Zrno a krev. Po stopách křesťanů na Blízkém východě (ukázka z knihy)

19. února, 2017 RUBRIKA Kultura, Polská literární reportáž


rosiak knihaVýřez z obálky knihy Dariusze Rosiaka.

 

Polský reportér Dariusz Rosiak navštívil v roce 2014 jižní Turecko, irácký Kurdistán, Istanbul, Libanon a Egypt, v roce 2015 pak pobýval v Izraeli. Přinášíme ukázku z několika míst jeho knihy Zrno a krev. Po stopách křesťanů na Blízkém východě, která autorovo putování v podobě reportérského deníku zachycuje.

 

Od poloviny devadesátých let se toho na Blízkém východě událo mnoho a většinou to bylo špatné. Svět Jana Moscha už dávno neexistuje, před očima se nám však rozpadly i křesťanské enklávy, které popsal William Dalrymple (autor knihy o křesťanech na Blízkém východě From the Holy Mountain: A Journey in the Shadow of Byzantium, vydané v roce 1997 – pozn. red.). Usoudil jsem, že nastala vhodná chvíle, abych navštívil místa a lidi, o nichž tento Brit psal.

Na svou cestu jsem se připravoval řadu týdnů, sledoval jsem válečné zprávy z Blízkého východu, četl jsem knihy spisovatelů, kteří z této části světa pocházejí, proplétal jsem se mlhovinami teologických sporů z prvních staletí po Kristu, prozkoumával jsem tajemství herezí a myšlenek, které jsou pro většinu západních křesťanů zcela nereálné.

Avšak ani nejlepší knihy vás nepřipraví na onen zvláštní pocit dezorientace, který reportéra přepadá, když se ocitne tváří v tvář druhému člověku. Dozvídá se nový, dosud neznámý příběh, jenž odporuje všemu, co vyčetl v moudrých knihách a znal ze svých dřívějších zkušeností. Musí si tedy vybrat, komu uvěří: Zda textům, které se opírají o autoritu svých autorů, historiků a odborníků, nebo obyčejnému člověku, jehož vyprávění boří jeho dosavadní vnímání dané otázky i jasnost akademického výkladu. Při autentickém kontaktu s člověkem mizí jistota i pochopitelnost dříve známého a popsaného světa, vynořují se paradoxy, nejasnosti a nesrovnalosti. Tedy obyčejný život. Právě ten jsem totiž na své cestě hledal.

Křesťanství pochází z Východu. Všechno to začalo v Antiochii, Jeruzalémě, Alexandrii a Konstantinopoli. Řím byl daleko. Itálii dobývali Vizigóti a Hunové, Britské ostrovy sužovali Piktové, Skotové a Sasové, území dnešního Polska pokrývaly pralesy, v nichž lidé soupeřili o svůj kus země se zubry a vlky. Na Východě se v té době utvářela křesťanská teologie, jež měla později změnit svět, bujně vzkvétala kultura a stavěly se nádherné kostely. Právě odsud se vydávali apoštolové a jejich následovníci do světa, právě zde se tisíce mnichů odebíraly do pouště, aby své životy zasvětili Bohu.

Tušíme, že takhle nějak to bylo. Víme i to, že tisíce východních křesťanů dnes umírají rukou islámských fanatiků, že jich stovky tisíc utíkají z míst, která jejich předkové obývali po staletí. Zastrašují je, vyhánějí z míst, kde se narodili, a my nečinně přihlížíme, jak vysychá pramen, z něhož se rozvinula naše kultura. V televizi nebo na YouTube sledujeme zločiny Islámského státu a zmůžeme se leda tak na charitativní sbírky – jako vždycky, když chceme umlčet své špatné svědomí.

Nechtěl jsem taky jen přihodit do pokladničky nebo planě moralizovat. Raději jsem se vydal na cestu a pokusil se popsat svět, který dost možná zaniká, vyjádřit úctu jeho obyvatelům. Čím je totiž skutečná cesta než právě projevem úcty k lidem a jejich dějinám, obdivem k místům a věcem? (…)

12. ledna 2014, Irácký Kurdistán, Dohuk
S guvernérem Farhatem Atrašim jsem se sešel v jeho kanceláři v centru města. Spletí chodeb, jimiž se dostanete do malých místností se zaneprázdněnými úředníky, mě dovedli do velké pracovny. Guvernér mě přijal spolu se svými spolupracovníky. Zeptal jsem se, jak je možné, že irácká armáda nedokázala čelit útoku fundamentalistů a rozpadla se.

