10. února, 2014 Tereza Vávrová
Současné době vládne vzpomínání. Vzpomíná se na akademické půdě i v popkultuře, ve společenských vědách i večer u televize. Takřka na každém rohu se to hemží pamětníky, kteří v rámci různých kulturně-historických projektů podávají svědectví o době minulé, objevují se filmy a divadelní představení tematizující něčí vzpomínky. Zažíváme tak jakýsi nový trend znovuzrození aktu vzpomínání. Znamená to, že procházíme nějakou zásadní proměnou vztahu ke své vlastní minulosti?
Zájem o kořeny, archivy a monumenty přivedl v průběhu 80. let vědecký zájem na pole vzpomínání a tzv. vzpomínkových kultur. To exemplárně využilo Německo v případě nacistické éry. Existoval jasně označitelný viník, nacistická vláda trvala relativně krátkou dobu a zapsala se do paměti krutými zločiny, navíc byla ukončena porážkou státu. Vzpomínkový profil na tuto etapu německé historie se tak konstituoval poměrně jednoduše, neboť skrze samotné trauma holocaustu získala nacistická doba jednoznačně negativní konotaci. Vznikající pomníky, místa paměti a informační střediska v bývalých koncentračních táborech hrají významnou roli v utváření paměti a předávají společnosti všeobecně přijímané hodnoty. Ale jak se dnes vzpomíná nebo zapomíná na dobu relativně nedávnou – na dobu komunismu?
(N)ostalgie
V rámci nejrůznějších projektů s českými a německými středoškoláky vyšlo najevo, že období mládí svých rodičů a prarodičů v podstatě moc neznají, a když tak v podobě komerčního konceptu propagujícího tuto dobu jako zábavné retro. Ostatně není se jim příliš co divit, neboť televizní producenti jakoby se domluvili a servírují divákům jednu normalizační podívanou za druhou.
V Německu se pro tento fenomén nostalgického vzpomínání na komunistickou éru vžilo označení „ostalgie“ (spojení slov Ost – východ a nostalgie). Ostalgické obchůdky nabízejí oblíbené produkty z NDR a států bývalého východního bloku, ale chodí tam převážně turisté nebo mladí lidé hledající vtipné retro. Kde se ovšem vytváří to skutečné ostalgicky zasněné vzpomínání na život, který vůbec nebyl tak špatný, prostor, kde se vytváří vzpomínková kultura – je televize.
Veřejnoprávní televize slaví úspěchy s pořady, které prezentují komunistickou éru ve smířlivém nostalgickém vzpomínání na mládí. V Německu dobu NDR připomínala Ostalgie-Show vysílaná na ZDF. Východ se stal kultem, vzpomínkovou figurou, pro kterou se může zorganizovat a vysílat televizní párty. Na starou známou každodennost v podobě hudebních hitů, oblíbených detektivů a filmů se v Německu díval každý třetí obyvatel východní části země, celkem 4,78 milionů lidí (podíl na trhu 21,8%).
Seriál České televize Vyprávěj je podobným popisem české vzpomínkové kultury. Diváci si z něj dělají osobní učebnici moderního dějepisu a na osudech hlavních postav si představují, jak se velké dějiny promítají do malých lidských příběhů. A možná i do těch jejich. Přitom se podle zběžného pohledu na divácké diskuse neptají na to, co jsi dělal v době Palachova týdne, ale přebíjejí se veselými historkami o dovolených u Balatonu a recepty na nejlepší nakládačky. Seriálu se tak podařilo vybavit obraz nedemokratického režimu, jehož autoritativní stránku na jednu stranu přiznává, barevnými, skurilními a vtipnými historkami, jež diváky nijak nepřivádí k významnější reflexi. Vyprávěj sledovalo přes 1,5 milionu diváků.
Bylo nebo nebylo
Fenomén televizní ostalgie přítomný v Čechách i v Německu představuje samozřejmě reakci na poptávku ze strany diváků. Ale ptejme se, kdo ji vytváří a proč. Mladí lidé se možná rádi podívají na pionýrskou diskotéku, ale oni hlavním zdrojem nejsou. Dívají se především jejich rodiče a prarodiče. Tyto konejšivé pořady fungují pro značnou část diváků jako terapie. Na úvod jednoho z nejznámějších německých ostalgických filmů Sonnenallee říká hlavní hrdina: „Bylo to v jedné malé zemi jménem NDR. A byla to nejkrásnější doba mého života, protože jsem byl mladý a zamilovaný.“
V současné době skutečně panuje v některých nových spolkových zemích v Německu, ale i u nás, pocit rozčarování ze ztráty komunistických sociálních jistot a z ustavičného dokazování skutečnosti, že velkou část svého života strávili obyvatelé NDR a ČSSR ve státě plném bezpráví a permanentního špiclování. Nostalgie po věcech minulých může být běžnou reakcí na nepřízeň současnosti.
Lidská mysl má tendenci idealizovat si minulost a vytěsňovat nepříjemné a bolestné události. Tato selektivnost vzpomínání nás pravděpodobně chrání před zešílením. Ale vzpomínat na dobu minulé nesvobody, jako v případě komunistické éry v Československu a NDR, se slzou v oku, vzpomínat na báječné dovolené, dostatek práce a oslavy MDŽ, do jisté míry obrušuje hrany této doby a mladým lidem nepředává reálný obraz minulosti.
Skutečný obraz komunistické doby tak v sobě nenese lidská paměť. Problém blízkých dějin, které jsme zažili, jsme jejich součástí a chybí nám potřebný odstup, můžeme vyřešit setkáním se skutečným svědectvím tehdejší moci. Přestože zkoumáním represivních složek a prodělaného bezpráví si do jisté míry formujeme postupně stále více otupělého posluchače a diváka, nemůžeme tuto stránku věci zamlčovat a zlehčovat. Měli bychom se pokusit nalézt nějaký kompromis ve formě reflexe.
Vzpomínej i ty
Asi nemůžu čekat, že páteční rodinné seriály budou něčím víc než zábavou. A nic jiného od nich ani nežádám. Ale pokud pracují s historickými tématy, měli by jejich tvůrci vzít v potaz možný dopad na vzpomínkovou kulturu té které společnosti, jíž je třeba rozvíjet a obohacovat o kritické myšlení.
V posledních letech jsme se ve veřejném prostoru stali svědky poměrně vyhroceného souboje o výklad komunistické minulosti. Toto utkání, jež do značné míry veřejnost přestává zajímat, by se na první pohled dalo vykládat jako boj mezi pravicí, která se snaží komunismus představovat jako éru, v níž šlo výhradně o represi a bezpráví, a levicí, které se takovýto pohled moc nelíbí, která ale nenabízí žádnou alternativu. Jak tedy vzpomínat na komunismus?
Možná daleko důležitější než všechno pochopit, všem odpustit a se všemi se usmířit jsou právě zkušenosti, které si z tohoto obtížného vzpomínání na komunismus odnášíme. Zkušenosti, které můžeme použít i pro jiná období. A naše média, obzvláště ta veřejnoprávní, mohou při budování vzpomínkové kultury celé společnosti nevycházet vstříc divákům jen konejšivými pořady, ale reinterpretovat svou funkci a stát se jakousi lékárnou s léky proti ostalgii, která nabízí různorodé terapeutické prostředky těm divákům, kteří se chtějí zamyslet nad svou minulostí a vzpomínat trochu jinak.
Tereza Vávrová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025