29. prosince, 2019 Tomáš Fošum
Premiéři Andrej Babiš a Mateusz Morawiecki po společném zasedání české a polské vlády. Foto: Vlada.cz
Předseda českého Ústavního soudu Pavel Rychetský při příležitosti třicátého výročí pádu komunismu prohlásil, že Maďarsko ani Polsko už nelze označit za demokratický právní stát. Tamní političtí vůdci Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński se prý otevřeně hlásí k neliberální demokracii, takže podle Rychetského není divu, že první atak nasměrovali na nezávislou justici a ústavní tribunál. Podobné hlasy zaznívají nejen v české debatě poměrně často. A mají pravdu. Fakta jsou jasná a k útokům na nezávislou justici v obou zemích v posledních letech došlo. V této souvislosti se však na mysl derou dvě otázky. Jednak zda srovnání Polska s Maďarskem zcela sedí, jednak zda si zrovna občané České republiky mohou na rozdíl třeba od Poláků s úlevou vydechnout, že žijí v demokratickém právním státě. Odpověď je v obou případech záporná.
Po prohraných volbách v roce 2011 prohlásil předseda strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosław Kaczyński, že přijde den, kdy bude ve Varšavě Budapešť. Narážel na úspěch svého spojence Viktora Orbána, jehož Fidesz získal v maďarském parlamentu ústavní většinu. Tu si drží dodnes a díky tomu se mu povedlo změnit zemi k obrazu svému více, než je z hlediska liberální demokracie zdrávo. Přizpůsobil svým potřebám volební systém a dostal pod kontrolu nejen veřejnoprávní televizi a rozhlas, ale prostřednictvím spřízněných oligarchů i většinu důležitých soukromých médií. Některé orbánovské postupy při snaze zpacifikovat justici – například snížení věku odchodu soudců do důchodu nebo navýšení počtu členů klíčových tribunálů – napodobilo PiS poté, co se na podzim 2015 dostalo k moci.
V tomto smyslu se Varšava opravdu proměnila v Budapešť. Navíc v některých ohledech žák předčil učitele. PiS totiž učinilo rozsáhlé změny v oblasti soudnictví bez toho, že by mělo na rozdíl od Fideszu v parlamentu ústavní většinu. Vrcholem byl okamžik, kdy polská vláda odmítla zveřejnit rozhodnutí Ústavního soudu, což byla její povinnost, a tvářila se, že verdikt neplatí, protože nebyl zveřejněn. Kaczyńského strana podobně jako Fidesz převzala veřejnoprávní média a učinila z nich svou propagandistickou troubu.
Na druhou stranu ovšem situace nad Vislou není tak zlá jako v Maďarsku. Polské demokratické opoziční strany jsou v daleko lepší kondici než ty maďarské. Dohromady získaly v nedávných volbách do Sejmu téměř o milion hlasů více než PiS a jen kvůli volebnímu systému, který podobně jako ten český zvýhodňuje větší subjekty, nemají více mandátů. K tomu opozice ovládla v souběžném hlasování Senát a má nemalou šanci zvítězit i v jarních prezidentských volbách. Pokud by Právo a spravedlnost ztratilo prezidentský palác, proměna Varšavy v Budapešť by se přinejmenším zbrzdila.
Polsko se navíc od Maďarska, ale i od Česka liší větší silou nezávislých soukromých médií. Kaczyńského strana jim sice hrozí „repolonizací“, ale i vzhledem k blížícím se prezidentským volbám asi nebude mít k radikálnímu útoku na soukromé vlastnictví a svobodu slova v dohledné době odvahu. Už tak má v Evropské unii dost problémů kvůli svým změnám v justici. Roli zde hraje i faktor zahraničních majitelů některých médií, když například vlivná opozičně laděná televize TVN patří americkému investorovi. Jelikož PiS považuje Spojené státy za svého klíčového spojence, netroufne si na „jejich“ majetek sáhnout.
