30. listopadu, 2014 Kateřina Hamplová
Co vás napadne, když je položena otázka, kdo nebo jací jsou Tataři? Brutální asijští nájezdníci, kteří ve středověku plenili východní oblasti Evropy; svérázní kulináři, kteří obohatili naši kuchyni o tatarský biftek a tatarskou omáčku; ti, jimž není rozumět a žijí převážně v Tatarstánu; skupinka loajální vůči Kyjevu, díky níž se na jaře přiostřilo napětí na Krymu?
Na tatarku zapomeňte
Tatarština jako turkický jazyk je opravdu bez hlubší znalosti pro nás nerozklíčovatelná, avšak mleté syrové hovězí a okurková majonéza má rozhodně s tradiční tatarskou kuchyní pramálo společného. A krymští Tataři nedávno prokázali svou loajalitu i vůči Turecku, kde žije většina (asi 2,5 milionu) tohoto muslimského krymsko-tatarského subetnika. Jsou druhým největším národem Ruské federace a kromě Tatarstánu, takzvaných kazaňských Tatarů, žije další výrazné subetnikum na Sibiři. Nicméně někteří z nich již po staletí žijí i se svými tradicemi ve střední a východní Evropě. Přesněji od doby, kdy na úplném konci 14. století přesídlil litevský velkokníže Vytautas (zvaný též Wattad – ochránce muslimů) několik set rodin tatarských bojovníků do litevského města Trakai, které od té doby spravovali. Jeho bratranec, Vladislav II. Jagello (litevský velkokníže a polský král), tento postup opakoval a Tataři byli z Krymu přesídleni do dalších osad litevského velkoknížectví, mnohé vesnice pak vznikaly i na území Polska a Běloruska. Za loajalitu vůči panovníkovi, a to především tu vojenskou, měli tito muslimové zaručenou náboženskou svobodu. Ovšem vzhledem k tomu, že násilná christianizace Litvy proběhla jen pár let před jejich prvním příchodem a například vládnoucí litevská elita byla podle profesora Hrocha ještě v 19. století v Bělorusku otevřeně pohanská, nebyla náboženská svoboda muslimů v této oblasti zas až takové téma.
Tatarská jízda
Podle Andrzeje Saramowicze z Muslimského náboženského spolku v Polsku (státem uznaná církev Muzułmański Związek Religijny Rzeczypospolitej) bylo takto usazeno v rámci Polsko-litevské unie postupně až na 200 000 tatarských muslimů, kteří založili na tomto území více než 6 000 mešit a modliteben. Vzhledem k jejich aktivní vojenské participaci vznikla i spousta vojenských hřbitovů, ze kterých jsou dnes výrazné historické památky, nejznámějším je zřejmě tatarský vojenský hřbitov ve Varšavě. Významná byla vždy tatarská jízda, k tomu se váže i formace známého pluku tatarské jízdy za polsko-bolševické války v roce 1919 pod patronací plukovníka Mustafy Achmanovicze. Kvůli jejich loajalitě nebyl žádný problém uznat oficiálně jejich muslimský spolek, který založili roku 1925 na svém sjezdu ve Vilně.
Sienkiewicz byl poloviční Tatar
Nicméně Tataři nebyli pouze vojenskými spojenci Poláků hlavně v bojích s Řádem německých rytířů, ale také jejich výraznými protivníky (krymští Tataři) při povstáních na Ukrajině. Ovšem pro ty, které obecná nechuť k instituci povinné školní četby a priori neodradila od ponoření se do velkých děl, jakými jsou Gogolův Taras Bulba nebo Sienkiewiczovo Ohněm a mečem, je tato historie východní Evropy, kde Tataři po staletí výrazně figurovali, dobře známá.
Pro tyto „přesídlence“ se vžilo označení Lipkové, jež je odvozeno od tureckého názvu pro Litvu, a spousta z nich se postupem času úplně asimilovala a přijala křesťanskou kulturu i náboženství. Příkladem je i jedna z nejvýznamnějších osobností evropské literatury – již zmíněný autor historických románů Henryk Sienkiewicz, který byl po otci Tatar a jehož předci byli na Litvu přivedeni na přelomu 16. a 17. století.
Tatarská menšina v dnešním Polsku
Mezi světovými válkami se odhaduje tatarská populace v Polsku (včetně oblasti kolem Vilna) na necelých šest tisíc. Svou svébytnost si stále připomínají institucemi jako je Tatarské národní muzeum ve Vilně či Tatarský národní archív. Podle sčítání lidu z roku 2011 se v Polsku přímo k tatarské národnosti přihlásilo téměř dva tisíce obyvatel. Kromě komunit ve velkých městech jako je Varšava a Gdaňsk a velké komunity v Białystoku byly po válce zachovány dvě muslimské vesnice Bohoniki a Kruszyniany. V obci Bohoniki je dnes zrekonstruovaná unikátní mešita, která svou architekturou výrazně připomíná dřevěný kostelík. Bohoniki jsou jakýmsi poutním místem polsko-litevských Tatarů a je zde možné si vyslechnout i připravené přednášky pro turisty, které vysvětlují islámské zvyky specifické pro tuto oblast. Tito muslimové ještě na začátku dvacátého stolení používali arabské písmo i pro polštinu a na starších náhrobcích lze vidět verše z koránu právě v arabštině. Příjmení přejali Tataři polská, nicméně jména, což je očividné právě z náhrobků na muslimských hřbitovech, ještě donedávna hojně udržovali arabská.
Tataři zde byli po dlouhá staletí odděleni od přímého arabského vlivu a integrovali do své věrouky i prvky šíitského islámu a súfismu. To se však v dnešní době značně mění, jednak díky vlivu imigrantů z muslimských zemí a také díky snadnému propojení s nadnárodními arabskými organizacemi. Současným polsko-tatarským (nově příchozí muslimové mají své vlastní oficiální struktury) muftím je od roku 2004 imám Białystoku Tomasz Miśkiewicz, který vystudoval právo šaría v Saudské Arábii. Tento charismatický osmatřicetiletý duchovní byl polskou vládou oceněn za svou osvětovou práci s muslimkou mládeží a také za snahu o větší propojení tatarských památek a cestovního ruchu. Na mezinárodní úrovni je pak důležitým představitelem organizace World Assembly of Muslim Youth, jež byla založena v sedmdesátých letech členy Muslimského bratrstva a byla mnohokráte kritizována za své propojení s al-Kajdou.
Kateřina Hamplová
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024