30. listopadu, 2014 Luboš Rokos
Svatý Vojtěch uzavírá po sv. Václavovi a Ludmile trojici českých světců náležejících ještě do 10. století. V českém prostředí měli Václav s Ludmilou před Vojtěchem náskok. Byli to členové panovnického rodu, spjatí s českou státností. Vojtěch měl úlohu nejednoznačnou, ne tak státotvornou. Byl Slavníkovec, tedy člen rodu vyvražděného Přemyslovci, a sám byl ve sporu s knížetem Boleslavem a jeho družinou. Spory vyvrcholily Vojtěchovým odchodem z biskupského úřadu, takže zemi ponechal bez církevní správy. Jeho zahraniční kontakty pak vedly v Palackého éře k názorům, že to byl vlastně německý kolaborant. Dnešní doba tento pohled nesdílí, v nedávné minulosti se k českému světci přihlásili mimo jiné Tomáš Halík a Václav Havel. Navíc, jak dokládá i tento článek, Vojtěch je uznáván i v dalších středoevropských státech.
Posmrtný život sv. Vojtěcha a jeho kult
Biskup Vojtěch zemřel v roce 997 mučednickou smrtí na misii k pohanským Prusům. Jeho památky se ujal jeho přítel císař Ota III., který byl zbožným člověkem a idealistou toužícím obnovit římskou říši na křesťanském základě. Svoje sídlo přestěhoval do Říma a na papežský stolec pomohl dosadit svého chráněnce Silvestra II. Kolem r. 1000 vznikla v Římě první svatovojtěšská legenda, kterou sepsal Canaparius, opat aventinského kláštera. I druhou legendu sepsal mnich z tohoto kláštera, šlo o Vojtěchova spolužáka z doby magdeburských studií Bruna z Quefurtu.
Polský zemský patron
Polský kníže Boleslav Chrabrý získal od Prusů Vojtěchovo tělo hned r. 997 a převezl je do Hnězdna. Pravděpodobně již tímto převozem zajistil Boleslav Vojtěchovo svatořečení. Vojtěch spočinul v nově vybudované apsidě hnězdenské rotundy, kde již byla pohřbena Boleslavova matka Doubravka. Celý akt mohl znamenat snahu Chrabrého o zřízení arcibiskupství. Po Vojtěchově smrti se totiž odebral do Říma Vojtěchův nevlastní bratr Radim, který tu je r. 999 je vysvěcen na hnězdenského arcibiskupa. Celé to vypadá jako promyšlený plán, který vyšel.
Nad Vojtěchovým hrobem korunoval Ota III. r. 1000 Boleslava Chrabrého na polského dědičného krále a Hnězdnu daroval status polského arcibiskupství, čímž se Polsko stalo církevně nezávislým. Vojtěch byl uznán i jako zemský patron Polska, kde se dnes nachází 138 kostelů se svatovojtěšským zasvěcením. Je to více než v Čechách, a v Polsku zaujímá Vojtěch druhé místo hned po hlavním polském světci sv. Stanislavovi. O jeho tamějším významu svým způsobem vypovídá i fakt, že se stal terčem pro blackmetalovou kapelu Behemoth, jež nahrála song s názvem „Chwała mordercom Wojciecha“ (Chvála vrahům Vojtěcha).
Součást svatoštěpánské legendy
Uhry se staly cílem Vojtěchovy misie během jeho druhého exilu r. 994. Podle Brunovy legendy Vojtěch Uhrům alespoň vtlačil náznak křesťanství. Vojtěch podle pozdější svatoštěpánské legendy křtí budoucího krále Štěpána, ale spíše ho jen biřmoval. Tímto aktem se staromaďarský kníže Vajk změnil na Štěpána. Vojtěch záhy Uhry opouští, ale r. 995 přichází v důsledku libického masakru břevnovský mnich Astrik (mnišským jménem Anastasius). Ten se stal prvním biskupem v Kalocsi (1002-1009) a třetím arcibiskupem v Ostřihomi (1007-1036).
Vojtěch se dík Anastasiově iniciativě stal patronem Uher, byla mu zasvěcena mj. arcibiskupská katedrála v Ostřihomi. Anastasius byl zcestovalý muž s kontakty na císařský i papežský dvůr. Podle legendy to byl on, kdo přivezl od Oty III. královskou korunu uherskému králi Štěpánovi a sám ho koncem r. 1000 korunoval. Korunovace Štěpána byla pokračováním Otovy politiky, kterou začal v Hnězdně; uherský stát obdržel stejně jako stát polský dědičný královský titul a r. 1001 i arcibiskupství. Čtyři uherští králové k tomu nesli jméno Béla, což je maďarský překlad Vojtěchova jména.
