02. dubna, 2015 Tomáš Fošum
Janusz Palikot vystupuje z církve. Stalo se v Krakově. Zdroj: Wikimedia Commons/Aleksander Rafał Gutowski
Na podzim 2011 se Janusz Palikot stal překvapením polských sněmovních voleb, když se svým nedávno založeným hnutím získal 10 % hlasů a obsadil třetí místo. Jeho úspěch zaznamenala i česká média, neboť Palikot postavil svůj projekt do velké míry na kritice katolické církve, jež se, jak známo, těší v Polsku značnému vlivu na politiku i veřejný život. K tomu namíchal koktejl slibů cílících na mladší liberálně orientované voliče. K ingrediencím patřila třeba legalizace marihuany, podpora sexuálních menšin nebo feminismus. To vše podtrhl showmanskými výstupy, které média milují: Kouřil trávu před sejmem, tančil s transsexuálkou Annou Grodzkou, v televizním studiu mával umělým penisem…
Jisté showmanství má v sobě i Tomio Okamura, jenž se stal tzv. celebritou už před svým vstupem do politiky. Výrazně mu k tomu dopomohl fakt, že pochází ze smíšeného manželství. Poloviční Japonec mluvící za cestovní kanceláře, účinkující v televizních soutěžích a ochotný se vyjádřit k čemukoliv nutně přitahoval pozornost. Po vstupu do politiky se rozhodl vsadit na líbivou strunu. Sliboval odvolatelnost politiků a soudců a po vzoru zkrachovalých Věcí veřejných zvedl prapor přímé demokracie. Na tu ostatně sází i Palikot, jenž z ní udělal jeden ze stěžejních bodů své současné kandidatury na prezidenta.
Mezi oběma pány se samozřejmě najdou i rozdíly. Zatímco Okamura není příliš dobrým řečníkem a své programové body často opakuje jako kolovrátek, Palikot i přes své úlety a občasné vulgarismy působí inteligentněji. Zatímco Okamura svými protiromskými výpady hraje na ty nejnižší pudy české společnosti, Palikot se pokusil reprezentovat reálné zájmy liberálně orientovaných Poláků, i když ucelený program pro celou zemi nenabídl. To, že během čtyř let jeho hvězda značně pohasla, přičítají někteří komentátoři mimo jiné tomu, že nepochopil jednu věc: Poláci jsou možná antiklerikální, ale nejsou protikatoličtí.
Vraťme se však k tomu, co oba muže spojuje. Především jsou to jejich aktuální problémy ve vlastních hnutích, do jejichž názvu oba svého času zakomponovali vlastní jméno (Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury versus Ruch Palikota). Palikot přišel postupem času o většinu „svých“ poslanců, Okamura byl nedávno dokonce vyloučen z poslaneckého klubu Úsvitu. V obou případech se rozbuškou stalo nakládání se stranickými penězi. Jestliže Palikot je svými bývalými spolubojovníky obviňován „pouze“ z neochoty nechat je nahlédnout do stranického účetnictví, Okamura čelí podezření z tunelování stranického účtu do vlastní kapsy. Za zmínku zde stojí skutečnost, že oba vstupovali do politiky s pověstí úspěšného podnikatele.
Janusz Palikot se kandidaturou v květnových prezidentských volbách snaží oživit svou skomírající politickou kariéru. Pravděpodobně se mu to nepodaří a nejpozději po podzimních sněmovních volbách z vysoké politiky zmizí. U konce s dechem je bezpochyby i kariéra Tomia Okamury. Finanční machinace a rozhádanost voliče spolehlivě odradí. U obou politiků však hlavní problém spočívá v něčem jiném – nebudovali skutečnou politickou stranu s propracovaným programem, ale tzv. hnutí, ve skutečnosti one man show. A to je hodně slabý program, který málokdy přežije déle než jedno volební období. Kéž by to platilo i v případě „hnutí“ nespokojeného oligarchy.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025