30. listopadu, 2014 Petr Zenkner
V roce 2014 se ve střední a východní Evropě vyměnila většina vlád. Tady je přehled nejdůležitějších politických událostí, které se letos (do uzávěrky tohoto čísla) v daném regionu odehrály.
Dění v zemích visegrádské čtyřky
Po osmi letech se v lednu 2014 dostala k moci česká sociální demokracie a její lídr Bohuslav Sobotka. Silným mužem v pozadí je ministr financí Andrej Babiš, který je i šéfem (jinak to nejde nazvat) populisticko-technokratického uskupení „ANO, bude líp“. Klidnou sílu, otázkou je, s jak velkým vlivem, představuje ve vládě KDU-ČSL, která se po čtyřech letech vrátila do parlamentu. Škoda, že z něj v roce 2010 vypadla. Černínský palác obsadil Lubomír Zaorálek, který příjemně překvapil postojem ke krizi na Ukrajině, a pochopením hrozeb, jež pro Evropu vyplývají z ruské hybridní války. Možná proto je pod tak silným tlakem exponenta ruského vlivu v České republice, prezidenta Miloše Zemana.
V březnu 2014 se stal novým slovenským prezidentem nezávislý kandidát Andrej Kiska. Po deseti letech „bačování“ Ivana Gašparoviče je to pro mnohé Slováky příjemná změna. Kiska dokázal v přímé volbě porazit premiéra Roberta Fica, když získal 1 307 065 hlasů (59,38 %). Kiskovo vítězství nemělo přímý dopad na jednobarevnou vládu SMERu, která má v Národní radě 83 poslanců. Otřáslo ale sebedůvěrou vládců, kteří se začali bát. Ve vládní straně se rovněž vyostřil boj jednotlivých frakcí, jehož obětí se v listopadu stal předseda parlamentu Pavol Paška. Slovenská pravice však zatím dělá všechno pro to, aby Fico uspěl i v roce 2016. Potom to teprve může být zajímavé. Když nebude mít SMER absolutní většinu, nejspíše s ním do vlády ochotně půjde pravicové Kresťanskodemokratické hnutie (KDH).
Maďarský premiér Viktor Orbán potvrdil v parlamentních volbách v dubnu 2014 svoji dominantní pozici na politické scéně (vládne od roku 2010). Volby již proběhly podle nového volebního zákona, který mimo jiné snížil počet poslanců z 386 na 199. FIDESZ a jeho volební spojenec křesťanští demokraté získali 133 mandátů, a mají opět pohodlnou většinu k tomu, aby si dělali, co chtějí. Tedy přesněji, co Orbán chce. Vládní strany ovšem získaly o téměř 600 tisíc hlasů méně než před čtyřmi lety. Levicová opozice propadla a je vůči Orbánovi v ještě horším postavení než slovenská pravice vůči Ficovi. Nemá věrohodné vůdce a není ani jediným představitelem opozice. Mnohem lépe nakročeno má krajně pravicový JOBBIK, který letos volilo skoro milion Maďarů. Jeho 36letý vůdce Gábor Vona už se třese na to, aby ukázal, co umí. Vedle něj je Viktor Orbán liberální demokrat.
Polsko sice čeká supervolební bitva o Sejm a prezidenta až v roce 2015, k důležitým změnám ale došlo již letos. Dlouholetý polský premiér Donald Tusk se přesunul do Bruselu a jeho post převzala v září 2014 Eva Kopacz. Polsku nadále vládne koalice Občanské platformy a Polské lidové strany. Zásadní událostí je změna na polském ministerstvu zahraničí. Radosław Sikorski, který ho vedl od roku 2007, se přesunul na post předsedy parlamentu a čeká na svoji příležitost. Na tu čeká i předseda strany Právo a Spravedlnost Jarosław Kaczyński. V opozici už je dlouhých sedm let.
Komunální a zemské volby
Za zaznamenání stojí troje zemské volby v Německu, a to kvůli potvrzení pozic euroskeptické Alternativy pro Německo (AfD), která obsazuje prostor vzniklý krizí liberální FDP a posunem konzervativní CDU kancléřky Angely Merkelové více do středu. Po květnovém úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu nyní AfD nahradila upadající liberály v zemských parlamentech v Sasku, Braniborsku a Durynsku. V Rakousku se letos volilo pouze v malém Voralbersku. Mnohem důležitější bude příští rok, kdy se volí v Burgenlandu, Štýrsku a ve Vídni. Na post vídeňského starosty Michaela Häupla, který řídí metropoli od roku 1994, si v tradiční baště sociální demokracie dělá zálusk šéf Strany svobodných Rakouska (FPÖ) Heinz-Christian Strache. A vůbec není bez šance.
