Kteří Středoevropané se prosadili v EU?

05. května, 2014 Marie Bydžovská RUBRIKA Střední Evropa

---

Osm středo- a východoevropských států 1. května oslaví desetileté výročí vstupu do Evropské unie. Ať máme na společnou Evropu pohled jakýkoliv, stěží zapřeme, že střední Evropu výrazně ovlivnila. A nejenom předpisy na velikost různých druhů ovoce či názvy potravin, na které ráda upozorňují média.

Nabízí se nutně otázka, jak je tomu naopak. Jak ovlivnily „nové členské státy“ Evropskou unii? Jedná se o polemiku na mnoho stran papíru, a proto se omezím na nejviditelnější složku našeho působení v Unii, a to zda se alespoň některým Středoevropanům podařilo prosadit se v srdci Unie, v evropských institucích.

Jerzy Buzek: 1. Středoevropan na unijní špici

Nutně musím začít od těch nejúspěšnějších, kterými jsou s velkým předstihem Poláci. Jedině jim se podařilo, aby se jejich občan stal předsedou jedné z hlavních evropských institucí, Evropského parlamentu.

V roce 2009 byl do jeho čela zvolen Jerzy Buzek, který byl v 80. letech aktivním členem odborového hnutí Solidarita a mezi lety 1997 a 2001 zastával post polského premiéra. Jeho vítězství bylo výhrou i pro Čechy, jelikož jeho rodina pochází z českých Smilovic. On sám na Těšínsku prožil prvních pět let života.  

Jako předseda vlády měl Buzek mnoho kritiků a oponentů. Jeho osobnost přibližují americké diplomatické depeše takto: „Během pěti let, která strávil na místě premiéra, jeho schopnost vést dialogy a dosahovat kompromisy, byla považována za známku politické slabosti. To co bylo a stále je ve Varšavě považováno za handicap, se ukázalo přínosem ve Štrasburku a Bruselu,“ stojí ve zprávách zveřejněných v kauze Wikileaks.

Jeho zvolení do čela europarlamentu však přivítali i jeho domácí soupeři. „Je velmi dobře, že se Polák stal hlavou Evropského parlamentu,“ nechal se slyšet Adam Lipiński, místopředseda Práva a spravedlnosti, politického soupeře Občanské platformy, jejímž je Buzek členem. „Zvyšuje to polskou prestiž, a navíc Buzkovo srdce tluče pro Polsko a toho musíte využít,“ řekl v rozhovoru pro list Gazeta Wyborcza.

Redaktor Financial Times Jan Cienski o volbě napsal, že „myšlence prosadit Poláka do převážně symbolické, avšak velmi viditelné role, se podařilo dosáhnout téměř nemožného – sjednotila polskou roztříštěnou politickou scénu za jménem Jerzyho Buzka. Od postkomunistické levice po pravicové Právo a spravedlnost, všichni polští europoslanci hlasovali pro Buzka.“

Poláci mají šanci i letos

Tento případ jasně ilustruje výhodu Poláků oproti mnoha jiným národům. Když je třeba, dokáží identifikovat společný zájem a dohromady za něj bojují. V evropském kolbišti mají šanci uspět i letos, kdy se budou nově obsazovat téměř všechny důležité posty. V ohni mají přinejmenším dvě želízka. Současného premiéra a předsedu Občanské platformy Donalda Tuska a ministra zahraničí Radosława Sikorského ze stejné strany.

Podle slov vysoko postaveného českého diplomata již dlouho za své kandidáty lobbují a snaží se získat podporu ve Visegrádu (Polsko, ČR, Maďarsko, Slovensko). „Ostatní státy V4 se obávají, že Polsko z nich dělá ‚užitečné idioty‘ a využívá skupinu pro posílení svého vlivu a prosazení svých kandidátů do vrcholných postů v EU,“ řekl.  

Dlouhou dobu byl Donald Tusk považován za možného oficiálního kandidáta na post předsedy Evropské komise za Evropskou stranu lidovou, v současnosti největší frakce Evropského parlamentu, která má naději svou pozici udržet i po nadcházejících volbách. V březnových primárkách si však lidovci zvolili za svého kandidáta Jeana Clauda Junckera, lucemburského expremiéra a dlouholetého vlivného šéfa euroskupiny.

Přesto Tusk stále není ze hry venku. Hlavou Komise se totiž nemusí nutně stát jeden z oficiálních kandidátů velkých politických frakcí. Tato novinka vznikla kvůli nové formuli v Lisabonské smlouvě, která říká, že při volbě předsedy Komise má být přihlédnuto k výsledkům voleb do Evropského parlamentu.