Na české mediální scéně je situace, alespoň co se soukromé sféry týče, horší než v Polsku. Velká vydavatelství si po postupném odchodu zahraničních vlastníků, jimž šlo primárně o zisk a do obsahu svých titulů v podstatě nezasahovali, rozebrali tuzemští miliardáři. Jako první si média koupil Zdeněk Bakala, ale klíčovým hráčem, jenž rozpoutal oligarchizaci českých médií, byl dnešní premiér za hnutí ANO a donedávna druhý nejbohatší člověk v zemi Andrej Babiš. Ten si před volbami v roce 2013 pořídil jedno z nejdůležitějších vydavatelství. Vystrašil tím další vlivné podnikatelské skupiny, které se rychle začaly poohlížet po nějakém silném mediálním domu. Spolumajitel česko-slovenské skupiny Penta Marek Dospiva vlastnictví médií přirovnal k atomovému kufříku, jenž majiteli slouží k tomu, aby jej nemohl někdo „iracionálně napadat“. Dospiva tak mluvil o své akvizici o poznání upřímněji než Babiš, jenž prohlásil, že si média koupil proto, aby psala pravdu.
Česko má však oproti Polsku jednu velkou výhodu, a sice relativně kvalitní a politikům nepodřízená veřejnoprávní média. Jak dlouho tato příznivá situace vydrží, zůstává ve hvězdách. Od parlamentních voleb v roce 2017, kdy Poslaneckou sněmovnu ovládly autoritářské subjekty v čele s hnutím ANO Andreje Babiše, se politický tlak na Českou televizi a Český rozhlas stupňuje. Neformální mocenský blok, kam kromě ANO a komunistů náleží ještě extremistické hnutí Svoboda a přímá demokracie vedené Tomiem Okamurou, postupně dosazuje své lidi do mediálních rad. Pokud v nich získá většinu, cesta ke zkrocení veřejnoprávních médií bude otevřena.
V Polsku je střet mezi vládním táborem a opozicí do značné míry světonázorový a kulturní. V české politice hlavně vzhledem k názorové nestálosti Andreje Babiše, který je schopen v řadě důležitých otázek během pár dní zcela změnit postoj, ideová rovina ustupuje do pozadí. Opoziční demokratické strany jsou přitom nuceny se nějak postavit k nepřípustnému střetu zájmů oligarchy Babiše, jehož podnikání značně závisí na státních a evropských dotacích. Premiér navíc čelí podezření z vážného dotačního podvodu. Když však na to vše demokratická opozice upozorňuje, snášejí se na její hlavu výtky, že nic jiného než politiku „antibabiš“ neumí. Blíží se to situaci v Polsku, kde se opozice setkává s kritikou, že kromě strašení Jarosławem Kaczyńským nic nenabízí.
V obou státech odpůrci tamní autoritářské vlády řeší problém, jak ji porazit ve volbách, když si díky ekonomické konjunktuře dobře zacílenou sociální politikou udržuje vysokou podporu veřejnosti. A to za situace, kdy se mnoha voličům zdají oprávněná varování před ohrožením liberální demokracie a právního státu příliš abstraktní.
O vyprázdněnosti české politiky v porovnání s tou polskou svědčí povaha nejsilnější strany – hnutí ANO je pouze servisní organizací Andreje Babiše, bez něj ztrácí smysl. Nejprve se definovalo jako pravicové hnutí, později začalo přebírat voliče sociálním demokratům a komunistům. O PiS si můžeme myslet cokoliv, ale nějaké jasné hodnoty a ideje po léta reprezentuje. O hnutí ANO to ani při nejlepší vůli říct nelze. Bývá posměšně nazýváno politickou divizí Babišova koncernu Agrofert, což ale není příliš velká nadsázka. Babiš bezpochyby usiloval o premiérské křeslo i proto, aby ochránil své obchodní zájmy.