„Iráčané nebojují, nevědí totiž, za co by měli bojovat. Morálka této armády byla nulová. Iráčtí sunnité se už dávno považují za opomíjenou část společnosti, kterou bagdádská vláda diskriminuje. Nemají podíl na moci, proto se teroristům daří získávat je na svou stranu tak snadno. Iráčtí sunnité se musejí zapojit do politické správy země.“

„Kurdští pešmergové tyto problémy nemají?“

„Jsme lépe organizovaní, navíc máme společný cíl, jímž je obrana Kurdistánu. Je to naše země a my bráníme vlastní lidi.“

Ptám se, jak je možné, že se Islámský stát z téměř neznámé skupiny fanatiků stal ozbrojenou silou, která je schopna šířit chaos v jednom ze strategicky nejdůležitějších regionů světa.

„V Iráku spočívá vina na bedrech premiéra Málikího. Osm let sunnity zcela marginalizoval, zpolitizoval armádu a zneužíval ji k tomu, aby utlačovala sunnity. Teroristi z Islámského státu využili obrovské frustrace sunnitů a přebrali kontrolu nad dalšími organizacemi. Na Blízký východ se navíc sjíždějí radikálové z Evropy, Pákistánu, Čečenska, Afghánistánu či arabských států. Sunnité je podporovali, protože se domnívali, že tím bojují proti šíitům, hlavně proti Íránu, ale teď je z toho mezinárodní problém. Týká se všech, vás v Evropě nevyjímaje.“

Guvernér mi vyprávěl o situaci uprchlíků, která proměnila život celého regionu. Chtěl jsem je však spatřit na vlastní oči.

Odpoledne jsem se vypravil do tábora jezídů v obci Chanke, která leží několik kilometrů za městem. Podél cesty se v nedostavěných domech usídlily rodiny uprchlíků.

„V okolí se přestalo stavět, protože lidi začali obsazovat nedokončená torza budov,“ vysvětluje mi průvodce Thamer Alyas, který je sám jezíd. Thamer řídí organizaci Humanity. Pomáhá uprchlíkům, kteří se nacházejí v nejhorší situaci, především jezídům, kteří uprchli z okolí hory Sindžár, kde fundamentalisté v létě obklíčili pět set tisíc lidí.

Do Dohuku a okolí, kde žije úředně milion dvě stě tisíc obyvatel, přijelo od poloviny loňského roku přes sedm set tisíc přesídlenců, hlavně z okolí Mosulu, tedy z rovin u Ninive. Vlna začala sílit v červnu, tedy ve chvíli, kdy Islámský stát vstoupil do Mosulu. Lidé obsadili všechny dostupné veřejné budovy a tábořili na ulicích. Dnes v okolí města funguje šestnáct oficiálních táborů, avšak noví uprchlíci se usidlují i jinde.

Zastavili jsme se u stanů rozestavěných podél cesty. O kus dál stojí oficiální tábor, jejž obývá zhruba čtyřicet tisíc uprchlíků. Naším cílem byl ovšem jiný tábor, „divoký“, v němž nouzově přebývalo asi pět tisíc lidí.

„Ti, kteří jsou zde, to mají horší než uprchlíci v hlavním táboře. Ale i tak se mají nesrovnatelně líp než ti, kdo zůstali na hoře Sindžár.“

„Chcete říct, že jezídi tam stále jsou?“

„Ano, protože jižní svahy hory jsou stále pod kontrolou Islámského státu. Deset až patnáct tisíc jezídů tam i nadále žije pod jeho taktovkou.“

Podmínky v táboře jsou strašné. Není tu světlo, voda, mobilních záchodků je zde pouze několik. Když mě Thamer provádí mezi stany, přistupuje k nám jakási žena.

