27. května, 2015 Jiří Fošum
Znali se od dětství, studovali spolu na gymnáziu v Křemencové ulici a nějaký čas též na právnické fakultě Karlovy univerzity. Pro své spolužáky a známé vytvořili komickou dadaistickou Vest Pocket Revue, která měla při premiéře v dubnu 1927 v Umělecké Besedě na Malé Straně takový úspěch, že dosáhla celkem 208 repríz. Tím vlastně založili své Osvobozené divadlo, které pak do léta 1938 – převážně v nové budově ve Vodičkově ulici – uvedlo dalších 25 revuí a hudebních komedií.
Spolu se skladatelem Jaroslavem Ježkem vytvořili pro divadlo na 80 písniček, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, čeho bylo v tomto žánru v českých zemích dosaženo. Básnická kvalita písňových textů je zde znásobena na svou dobu vynikající jazzovou hudbou. K jejich politickým písním se vrátili v roce 1968 Suchý a Šlitr v divadle Semafor a Václav Havel v roce 1990 znělkou ke svým Hovorům z Lán.
První hry V+W měly spíše charakter hudebních revuí s poetickými, případně historickými tématy, jako byl Sever proti Jihu či Golem. V březnu 1932 svou hrou Caesar vstoupili na pole politické satiry, jehož se drželi až do konce 1. republiky. Svou divadelní poetiku a komiku přenesli do pěti celovečerních filmů (Peníze nebo život, Pudr a benzin, Hej rup, Svět patří nám, U nás v Kocourkově), které hlavně prostřednictvím televize nacházejí oddané diváky dodnes. Hru Osel a stín v říjnu 1933 již zaměřili jednoznačně proti Hitlerovu nacismu. Jejich divadlo se pak stalo předmětem provokací českých fašistů a protestů německého vyslanectví.
Na přelomu let 1938 a 1939 si V+W spolu s Ježkem na poslední chvíli zachránili život emigrací do USA. Odtud po celou válku vysílali přes BBC do vlasti své relace plné optimismu a odhodlání k boji proti nacismu. Po návratu do Čech se už bez zesnulého Jaroslava Ježka pokusili ve svém divadle ve Vodičkově ulici navázat na předchozí éru aktualizovanou verzí své poslední předválečné hry Pěst na oko. Poměry ve vlasti i rozpoložení samotných autorů se však změnily natolik, že hra jaksi „nezabírala“. Poslední divadelní spoluprací V+W v Praze byla jejich verze známého amerického muzikálu Finian’s Rainbow, jejž uvedli pod českým názvem „Divotvorný hrnec“. Werich zde hrál roli vodníka Čochtana a Voskovec hru režíroval. Druhý jmenovaný pak brzy po únorovém puči v roce 1948 odjel na Západ a domů se už nikdy nevrátil.
Voskovec zprvu pracoval v kanceláři Unesco v Paříži. V roce 1950 se rozhodl vrátit do Ameriky, ale byl po 11 měsíců držen na Ellis Islandu pod Sochou svobody v Newyorském přístavu v záležitosti případné „neamerické činnosti“. Vše se i zásluhou Ferdinanda Peroutky vysvětlilo a Voskovec mohl v New Yorku nastoupit na poměrně dlouhý zbytek života roli herce v činoherních divadlech, filmu a televizi. Je paradoxem, že on – předválečný básník a významný spoluautor výborných divadelních her – se v Americe živil jako „pouhý činoherec“. Patřil však na Broadwayi k předním představitelům her Čechova, Dürenmatta či Shakespeara, ve hře G. B. Shawa Caesar a Kleopatra si zahrál titulní roli.
Kromě řady westernů hrál mj. ve výtečném filmu ze soudního prostředí Dvanáct rozhněvaných mužů, společně třeba s Henry Fondou. V televizi uvedl též svůj film Byl jsem obviněn, kde hraje sám sebe v případu internace na Ellis Islandu. Během svého pobytu v USA sestavil ceněnou knížku písňových textů a vzpomínkových esejí Klobouk ve křoví, vydanou v r. 1965 v Praze. V roce 1975 namluvil a v Americe vydal svou autorskou desku Relativně vzato, která je dodnes dokladem jeho vynikající češtiny, humoru a filozofického podání Sisyfova údělu moderního člověka.
Jan Werich hrál svého Čochtana i v hudebním divadle v Karlíně a na zájezdech. Na základě hry V+W Golem pak vytvořil scénář a sám sehrál hlavní dvojroli v „socialistickém“ dvoudílném filmu Císařův pekař a pekařův císař. Na motivy pohádky Boženy Němcové si pak spolu s Vlastou Burianem zahrál ve filmu Byl jednou jeden král. Jeho „hvězdná chvíle“ přišla, když v roce 1955 jako nový ředitel Divadla ABC ve Vodičkově ulici s Miroslavem Horníčkem uvedl upravenou hru V+W: Caesar. Ta se proslavila hlavně svými předscénami – „forbínami“, které byly oproti předválečným hrám Osvobozeného značně rozšířeny a odvážně napadaly tehdejší komunistický režim.
V podobném duchu byly provedeny i následující hry V+W : Balada z hadrů a Těžká Barbora. Další činnosti v Divadle ABC pak byl Werich nucen zanechat jednak ze zdravotních důvodů, jednak pro rostoucí nepřízeň vládnoucího režimu. Podařilo se mu sepsat a vydat několik pozoruhodných knížek, především cestopis Italské prázdniny, soubor pohádek Fimfárum či eseje a vzpomínkové črty shrnuté do svazků Úsměv klauna, Potlach či Rozhovory s Janem Werichem. Výborně namluvil texty k Trnkovým animovaným filmům podle Haškova Dobrého vojáka Švejka. Roli moudrého klauna ztvárnil v Jasného filmu Až přijde kocour. Mistrné jsou též jeho role v televizních filmech Uspořená libra, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena či Medvěd podle námětů světových klasiků. Dodnes se objevují jeho zasuté rozhlasové a gramofonové nahrávky. Na veřejnosti naposledy vystoupil v pražské Lucerně v roce 1977 při večerech k 50. výročí premiéry Vest Pocket Revue.
Po roce 1948 žili V+W odděleni oceánem každý na „svém ostrově“, Werich na Kampě a Voskovec na Manhattanu. Sešli se přes typické šikany československého totalitního režimu několikrát ve Vídni, Londýně či v Americe. Oba byli „jedno tělo a jedna duše“, tak jak to zobrazuje jejich sochařský dvojportrét od Otakara Švece z roku 1930 či vzájemná korespondence z let 1945 – 1981 vydaná nakladatelstvím Akropolis v letech 2007 -2008.
Jan Werich zemřel v Praze 31. října 1980, Jiří Voskovec ve svém posledním sídle Pear Blossom v Kalifornii 1. července 1981. Jejich popel je uložen na pražských Olšanech ve společném hrobě navrženém sochařem Vladimírem Preclíkem. Oba právem patří k „Největším Čechům“ – v televizní anketě z roku 2007 se Werich umístil na 6. pozici, Voskovec paradoxně podle hesla „sejde z očí, sejde z mysli“ až na 94. místě!