05. května, 2014 Kateřina Hamplová
Když se řekne buddhismus, mnoho lidí tento pojem okamžitě asociuje s Dalajlamou, vegetariánstvím a dalším striktním odříkáním a snahou dosáhnout stabilního klidu mysli bez rušivých pocitů a radostí. Milci akčních filmů si pak vybaví svalnaté mnichy zvládající různé druhy asijských bojových umění, které často právě v buddhistických klášterech vznikly nebo tam byly udržovány a dále rozvíjeny. Oproti tomu však většina buddhistů nevnímá Dalajlamu jako duchovní autoritu svého směru či školy, konzumuje maso, nedrží mnišské sliby, nepovažuje buddhismus za náboženství či za filozofii, a stav mysli, o nějž usilují, je definován jako absolutní radost či štěstí. A to se týká i „tradičních“ asijských buddhistů. V závislosti na typologii se buddhismus dělí na dva, tři nebo pět směrů (cest) a ty se dále dělí na značné množství linií, škol, podškol a tak dále. Všechny ale pojí postava historického Buddhy Šakjamuniho (někdy též princ Gautama), který v 5. století před naším letopočtem dosáhl osvícení a předal meditativní metody a instrukce, díky nimž mohou praktikující zrealizovat týž, již neměnný, stav mysli. Buddhovo učení bylo v různé míře na Západě známé, ale největší boom přinesla v 60. letech až vlna hippíků objevující Východ. V Česku to brzdil totalitní režim, který se skrze vědeckoateistické definice postaral o vlastní (sovětskou) interpretaci buddhismu. Pro popis současné situace buddhismu české kotliny je však třeba použít dichotomii diskurzu – buddhismus prezentovaný a chápaný na akademické půdě a buddhismus praktikovaný.
Pole akademické
Na pražské univerzitě bylo možné studovat sanskrt již od roku 1850 a v roce 1921 vyšla první, z dnešního pohledu dosti nepřesná a v určitých směrech zavádějící, publikace Vincence Lesného s názvem Buddhismus. V té době se však jednalo o významný počin a Lesný, který byl schopen překládat ze sanskrtu, bengálštiny, hindštiny i pálí, spoluinicioval kupříkladu i založení časopisu Nový Orient. V roce 1989 byla jeho kniha vydána znova a v té době už se jednalo o výrazně zastaralé výklady, jejichž akceptace vedla k naprostému nepochopení jevů a principů týkajících se některých buddhistických směrů. Bohužel nově vzniklá polistopadová humanitní pracoviště zabývající se mimo jiné religionistikou neměla dostatek zdrojové literatury a publikaci Lesného, a mnohé jí podobné (některé značně ovlivněné vědeckým ateismem), automaticky integrovala do svých sylabů. V některých případech se tyto texty zohledňují dodnes a nejsou doplněny žádným empirickým výzkumem. Česká republika je tímto dosti specifická, a to i v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi, jejichž autority zabývající se právě buddhistickými směry jsou ve svém výzkumu mnohem dále, jsou schopny efektivně spolupracovat se zahraničními akademiky a především se snaží pochopit význam nauk v buddhistických textech. Velkým omylem, kterého se i dnes dopouštějí jinak výborní překladatelé, je fakt, že pracují se zdrojovými texty pouze jako se souborem cizojazyčné literatury, zejména poezie, nikoliv jako s kodifikovanými soubory nauk, které vyžadují výklad, zohlednění historického i kulturního kontextu a především předpokládají meditační zkušenost pro jejich pochopení. Dokonce na některých českých pracovištích je prosazován názor, že akademik věnující se buddhismu nesmí být sám praktikujícím buddhistou, a pokud buddhistou je, v takovém případě je naprosto nekompetentním na úrovni vědecké. V evropském kontextu se však jedná o názorovou anomálii, navíc tento přístup není v Česku v takovéto míře přítomen ve výuce či studiu křesťanských směrů, judaismu nebo islámu.