„Zve tě na čaj,“ říká Thamer. „Řekl jsem jí, že je velice laskavá, ale že nemáme čas. Udělal jsem dobře?“

Dobře. Není to má první návštěva v uprchlickém táboře, už jsem viděl lidskou bídu v táborech v Kongu i v jižním Súdánu, v Libanonu jsem viděl Palestince i Syřany zbavené poslední naděje. Na všech těch místech je to vždy podobné – lidé se tě pokoušejí alespoň na chvilku vtáhnout do svého světa, pobýt s příchozím z míst, kde se žije normálně, abychom společně předstírali, že čaj chutná a rozhovor nevázne.

Muž z oblasti Tilbenat mi vypráví svůj příběh. Islámský stát vtrhl do jejich vesnice 31. srpna v osm hodin ráno. Museli si okamžitě zabalit ty nejnutnější věci a utíkat.

„Obvykle se z města na horu Sindžár jede deset, maximálně patnáct minut, ale neměli jsme auto, takže nám cesta tam zabrala tři hodiny. Tam jsme pak zůstali sedm dní a až poté jsme utekli, znovu pěšky. K syrsko-irácké hranici jsme šli den a noc. Odtamtud se nám podařilo dostat autem do města Zachu v Kurdistánu. Dvacet dva lidí z mé rodiny. Matka, otec, bratři s dětmi. Všichni, kdo jen mohli, utekli s námi. Ale dvacet dalších lidí z mé rodiny – bratranci, strýčkové – jsou stále v rukách fundamentalistů.“

Povšimnu si, že v táboře jsou samí muži.

„Kde jsou vaše ženy?“ ptám se.

„Fundamentalisti je unesli. Jeho sestru a dvě dcery odvedli neznámo kam,“ můj vypravěč přitom ukáže na muže, jenž stojí vedle něj. „Občas některá žena zavolá. Manželka telefonuje svému muži a pláče, že ji unesli do Saúdské Arábie nebo prodali do nějaké jiné země.“

„Mluvil jsem s děvčátkem, které prodali za čtrnáct tisíc iráckých dinárů, tedy za dvanáct dolarů,“ zapojuje se do hovoru jiný muž. „Zavolala mi a řekla, že si ji někdo vzal za dvanáct dolarů.“

Pak se na mě obrací s otázkou. Na mě a – jak říká – na všechny, kdo budou číst mou knihu:

„Viděl jsi někdy, že by někdo tak krutě zotročil takovou spoustu lidí? Že by byly ženy znásilňovány a následně prodávány jako dobytek na trhu? Že by lidi zabíjeli nebo zotročovali v jejich vlastní zemi? Od počátku světa jezídové přežili čtyřicet sedm pokusů o vyhlazení. Další už nepřežijeme. Jak je možné, že se v Organizaci spojených národů scházejí všechny ty státy a nedokážou nás zachránit?“

Říkám mu, že na jeho otázku odpovědět nedokážu. (…)

13. března 2014, Libanon, Bejrút, Halat
Hodlám se dnes vrátit do Kaslíku, ale před odjezdem jsem v hotelu potkal řeckokatolického kněze Alberta Abi Azara, který řídí humanitární organizaci Alpha. Albert je typem člověka, s nímž se během rozhovoru spřátelíte už při druhé větě. Srší humorem, na každou otázku s velkým zápalem odpovídá.

„Křesťané si nechtějí připustit, že v Libanonu došlo k demografickým změnám. Dříve Libanonu vládli, třebaže v tamním politickém a náboženském tavicím kotli, v němž musela tato země fungovat, tvořili většinu jen těsně. Dnes je jich pouhých dvacet pět procent, avšak stále se chovají tak, jako by nepřestali být ve většině.“

„Nechtějí pochopit, že v této zemi žijí i jiné komunity?“

„Ale ano, přijímají to. Ovšem pod podmínkou, že se jejich elitní postavení nezmění. Bohužel však i v systému, který je vůči nim tak vstřícně nastaven, křesťané emigrují na Západ nebo mají méně dětí, protože je chtějí vzdělat, s čímž se pojí nemalé náklady. Ale stále si uchovávají svůj vliv. Má-li v této zemi někdo zaměstnat průměrného křesťana, nebo nadprůměrně vzdělaného muslima, vybere si křesťana. Přesto je však nepotkáte v armádě, protože práce ve vojsku jim nevoní, nesetkáte se s nimi ve veřejné sféře, protože tam jsou nízké platy. Nechtějí se zapojovat do veřejných struktur, ale rádi by vládli. Nejlepší asi bude, když se zeptáte přímo křesťanů, co vlastně chtějí.“

