurze kroužkovali Rakušané při zářijových volbách nejvíc ze všech kandidátů. Obdržel o 10 470 preferenčních hlasů více než Spindelegger. Vyslyší strana přání lidu? Ano, není to příliš pravděpodobné; jednalo by se totiž o velmi riskantní variantu, ale někteří jedinci rostou s úkoly, před které jsou postaveni. Proč nezkusit po sérii neúspěchů něco odvážného a neotřelého? Odpověď, zda má k tomu ÖVP potřebnou dávku odvahy, dají následující měsíce ba až roky.
Miroslav Šepták
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024