Zde se rýsuje další z rozdílů mezi současným Českem a Polskem. Zatímco v první zemi jako by měli navrch byznysmeni a oligarchové, ve druhé drží primát spíše politici. Jejich výhodou je v Polsku relativně rozsáhlé státní vlastnictví řady klíčových firem zejména v energetice, ale třeba i v bankovnictví. Díky tomu mají tamní vládci vliv na obsazení řady lukrativních postů. O oligarších se v Polsku na rozdíl od Česka nebo Slovenska v podstatě nemluví, čili pravděpodobně neexistují. Dlouholetý kariérní politik Jarosław Kaczyński oproti oligarchovi Babišovi nepotřebuje k řízení státu vysokou ústavní funkci. Stačí mu poslanecký mandát a stranická kancelář ve Varšavě.
Už samotný střet zájmů, který pozorujeme u českého premiéra, je s liberální demokracií neslučitelný. Jedná se o podobně absurdní situaci, jako kdyby soudce měl rozhodovat o vině či nevině ve vlastní záležitosti. Nicméně tím ohrožení z Babišovy strany nekončí. O parlamentu se vyjadřuje jako o žvanírně a vyhrožuje, že tam nebude chodit. Důvěru v právní stát notně podrylo nepřesvědčivě zdůvodněné zastavení jeho trestního stíhání kvůli podezření z dotačního podvodu velkého rozsahu. K rozhodnutí pražského městského zastupitelství totiž došlo jen pár měsíců poté, co Babiš nečekaně instaloval do funkce ministryně spravedlnosti Marii Benešovou, která v minulosti označovala jeho kauzu za vykonstruovanou a razila teorii, že si v Česku lze trestní stíhání objednat. Přitom z informací uveřejněných v médiích i zprávy unijního protikorupčního úřadu OLAF vyplývá, že k podvodu zřejmě opravdu došlo. Asi i proto nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman pravomocné rozhodnutí svých podřízených o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše nakonec zrušil a vrátil jim věc k došetření. Zároveň ovšem dodal, že to neznamená, že by za současné důkazní situace navrhoval premiéra obžalovat. Babišova korupční kauza se tak nejspíše potáhne ještě dlouho a není zdaleka jisté, zda skončí před soudem.
V Česku se sice alespoň prozatím neútočí na nezávislost soudů, ovšem s ústavou se zde především kvůli prezidentu Miloši Zemanovi zachází velice kreativně. Před šesti lety Zeman navzdory vůli většiny v Poslanecké sněmovně jmenoval vládu Jiřího Rusnoka, která bez důvěry spravovala zemi po dobu šesti měsíců. Během posledního roku odmítl jmenovat už dva ministry. Odborníci se vesměs shodují, že nejen v těchto případech současná hlava státu ústavu porušila. V Poslanecké sněmovně ovládané autoritářskými subjekty, jejichž poslanci vesměs k Zemanovi vzhlížejí, ovšem není vůle podat na něj k Ústavnímu soudu žalobu. Prezident se tak stává mocnou figurou bez ohledu na to, že jeho pravomoci jsou o něco slabší, než je tomu třeba v případě jeho polského protějšku. Zatímco ale polský prezident Andrzej Duda i s ohledem na své bývalé členství v PiS působí jako vykonavatel vůle stranické centrály, nikým neomezovaný Zeman ve svém druhém období posouvá hranice toho, co si může dovolit.
Kromě toho český prezident v zahraniční politice nadbíhá Rusku a Číně. Neváhal se například zastávat Moskvy v kauze otrávení Sergeje Skripala a nevybíravými slovy přitom zpochybňovat zjištění tajných služeb státu, v jehož čele stojí. Těžko si představit, že by se takto prorusky choval jakýkoli polský prezident. Česká vláda Zemanovi jeho eskapády toleruje, protože Andrej Babiš oslabený mnoha kauzami i svým střetem zájmů, kvůli němuž Česko zřejmě přijde o značné množství peněz z prostředků EU, potřebuje mít prezidenta na své straně. Mocenské duo Babiš–Zeman možná neničí demokratický právní stát tak okatě jako Viktor Orbán nebo Jarosław Kaczyński, ale nebezpečné je úplně stejně.
Články k tématu Polské volby byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024