„Podle toho, co říkáte, si libanonští křesťané za své problémy mohou sami.“

„Libanon vymysleli Evropané jakožto zemi menšin, které vládnou křesťané. Zčásti je to tedy vina Evropanů, kteří si mezi sebou rozdělili Osmanskou říši. Francouzi chránili maronity, sunnité pro ně byli plebs a šíité tehdy v Libanonu vůbec nebyli. Pak ještě vznikl stát Izrael, což vedlo k přílivu Palestinců do Libanonu. Potíž tkví v evropské politické korektnosti, která chápe každou kritiku sionismu jako projev rasismu. Reakce na takový přístup rodí nepřátelské postoje libanonských muslimů k Izraeli a k libanonským stoupencům Západu.“

Ptám se otce Alberta, zda i on věří tomu, že veškeré zlo v Libanonu pochází zvenčí.

„Samozřejmě, hodně špatností vzniklo vinou Evropanů nebo Syřanů, řekněte mi ale, proč jsou libanonští politici věrnými nohsledy ve službách zahraničních ambasád? Proč čekají, až jim Amerika nebo Francie vydají rozkazy? Vždycky jsme byli žebráky Západu a zůstáváme jimi i nadále.“

„I přesto na sebe Libanon vzal obrovské břímě související s uprchlíky,“ říkám, „to se Evropě moc nechce.“

„Libanonští křesťané jsou bohatí. Nepomáháme uprchlíkům ze Sýrie dostatečně, hledáme peníze v Polsku nebo jiných zemích. Ale proč? Chudí mají dávat na chudé? Schválně se podrobněji seznam s tím, jak majetní jsou libanonští kněží. Místo aby pomáhali uprchlíkům, usnadňují jim cestu na Západ, zařizují jim víza.

Chceš, abych vyjmenoval křesťanské školy a nemocnice, kam chudí křesťané nemohou posílat své děti anebo je tam léčit? Uprchlíci si o tom, že by se tam dostali, můžou leda tak nechat zdát. Kam se poděly misie v nemocnici Hôtel-Dieu na jezuitské univerzitě, ve škole Sacré-Cœur nebo v dalších nemocnicích a školách? Ředitel má radost, když se tam přijde podívat manželka prezidenta nebo třeba premiéra. A chudý křesťan ani muslim tam své děti zapsat nemůžou. Jako duchovní nemám do těchto škol přístup a lidé, o které se starám, také ne. A mám ti tu teď tvrdit, že je to vina Íránu?“

Musíme se rozloučit, ale je mi to líto, protože otec Albert se právě rozohnil a nabíral dech k další kritice své země i církve. Na závěr jsem se ho zeptal, jestli věří v budoucnost Libanonu.

„Dělám, co můžu, a ty taky pomáhej, jak jen můžeš, upozorňuj lidi na to, jak je Západ do té války zapletený. Snaž se ovlivnit své politiky. Viděl jsi pochod na podporu Charlie Hebdo? Třicet státníků pochoduje na obhajobu rouhačů. A oběti naší války si snad nezaslouží vzpomínkový pochod? Jsou to jenom čísla? Vy hájíte svobodu slova a projevu? Tak to abych se šel vyčurat před Elysejský palác. Dovolí mi to? Nebo mě za to zavřou do vězení?! Celý ten Západ je s prominutím jedna velká ubohost.“

14. března 2014, Libanon, Annaja
(…) Po cestě vzhůru, do kostela svatého Petra a Pavla, v němž se nachází cela, ve které žil a zemřel otec Šarbel, přemýšlím, proč svět začal považovat víru v zázraky za nesmysl. Snad tomu tak bylo vždy? Třeba rodiny těch, které Kristus zázračně uzdravil, měly také k dispozici lékařskou dokumentaci a sami uzdravení byli ochotni přísahat, že byli nemocní, ale teď jsou zdraví. A přesto všecko jim to moc lidí nevěřilo.