Rozhodnutí však zůstává i nadále v rukou předsedů vlád a prezidentů členských zemí, kteří mohou zvolit třeba právě svého polského kolegu. Dokonce jej údajně podporovala vlivná německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž předci pochází z Polska a ona sama je velké středoevropské zemi pozitivně nakloněna. Mluví proti němu však pochyby, zda dokáže dobře komunikovat v angličtině.

Rodí se politická hvězda?

O skvělé znalosti angličtiny naopak nikdo nepochybuje v případě jeho ministra zahraničí Radosława Sikorského, který strávil dlouhá léta v emigraci v Británii. Povědomí o něm v Evropě narostlo po jeho rázném zapojení do evropské reakce na ukrajinskou krizi. Při ní se polský ministr zahraničí ukázal jako téměř antiteze Cathrine Ashtonové, která v současnosti drží post vysoké představitelky EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, tedy jakési ministryně zahraničí. Veřejně se tak mluví o tom, že právě Sikorski by ji mohl nahradit.

 Jeho výrazné působení a rázné a rychlé reakce jsou jeho výhodou, ale současně i slabinou. Sikorski má vysoké ambice a netají se tím, že by EU měla být v zahraniční politice, včetně obranné složky, mnohem aktivnější. S tímto názorem ale nutně naráží na postoje mnoha zemí, které své kompetence v této oblasti do Bruselu předávat nehodlají. Také je znám jako zastánce atlantické linie a tvrdé politiky vůči Rusku. Ani v nich se se všemi neshodne.

Mezi českými eurofederalisty byl Sikorski vyzdvihován již v roce 2011 kvůli svému „berlínském projevu“ a především již proslavené větě: „Německé síly se bojím méně, než se začínám obávat německé nečinnosti“.  Slova Martina Šimečky z březnového Respektu, že v Sikorském „se rodí politická hvězda, jakou střední Evropa neměla od devadesátých let, kdy svět naslouchal Václavu Havlovi či Lechu Wałęsovi“, se zdají nadsazená, přesto v našem regionu podobně výrazného politika najdeme jen stěží.

Velcí a malí

Pozice Polska vyplývá do značné míry z velikosti země. Poláci mají výhodu, že početně naprosto převažují nad všemi ostatními středoevropskými státy. S téměř 40 miliony obyvatel představují více než polovinu obyvatel osmi postkomunistických států, které přistoupily k EU v roce 2004 (celkem mají přibližně 73 milionů obyvatel). 

Nicméně velikost zjevně není vše, na čem v EU záleží. Kariéru v Evropě udělal také diplomat Miroslav Lajčák z pětimilionového Slovenska. V prosinci 2010 se stal výkonným ředitelem pro Evropu a Střední Asii v Evropské službě pro vnější činnost. Ve funkci skončil v dubnu 2012, kdy se vrátil na Slovensko, aby řídil tamní diplomacii. Předtím byl mezi lety 2007 až 2009 vysokým představitelem mezinárodního společenství v Bosně a Hercegovině.

Ještě více to ukazují úspěchy malých pobaltských zemí, jejichž obyvatelstvo dá dohromady necelých sedm milionů. Přesto se osobnosti z těchto zemí zapsaly do evropského povědomí a je možné, že svůj kredit zúročí i při letošním výběru evropských lídrů. 

Jedním z lidoveckých politiků, o kterém se mluvilo jako o možném budoucím předsedovi Komise, je lotyšský expremiér Valdis Dombrovskis. I když i on stejně jako Tusk v primárkách podlehl Junckerovi, jeho šance na některý zajímavý post v centru EU stále trvají. Podobně i litevská prezidentka Dalia Grybauskaité se objevuje téměř ve všech diskuzích o možných budoucích lídrech EU.

Češi v diplomacii i mezi lobbisty

Z Čechů v Bruselu nejvíce uspěli diplomaté. Asi nejvýše vystoupala bývalá europoslankyně Jana Hybášková, která se stala v nově vzniklé Evropské službě pro vnější činnost v roce 2011 unijní velvyslankyní v Iráku. Další český úspěch se povedl Marku Morovi, který působí jako vedoucího kanceláře generálního tajemníka Uwe Corsepiuse na Generálním sekretariátu Rady EU, úřadu, jenž usměrňuje agendu pro evropské lídry.

Dalším úspěšným Čechem je Karel Kovanda, který byl do konce roku 2010 zástupcem generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropské komise. V současnosti působí v EU v soukromém sektoru, vede bruselskou kancelář energetické společnosti ČEZ. Nejvýše se však v privátním sektoru v Bruselu dostal z Čechů Ivan Hodač, který stál 12 let v čele největší evropské lobbistické organizace Asociace evropských výrobců automobilů (ACEA).

Marie Bydžovská