27. května, 2015 Patrik Eichler
Anna Grodzka se polskou prezidentkou nestala. Zdroj: Wikimedia Commons/Adrian Grycuk
Poslední porážku museli polští zelení přiznat koncem letošního března. Volební výbor Anny Grodzké sebral na podporu prezidentské kandidátky zelených 85 058 podpisů. Každý, kdo chce v Polsku kandidovat na prezidenta, jich ovšem musí podle Volebního zákoníku sebrat sto tisíc.
Ne že by Anna Grodzka mohla výsledkem prezidentské volby jakkoli zamíchat. Neschopnost sebrat dostatečný počet podpisů je ale ukázkou slabé struktury zelených (podle roku vzniku je strana tradičně známá jako Zelení 2004) a slabé podpory myšlenek, které tato strana v Polsku reprezentuje.
Podle informací z volebních štábů sebraly nejvíce podpisů volební výbory dvou favoritů. Za národně konzervativní Právo a spravedlnost kandidující europoslanec Andrzej Duda předložil 1,6 milionu podpisů, obhajující kandidát liberální Občanské platformy Bronisław Komorowski dodal Státní volební komisi kolem 650 tisíc podpisů.
Výrazně více podpisů, než je požadovaných sto tisíc, ale sebraly i strany co do volební podpory výrazně slabší. Kandidátka postkomunistického Svazu demokratické levice Magdalena Ogórek jich předložila k registraci 510 tisíc, lidovecký kandidát a maršálek jednoho z východopolských vojvodství Adam Jarubas 450 tisíc.
I tři kandidáti pravicově extremistických uskupení se přes sto tisícovou hranici dostali – Janusz Korwin-Mikke sebral 200 tisíc podpisů, Marian Kowalski 188 tisíc a Jacek Wilk 145 tisíc. Uspěl i antiklerikální populista Janusz Palikot (150 tisíc). Pokud kandidátka zelených získala méně podpisů než tři různí pravicoví extremisté, je to výpověď o síle zelených v dnešním Polsku.
Jistě přitom může zaznít, že Anna Grodzka byla kandidátkou provokující: Narodila se jako muž, dlouhou dobu žila v manželství se ženou, přivedla na svět syna, proces změny jejího pohlaví zachytil televizní dokument. To samo o sobě z ní činí terč konzervativně-katolické politiky i občanského sektoru.
Transsexuální politička byla zvolená poslankyní na kandidátce vedené Januszem Palikotem, který ovšem v parlamentních volbách v roce 2011 dokázal na svou stranu přitáhnout řadu aktivistů hnutí za práva (sexuálních) menšin a v levicovém prostředí známých občanských aktivistů. Grodzka pak k zeleným přešla během volebního období, když se postupně rozpadal Palikotův poslanecký klub. Právě úspěch Janusze Palikota v roce 2011 ovšem zelené připravil o poslanecké mandáty, kterým právě v tom roce byli velmi blízko.
Před parlamentními volbami v roce 2011 totiž došlo k dohodě, která zeleným zaručovala místa na kandidátkách sociálně demokratického Svazu demokratické levice (SLD). Za zelené nebo s jejich podporou tehdy na více méně volitelných místech kandidovalo dvacet lidí, mj. vícenásobná spolupředsedkyně zelených a aktivistka ženských hnutí Agnieszka Grzybek, právník a varšavský komunální politik Krystian Legierski, vratislavský aktivista a politický filosof Michał Syska anebo tehdejší spolupředseda strany a energetický expert Dariusz Szwed. Nebýt v roce 2011 nečekaně špatného výsledku SLD, mohla řada z kandidátů zelených do poslaneckých lavic tehdy zasednout.
V rámci předvolební kampaně navíc zelení přiměli sociální demokraty třeba k podpoře referenda o výstavbě jaderné elektrárny u vesnice Lubiatowo na severu Polska, záměru přesunout nákladní auta na koleje nebo podpoře obnovitelných zdrojů energie. Tehdejší spojenectví s levicí dalo zeleným naději na prosazení i některých vlastních programových cílů.
Kromě komunálních voleb 2010 a parlamentních voleb 2011, kdy kandidáti zelených zaujali místa na kandidátkách SLD, jsou zelení strana výrazně neúspěšná – když kandidují samostatně, nedosáhnou zpravidla ani na půl procenta odevzdaných hlasů. Za očekáváními v tomto ohledu zůstala i kandidátka na primátorku Varšavy a známá aktivistka městských hnutí Joanna Erbel, když na podzim 2014 získala jen asi 14 tisíc hlasů (2,41 %). Sama je přitom příkladem člověka, který v sobě spojuje veřejné angažmá s podporou nájemníků, komunitního života včetně boje za dostupné stravování nebo rozvoje infrastruktury vstřícné k cyklistům a pěším.
Stranu podle stanov vedou vždy muž a žena – aktuálně jsou to polonistka a překladatelka Agnieszka Grzybek (*1970) a sociolog Adam Ostolski (*1978). Není přitom náhoda, že oba jsou – stejně jako Joanna Erbel a další – členy významné intelektuální, kulturně levicové platformy Krytyka Polityczna. Průměrný věk stranického vedení je necelých čtyřicet let. Strana má podle dostupných informací jen kolem pěti stovek členů.
Hlavním programovým dokumentem strany je Zelený manifest z roku 2003 – jeho jednotlivé části jsou pojmenovány: Nic o nás bez nás – občanská společnost, Demokracie pohlaví, Bez násilí, Podřízení trhu prospěchu společnosti, Společnost vědění a rovných šancí, Ekologie a Mezinárodní politika – spolupráce pro dobro planety. Z nadpisů je zjevné obecné programové zaměření zelených.
Z aktuálně politických témat pokračuje kampaň proti plánům na výstavbu první polské jaderné elektrárny, strana protestovala proti chování policie během Evropského hospodářského kongresu v Katovicích letos v dubnu, protestovala také proti povrchové těžbě v jedné oblasti na středozápadě země. Zelení naopak podpořili povinné očkování pod heslem „Děti nejsou ‚majetkem‘ rodičů, ale obyvatelkami a obyvateli, kteří mají ústavní právo na ochranu zdraví“. Zároveň s tím navrhli i likvidaci farmaceutických patentů a nacionalizaci farmaceutických výzkumů. V poslední době se strana vyslovuje proti připravované evropsko-americké smlouvě TTIP.
O stavu strany ale vcelku dobře vypovídá webová stránka na řadě míst ještě propagující kandidáty do evropských voleb, které se konaly před rokem.
Historicky je na místě pouze podotknout, že Zelení 2004 alias Strana Zelení nejsou první zelenou stranou v Polsku. Samostatná Strana zelených vznikla už v roce 1991, ale podobně jako stávající zelení se prosazovala pouze marginálně ve chvíli integrace s dalšími stranami. Formálně dnes existuje i zcela marginální Strana zelených Polské republiky. O jejích představitelích lze ale dohledat jen bezmála deset let staré informace, že za úplatu nebudou zasahovat do povolování různých staveb.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025