Smíření Vojtěcha s vlastí
Při jedné mé návštěvě katedrály sv. Víta na Pražském hradě se u Vlašimské kaple, kde spočívají ostatky sv. Vojtěcha, zastavil polský pár a překvapeně se tázal, zda tam skutečně leží ten jejich Vojtěch. Jak se totiž Vojtěch stal mezinárodní „hvězdou“, začaly se objevovat více nebo méně zaručené Vojtěchovy ostatky a jednu dobu opatrovali údajnou Vojtěchovu hlavu hned na třech místech.
Podle Kosmovy kroniky se r. 1039 vydal do Polska český kníže Břetislav I. V Hnězdně hodlali vojáci vyzvednout Vojtěchovy ostatky. Na pokyn biskupa Šebíře tak učinili po třídenním půstu. Šebířovi se měl třetího dne zjevit ve snu Vojtěch, aby mu nakázal tlumočit vojákům další požadavky. Ty se týkaly mravní obrody českého lidu, v jisté obměně toho, co Vojtěch nestihl prosadit za života. Vojtěch byl uložen v rotundě sv. Víta na pražském Hradě, odkud se po všech přestavbách kostela dostal v 19. století do již zmíněné Vlašimské kaple.
Smíření Vojtěcha s rodnou zemí probíhalo postupně. Když byli r. 1108 vyvražděni Vršovci (stejně jako Slavníkovci také na hradišti v Libici), chápalo se to jako trest těmto nepřátelům Slavníkovců a jako další krok ke konečnému smíření Vojtěcha s Čechy. Knížata vládnoucí po r. 1100 začala razit mince s portréty svatých Václava a Vojtěcha. Když se r. 1126 schylovalo k bitvě knížete Soběslava I. s říšským králem Lotharem III., nechal český kníže poslat pro praporec sv. Vojtěcha, aby jej připevnil na kopí sv. Václava jako bojovou zástavu. Vojtěch se tak postupně probojoval až na patrona Čech. Ve společnosti dalších patronů je vyobrazen na jižní mozaice svatovítské katedrály a Vojtěchova socha tvoří doprovod jezdecké soše sv. Václava na Václavském náměstí.
Sv. Vojtěch v moderní české tradici
Národní obrození bylo v otázce Vojtěcha rozpolcené. Považovalo si Vojtěcha jako světce českého, ale, jak již bylo výše naznačeno, například František Palacký vnímal negativně Vojtěchovu orientaci na německou říši. V Československu stála vojtěšská tradice ve stínu tradice václavské. Z onoho stínu vystupovala v souvislosti s kulatými výročími. Roku 1947, 950 let po Vojtěchově smrti, proběhla velká slavnost. Vojtěchovy ostatky putovaly v autě zemí, vítány na mnoha místech; hovořilo se o „biskupské vizitaci“. Akce byla zároveň manifestací katolické církve proti narůstajícímu komunistickému vlivu.