Regionální a komunální volby proběhly v říjnu a listopadu v celé visegrádské „čtyřce“. Jediný úspěch opozice zaznamenalo polské Právo a Spravedlnost, byť ve velkých městech opět uspěla hlavně Občanská platforma. V Maďarsku FIDEZS ovládl 20 z 23 velkých měst, včetně Budapešti, kde obhájil post primátora István Tarlós. V Čechách i na Slovensku znamenaly komunální volby prohru pravicových stran. Symbolický je neúspěch TOP 09 v Praze, kterou povede slovenská „anoistka“ Adriana Krnáčová, a porážka společného kandidáta pravice v Bratislavě Milana Kňažka. Přímou volbu starosty vyhrál třetí vzadu – Ivo Nesrovnal, kandidující jako nezávislý. V 45členném bratislavském zastupitelstvu však má absolutní většinu pravicová koalice. Nesrovnal je tedy odsouzen ke „kohabitaci“. Bude zajímavé sledovat, jak si povede on i jeho předvolební konkurenti. Možná se advokát Ivo Nesrovnal, donedávna člen SDKÚ, stane po právnících Danielu Lipšicovi a Radoslavu Procházkovi dalším „spasitelem“ slovenské pravice.
Balkán: překvapení v Rumunsku
Balkán sice do střední Evropy nepatří, ale ovlivňuje ji, například projektem plynovodu South Stream. Za připomenutí stojí výsledek srbských parlamentních voleb, které v březnu 2014 vyhrál předseda nacionalistické Srbské pokrokové strany Aleksandar Vučić. Tato strana získala ve Skupštině 158 z 250 křesel. Do koalice si Vučić vzal ještě socialisty Ivici Dačiče. Premiér široké koalice z let 2012-2014 se přesunul na post ministra zahraničí.
V Bulharsku vznikla po volbách v říjnu 2014 menšinová koaliční vláda vedená premiérem Bojko Borisovem. Ten vedl vládu v letech 2009-2013, ale musel odstoupit po vlně demonstrací proti vysokým cenám energie. Od této doby se v zemi vystřídaly tři vlády.
Překvapivý a příznivý výsledek přišel z Rumunska. Hlasy Rumunů žijících v zahraničí zastavily nástup rumunského Viktora, druhým jménem Ponta. Druhé kolo prezidentských voleb v listopadu 2014 vyhrál opoziční kandidát Klaus Iohannis, úspěšný starosta města Sibiu a hlavně příslušník německé menšiny. Volební účast byla nejvyšší od roku 1996. Iohannis zvítězil nad Pontou poměrem 55 ku 45 procentům. Premiérem i nadále zůstává Victor Ponta. Kvůli problémům s organizací voleb na ambasádách v zahraničí (vědomým, či nevědomým?) mezi prvním a druhým kolem voleb rezignoval ministr zahraničí Titus Corlatean.
Ve Slovinsku došlo v červenci 2014 k politickému zemětřesení, když profesor a ústavní právník Miro Cerar šest týdnů před volbami ohlásil vznik strany, která vyhrála volby se 34,61 % a získala 36 z 90 mandátů. Pokud vám to připomíná Andreje Babiše, není to úplně přesné. Slovinský Babiš se jmenoval Zoran Janković a vyhrál volby v roce 2011. Jeho strana se jmenovala Pozitivní Slovinsko, ale postupně se začala rozpadat. Janković zůstává starostou Lublaně.
Pobaltí: volby ve stínu Ruska
V Lotyšsku a Litvě se letos volilo v obavách z Ruska. Zvláště v Lotyšsku, kde čtvrtinu obyvatel tvoří etničtí Rusové, sehrál v říjnu 2014 ruský faktor důležitou roli. Nejvíce hlasů sice získala spíše proruská strana Centrum shody starosty Rigy Nila Ušakova, většinu ale uhájila dosavadní koalice pod vedením strany Jednota. Premiérkou zůstala Laimdota Straujumová, která v lednu převzala funkci po Valdisu Dombrovskisovi, nyní místopředsedovi Evropské komise.
V Litvě potvrdila v dubnu 2014 svůj mandát prezidentka Dalia Grybauskaitė. Populární politička, nazývaná někdy „železnou lady“, stojí v čele Litvy od roku 2009. Podporují ji hlavně voliči pravého středu. Tato bývalá členka Evropské komise je pro přijetí eura a úspěšně se zasazuje o energetickou nezávislost Litvy na Rusku.
Ke změně došlo také v březnu 2014 v Estonsku. Dlouholetý premiér Andrus Ansip rezignoval, aby měl volné ruce pro kariéru v Bruselu, kde se stal místopředsedou Evropské komise pro jednotný digitální trh. Nahradil ho Taavi Rõivas, kterému je teprve 35 let. S těmi mladými politiky je to v Estonsku vůbec zvláštní. Fakticky nejdéle sloužícím ministrem zahraničí v EU je Urmas Paet. Letos mu sice už bylo čtyřicet, ministrem zahraničí je však už od roku 2005.
Po uzávěrce tohoto čísla skončily parlamentní volby v Moldavsku, ve kterých se rozhodovalo, zda bude země pokračovat v integraci s EU, nebo zda se přikloní k Rusku. Se vší pravděpodobností nejdůležitější volby v postkomunistické Evropě se odehrály letos na Ukrajině. Věnujeme se jim v rámci hlavního tématu tohoto čísla.
Petr Zenkner
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025