Předchozí den jsem se o libanonské víře v zázraky bavil s Nádžím al-Chúrím, který přednáší ve škole Džamhur a angažuje se v oblasti smíření křesťanů a muslimů. Hovořili jsme o víře Libanonců, o víře prosté, teologií nekomplikované, důvěřivé a slepé. V polštině se takové víře říká „mohérová“ (s odkazem k mohérovým baretům polských věřících babiček – pozn. red.), Francouzi zase hovoří o „foi du charbonnier“, uhlířská víra.
Georges Brassens o ní zpíval:

„Chtěl bych mít víru, víru uhlíře,
co je šťastný jak papež a hloupý jak bota.“

Vyprávím Nadžímu o polské lidové víře, která se – jak se mi zdá – podobá té libanonské.

„Polsko je bohužel poslední evropskou zemí, kde slovní spojení ‚slepá víra‘ není pejorativní.“

Opravuji ho, že pejorativní to sice je, ale chápu, co má na mysli.

„Každopádně nejste jako Francie, kde nevadí, že satirický časopis otiskne karikatury proroka Mohammeda a jejich autoři se stanou národními hrdiny. Čeho ti rouhači chtějí dosáhnout? O co jim jde?“

„Francouz by vám na to řekl: ‚Právě v tom spočívá svoboda.‘“

„V čem spočívá svoboda? Byl jsem v šoku, když jsem ty karikatury proroka viděl. Pro muslimy je obraz proroka posvátný. Ať se vysmívají třeba i papeži, s tím nemám problém, ale Bůh, to už je něco posvátného. Je-li dovoleno útočit na Boha, kde leží hranice?“ ptá se Nádží al-Chúrí.

Říkám mu, že ve světě, odkud pocházím, nejsou žádné hranice.

„Něco ti řeknu, Dariuszi,“ zadívá se mi do očí, jako by mi měl záhy prozradit to nejskrytější tajemství. „Libanon chrání Duch svatý a Panna Marie. Podívej se, co se v celém našem regionu děje: Všechno se rozpadá, ale my tady žijeme skoro normálně. Libanonský křesťan si ve své zemi může zajet kamkoli. Během jediného dne si můžeš zalyžovat v okolí Bšarré a pak sjet dolů na pobřeží a vykoupat se ve Středozemním moři. Libanon je pod ochranou Ducha svatého a Panny Marie, tomu já naprosto věřím.

A víš proč tomu tak je? Tady, kde právě teď stojíme, se zrodilo celé křesťanství. Jestliže jsi dnes křesťan, jestliže papež je papežem, to všecko se děje díky nám, protože my jsme byli křesťané před vámi. A v našem regionu se zrodil taky islám. Jestliže jsou dnes někde v Indonésii muslimové, je to díky nám, protože my jsme byli muslimové před nimi. A řeknu ti, že jestliže jsou dnes v Americe židé, je to proto, že dřív žili tady, v našem regionu, my jsme byli židé před nimi. Pokud tedy křesťané, židé a muslimové nebudou schopni žít v míru tady, v tomto regionu, kde jsou naše společné kořeny, nebudou toho schopni už nikde jinde na světě a svět se rozpadne.“

V noci jsem v hotelu nemohl usnout. Sobotní večírek totiž zdaleka nekončil. Zapnul jsem si tedy počítač a na internetu si vyhledal, kde se vzalo sousloví „uhlířská víra“. Francouzský gramatik 17. století Fleury de Bellingen jej vysvětluje v této anekdotě:

Ďábel potká uhlíře a zeptá se ho: „V co věříš?“

Uhlíř mu odpovídá: „Věřím v to, v co věří církev.“

„A v co věří církev?“ vyzvídá ďábel.

„V to, v co věřím já,“ odvětí mu uhlíř.

Ďábel ještě chvilku uhlíře trápil, ale jeho tvrdošíjnosti čelit nedokázal a neslavně ustoupil. A úsloví „uhlířská víra“ už zůstalo.

 

Ukázku z knihy Dariusze Rosiaka Ziarno i krew. Podróż śladami bliskowschodnich chrześcijan (Czarne 2015) přeložil Martin Veselka.

 

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků
Ministerstva zahraničních věcí ČR.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.