V roce 1987 vyhlásil kardinál Tomášek tzv. desetiletí duchovní obnovy. Akce měla vrcholit r. 1997 tisícím výročím Vojtěchovy smrti. Oficiálním smyslem byla morální obroda v návaznosti na sliby, které si dali Češi r. 1039 nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně. Skrytým motivem bylo vzpomenout novodobé emigranty, kteří volili odchod z vlasti za lepšími podmínkami. Václav Havel rekapituloval už ve svobodné atmosféře ukončení Desetiletí slovy, že Vojtěch „ve svém osudu nese jakési předznamenání mnohých temných a bolestných rysů našich národních dějin: kolik velkých mužů a žen našeho národa muselo žít a zemřít v cizině, kolik jich bylo nepochopeno a odmítáno, trpělo následky mnohých tragických rozdělení a svárů!“
Nepochopení ze strany okolí se tedy stává vedle vnitřní sebereflexe dalším aspektem vojtěšské tradice. Oba aspekty lze přitom spojit, bez sebereflexe se nelze dobrat pochopení. Tomáš Halík píše o praxi katolické církve během násilné rekatolizace: „Když se po bitvě na Bílé hoře začal katolicismus vracet do Čech, snad nejdramatičtěji se vzdálil ‚metodě Vojtěchově‘ – když totiž Vojtěch vystupoval na pražský biskupský stolec, šel bos na znamení pokory a pokání. Katolíci barokní doby zapomněli na to, že k srdci českého národa nelze jít ani v okovaných botách, ani ve zlatě.“
Tomáš Halík a Václav Havel tak představili Vojtěcha jako symbol pokory a zároveň osobu nepochopenou, umírající ve vyhnanství. Díky svému působení v zahraničí se ovšem stal fenoménem, jehož odkaz překračuje hranice střední Evropy. Svědčí o tom i následující Halíkova slova: „Je představitelem západního, latinského křesťanství, ale na svém rodném hradě Libici slyšel pravděpodobně ještě slovanskou liturgii, na svých cestách byl významně ovlivněn řeckou spiritualitou mnicha Nila a svá nejšťastnější léta prožil v latinsko-řeckém opatství na římském Aventinu. Je snad někdo, kdo by lépe ztělesňoval ‚Evropu dýchající oběma plícemi‘?“
Stručný Vojtěchův životopis
Biskup Vojtěch: mezi knížetem a císařem
Vojtěch (narozen kolem r. 956) působil převážně v Čechách a na území Říše ovládané dynastií saských Otonů. V roce 972 nastupuje na český knížecí stolec Boleslav II. (972-999). Vojtěch v té době odchází na školu do Magdeburku, kterou vede arcibiskup Adalbert, po němž Vojtěch převezme jméno, pod kterým je znám v cizině. Do Čech se vrací r. 982 a je jmenován pražským biskupem. Biskupské svěcení získal Vojtěch od mohučského arcibiskupa na říšském sněmu ve Veroně. Na témže sněmu je provolán jako nástupce císaře Oty II. jeho syn Ota III.
Proti nástupnictví povstane bavorský vévoda Jindřich Svárlivý a po jeho boku český kníže Boleslav II., kteří v minulosti zpochybňovali i nástupnictví předchozího císaře Oty II. Vojtěchovi tím nastal konflikt rolí. Jako český biskup byl podřízeným českého krále, ale zároveň i mohučského arcibiskupa. K tomu se účastnil zvolení Oty III. na veronském sněmu.
Jindřich a Boleslav ale válku proti dynastii Otonů opět prohrávají. Tentokrát to ale má následky. Sasové dovolí Polákům, aby napadli českou doménu v jižním Polsku (stalo se tak asi r. 986 nebo 987). Přemyslovská družina se podle všeho stáhla do Čech a držela se jistého výdělku z prodeje otroků. Země kolem Čech už ale byly z velké míry pokřtěné. Družiníci tudíž začali prodávat otroky křesťanské, což zavdalo příčinu ke konfliktu s Vojtěchem. K tomu se přidal spor o mnohoženství družiníků a Vojtěch odchází do exilu. Roku 990 zakotví v klášteru sv. Bonifáce a Alexia na římském Aventinu.
Na naléhání Boleslava se Vojtěch vrací r. 992, a přivádí s sebou z Aventina benediktinské mnichy, se kterými r. 993 zakládá břevnovský klášter. Jenže Boleslav je ještě r. 992 stižen mrtvicí a upoután na lůžko, takže družina může zvlčit ještě víc. Roku 994 dojde ke scéně, kde družina přes právo kostelního azylu vyvleče ze svatojiřského kostela na Pražském hradě cizoložnou ženu a přes protesty Vojtěcha ji zabije. V samotném centru státu jak vidno neplatila ani knížecí, ani biskupská autorita. Vojtěch potom podruhé odešel do Itálie. Aby toho na Vojtěcha nebylo málo, tak r. 995 knížecí družina dobyla Libici a vyvraždila jeho rod Slavníkovců.
V Římě se Vojtěch sblíží s Otou III., který se během své císařské korunovace ubytoval v paláci na Aventinu v sousedství Vojtěchova kláštera. Vojtěch je vystaven naléhání, aby se navzdory předchozím zkušenostem vrátil do svého biskupského úřadu. Vojtěch si ovšem vymíní, že se nemusí vracet, pokud ho Češi odmítnou. Tak se i stane a Vojtěch se vydává na misii k pohanským Prusům, kde r. 997 mučednicky umírá.
Luboš Rokos
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025