Buddhismus v každodenním životě
Historicky jsou buddhistické skupiny na českém území činné déle, než by se na první pohled zdálo. Nejprve se jednalo především o menší kroužky kolem svérázných interpretů Buddhových učení, jakými byl František Drtikol, Květoslav Minařík nebo manželé Tomášovi. Pro mnohé však jejich publikace znamenaly vůbec první kontakt s buddhismem jako takovým. Jan Honzík, mladý český akademik zabývající se buddhismem a zároveň théravádový praktikující, se pustil před několika málo lety do ambiciózního projektu mapování všech českých buddhistických skupin. Výstupem je kniha s názvem Jednota v rozmanitosti – Buddhismus v České republice vydaná v roce 2010. Její koncept je přínosný zejména tím, že všechny skupiny dostaly prostor pro vlastní popis sama sebe, a dále Honzík doplnil projekt o rozhovory s téměř všemi nejvyššími autoritami jednotlivých skupin, které odpovídaly na shodné otázky. V Česku dnes působí přes 30 buddhistických skupin různých směrů, pár z nich je zaměřených na kulturní činnost více než na meditační techniky. Početní rozdíly v členských základnách jednotlivých komunit jsou obrovské. Některé čítají pár desítek příznivců a největší z nich, náboženská společnost Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü, má dle posledního sčítání lidí 3484 explicitních stoupenců působících ve více než padesáti centrech a meditačních skupinách (2617 lidí pak zaškrtlo při sčítání kolonku „buddhismus“, Diamantová cesta byla přednastavena jako jedna z možností při vyplňování elektronické varianty formuláře). Tato skupina zažádala v roce 2007 na základě vyzvání ministerstva vnitra o registraci mezi církve a náboženské společnosti – minimum podpisů nutných pro registraci je 300. Dle vnitra byla důvodem zejména komplexita aktivit, které už byly nad rámec statusu občanského sdružení. Důvodem registrace tudíž byly čistě pragmaticky širší možnosti nové právní subjektivity. Budhismus Diamantové cesty nemá zvláštní práva s církvemi spojená (možnost zřizování škol, uzavírání sňatků duchovními aj.) a nepobírá od státu žádnou finanční podporu. Jedná se o jediné buddhistické uskupení se statusem církve či náboženské skupiny registrované ministerstvem kultury dle zákona č. 3/2002 Sb. Další významné, co do počtu praktikujících, jsou Komunita dzogčhenu a zenové skupiny Sótó zen Česká republika a Zenová škola Kwan Um. Théravádové skupiny nejsou organizačně propojené a v jednotlivých městech působí jako samostatné jednotky. Většina skupin působících v Česku je však zároveň součástí mezinárodních organizačních sítí, často založených východními učiteli. Není však žádnou výjimkou, že duchovní autoritou jsou učitelé narození na Západě.
Apolitický buddhismus má v Česku, zdá se, příznivé podmínky. Nelze opomenout ani vietnamskou minoritu, která si zde v tichosti praktikuje svůj vietnamský buddhismus a nikoho tím neruší a zároveň nikdo neprotestuje proti jejich religiozitě – buddhisté totiž nemají žádné systematizované náboženské právo, které by se snažili implementovat do legislativy země, v níž žijí. Trochu horší je to ale s teorií o buddhismu na našich školách. Zdá se, že někteří akademici cíleně zavírají oči před živými metodami Buddhova učení, aby snad nebyly narušeny jejich romantické představy o cnostných bytostech žijících ve svatých klášterech někde daleko na Východě. Nebo aby si nemuseli přiznat, že jejich kompetence týkající se problematiky jsou ve skutečnosti velká bublina na vodě založená na interpretacích interpretací, nikoli na skutečném výzkumu a studiu. Naštěstí, jak tomu tak bývá, se to netýká úplně všech a světlé výjimky dávají příslib pozvednutí úrovně výzkumu české vědecké obce alespoň na standard okolních evropských zemí. Nově nastupující generace akademiků dává naději, že současná situace se v budoucnu stane už jen humornou historkou z doby dávno přežité.
Kateřina Hamplová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025