30. listopadu, 2014 Jaroslav Šonka
Už je to 20 let: Šéfdirigent České filharmonie Gerd Albrecht kráčel v džínách s kšandami kavárnou Rudolfina na tiskovku, která posléze nastartovala jeho konec ve funkci. Procházeje sálem jen tak utrousil: „Připadám si jako Michael Jackson na cestě k soudu“. Michael Jackson v letech 1993-4 řešil své problematické citové vztahy k dětem a zodpovídal se před soudem. Gerd Albrecht ovšem neměl problémy s dětmi, ale s velkými politiky kolem Václava Havla a nacionalisticky laděnou atmosférou země, včetně médií. Narazily zde na sebe subtilní české pocity národního povědomí, které hraničilo s nacionalismem, a umělecká hrdost, ba i ješitnost německého dirigenta.
Česká filharmonie tehdy měla ve svém čele generálního ředitele, který byl jakousi integrující osobností všech uměleckých sektorů pražského Rudolfina, tedy včetně galerie. Byl jím Ladislav Kantor, po roce 1989 nejprve zodpovědný za tiskovou práci v kanceláři prezidenta Havla. Šéfdirigent byl tedy ve struktuře jeho podřízeným. Vedle toho si však orchestr po roce 1989 osoboval právo volby svého uměleckého šéfa a v roce 1993 si zvolil Gerda Albrechta. Nebylo to ovšem rozhodnutí jednohlasné, a i po této volbě přetrvávaly animozity mezi dvěma tábory členů orchestru. Zastánci i odpůrci Albrechta vystupovali i nadále razantně a komentovali dění kolem filharmonie z protichůdných pozic. Je třeba i podotknout, že někteří výrazní dirigenti, jako například dnešní šéfdirigent Jiří Bělohlávek, již tehdy o pozici v čele prvního českého orchestru uvažovali a měli v orchestru své přívržence.
Cesta do Hamburku
Gerd Albrecht byl tehdy i hudebním šéfem Hamburské státní opery a současně Hamburského filharmonického orchestru, který vystupuje koncertně, ale je i orchestrem opery. O konfliktu kolem České filharmonie se psalo v Německu i v České republice, a je nutno podtrhnout, že z různé perspektivy a s různými závěry. Impulz k jakémusi dorozumění vznikl z iniciativy Christiny Weissové, tehdy senátorky pro kulturu hanzovního města Hamburku (později státní ministryně pro koordinaci kulturních záležitostí Schöderovy spolkové vlády – kultura, záležitost spolkových zemí, se v Německu na spolkové úrovni jen koordinuje). Hamburská senátorka pozvala generálního ředitele Kantora do Hamburku. Tam vznikl náběh na možné dorozumění – tradice hanzovního města, Albrechtův vztah k odkazu Gustava Mahlera, který zde působil 1891 – 1897, jeho cit pro hledání neobvyklých partitur, to vše ovlivnilo na krátký čas debatu. Albrecht se například věnoval odkazu skladatelů, kteří byli internováni v Terezíně a posléze zahynuli v osvětimských plynových komorách, ale vyhledával i v archivu České filharmonie partitury, které se z koncertní praxe ztratily, jako například skladby Jaromíra Weinbergera, jenž se před plynovou komorou zachránil odchodem do Spojených států. Po válce se vrátil, ale „provinil“ se tím, že emigroval do USA ještě jednou, před komunismem. Proto se v podstatě – až na jeho svitu ze Švandy dudáka – nehrál.
Ladislav Kantor byl schopen posoudit Albrechtovo působení v hanzovním městě a příklad jedné z produkcí, Wagnerovo „Zlato Rýna“, na něj udělal dojem. Zpět v domácím rybníce ovšem tato zkušenost nebyla k ničemu. Opatrný ministr kultury Pavel Tigrid se sice snažil o jakýsi smír a několikrát se Albrechta zastal, Ivan Medek a řada jiných však působila proti Albrechtovi. V médiích se dokonce objevila průpovídka, kterou pak nikdo na sebe nechtěl vzít, že přeci „… ani Reinhard Heydrich se neodvážil České filharmonii postavit do čela německého dirigenta“. Ladislav Kantor u České filharmonie skončil v červnu 1995 a Gerd Albrecht rezignoval počátkem roku 1996, po administrativním omezení jeho pravomocí. Česká filharmonie ho pozvala k dalšímu dirigování až v roce 2004.
Předsudky až za hrob
Gerd Albrecht zemřel 2. února 2012. Zajímavé je, že ve zpravodajství českých médií se i po jeho smrti udržel předsudečný tón z doby před dvaceti lety. Sotvakdo dnes v českém rybníce ví, co vše Albrecht udělal například pro novu hudbu, sotvakdo si poslechne například obě nahrávky silvestrovských koncertů České filharmonie s částečně stejnými skladbami (1995 a 1996), aby si uvědomil pozitivní změnu ve vystoupení orchestru, která zrcadlí rok společné práce. Také Albrechtův pokus pracovat intenzivněji na hudebním vzdělávání dětí je v podstatě zapomenut. V Hamburku a v Berlíně ovšem jím založená tradice dětských výkladových koncertů pokračuje. Také hudební praxí doprovázené prohlídky Muzea hudebních nástrojů v budově Berlínské filharmonie jsou jeho nápadem a dodnes je to tajný tip k výletu do Berlína.
To, jak spolupráce českého orchestru s německým dirigentem ztroskotala, je politováníhodným výrazem nezralosti české společnosti devadesátých let. Umělecká ješitnost výrazného umělce Gerda Albrechta jistě nemohla být příčinou všech těch debat, které posléze vedly k jeho odchodu.
Jaroslav Šonka
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025